Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 359/98Nález ÚS ze dne 03.10.2001K zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 140/24 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2001:2.US.359.98
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání12.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb., § 5 odst.1

87/1991 Sb., § 5 odst.3

99/1963 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 359/98 ze dne 3. 10. 2001

N 140/24 SbNU 3

K zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti 1) L. P-ové, zemřelé dne 17. 4. 1999, jejímž procesním

nástupcem se stal 2) J. P., zemřelý dne 24. 10. 2000, jehož

procesními nástupci se stali 3) O. P-ová, 4) M. P-ová, a 5) V.

P-ová, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998,

č.j. 33 Ca 67/97 - 19, za účasti Městského soudu v Praze, jako

účastníka řízení, a města Cheb, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33

Ca 67/97 - 19, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky L. P-ové

podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca

67/97 - 19, a namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do

jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl.

2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Městský soud v Praze se měl zásahu dopustit, když rozhodl

v rozporu s ust. § 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a to nesprávným

posouzením přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát

a nesprávným posouzením splnění podmínky uplatnění nároku dle

zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých

majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této

neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Zásahu se

měl také Městský soud v Praze dopustit tím, že v rozporu

s ústavními předpisy uznal za právní důvod přechodu majetku na

stát nulitní právní akt, resp. potvrdil vyvlastnění majetku

navrhovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka

navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Dne 27. 12. 1999 obdržel Ústavní soud sdělení stěžovatele

2), spolu s plnou mocí pro S. O., advokátku, o tom, že

stěžovatelka L. P-ová zemřela a stěžovatel 2) je jediným dědicem.

Také navrhl "změnu označení navrhovatele" a připojil sdělení

soudního komisaře - notáře o tom, že dědické řízení nebylo dosud

skončeno a že on je jediným dědicem a dědictví neodmítl.

Dne 24. 10. 2000 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní

stížnosti, s oznámením data úmrtí stěžovatelky 17. 4. 1999

a s přiloženou kopií pravomocného usnesení Obvodního soudu pro

Prahu 7 ze dne 11. 4. 2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, ve

věci dědictví po zemřelé stěžovatelce 1), ve kterém je jako jediný

dědic potvrzen stěžovatel 2). V uvedeném doplnění jsou pouze

opakovány důvody již uvedené v ústavní stížnosti, je však nově

poukázáno na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 38/98,

které dle stěžovatele potvrzuje, že katastrální úřad nezkoumá

v řízení o povolení vkladu práva, zda byl splněn předpoklad pro

uzavření dohody o vydání nemovitostí podle § 5 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.).

Dne 8. 11. 2000 obdržel Ústavní soud sdělení S. O-ské,

advokátky, ve kterém oznamuje Ústavnímu soudu, že ve věci shora

uvedené ústavní stížnosti zemřel dne 24. 10. 2000 stěžovatel 2).

Po vyžádání obdržel dne 2. 4. 2001 Ústavní soud od Magistrátu

města Brna duplikát úmrtního listu zemřelého stěžovatele 2).

Po vyžádání obdržel dne 5. 6. 2001 Ústavní soud od Obvodního

soudu pro Prahu 5 kopii pravomocného usnesení tohoto soudu ze dne

21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, ve kterém jsou jako dědičky

zemřelého stěžovatele 2) označeny stěžovatelky 3), 4), a 5).

Dne 9. 7. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelek 3),

4) a 5), ve kterém navrhují "změnu označení navrhovatelů" ve

smyslu uvedeného právního nástupnictví, a přiloženými plnými

mocemi zmocňují S. O-skou, advokátku, aby je zastupovala v řízení

před Ústavním soudem.

Protože usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4.

2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, a usnesením Obvodního soudu

pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, bylo

prokázáno právní nástupnictví stěžovatelů 2) a následně 3), 4)

a 5), jednal s nimi Ústavní soud dále jako s účastníky řízení.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická

osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož

byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání

navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka

oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala

všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv

poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána

z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní

stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že

pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem,

opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno

základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového

stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu

došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná

a došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených

práv.

Z předložených listin bylo zjištěno, že Katastrální úřad

v Chebu, příslušný podle § 5 zákona č. 359/1992 Sb.,

o zeměměřických a katastrálních orgánech, přezkoumal ve správním

řízení, na základě návrhu, doručeného Katastrálnímu úřadu v Chebu

dne 12. 10. 1994, smlouvu o vydání nemovitostí ze dne 19. 9.

1994, kterou Město Cheb vydává a stěžovatelka 1) přijímá dům č.p.

479 se stav. parcelou č. 83 v katastrálním území Cheb, obec Cheb

(dále jen "smlouva o vydání nemovitostí") a rozhodl podle § 5

odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných

věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále

jen " zákon č. 265/1992 Sb."), tak, že návrh na vklad vlastnického

práva do katastru nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí ze dne 19.

3. 1996, č.j. V 1 - 1618/94, Katastrální úřad v Chebu zdůvodnil

pouze tak, že přezkoumal předložené listiny a dospěl k závěru, že

nejsou splněny podmínky vzniku nároku oprávněné na vydání věci ve

smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve

znění zákona č. 116/1994 Sb. Oprávněná podle katastrálního úřadu

prokázala, že je oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona,

nesplňuje však další podmínku tohoto restitučního zákona, a to že

k přechodu majetku na stát došlo dekretem prezidenta republiky č.

5/1945 Sb. Oprávněné příslušel nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.

Svůj nárok však včas a řádně nikdy neuplatnila. Důvody, pro které

tak nemohla učinit do 25. února 1948, nejsou podle restitučního

zákona rozhodující, neboť zákon se vztahuje na zmírnění následků

některých majetkových křivd vzniklých od 25. února 1948 do 1.

ledna 1990. Z těchto důvodů proto Katastrálnímu úřadu v Chebu

nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 19. 3. 1996,

č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem

u soudu s tím, že katastrální úřad nezjistil ani jeden z důvodů

uvedených v § 5 zákona č. 265/1992, pro který by mohl návrh na

vklad zamítnout. Dle jejího názoru nebylo úkolem katastrálního

úřadu přezkoumávat listiny přiložené k návrhu na vklad, ale pouze

předmětnou dohodu o vydání. Dále namítala, že katastrální úřad

nesprávně posoudil nárok stěžovatelky na vydání předmětných

nemovitostí. Dále pak zdůvodňuje oprávněnost svého restitučního

nároku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 1996, č.j.

33 Ca 89/96 - 13, napadené rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Městský soud

v Praze uvádí, že Katastrální úřad v Chebu se především správně

zaměřil na zjištění, zda obsah předmětné smlouvy odpovídá

ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,

ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění zákona č. 116/1994

Sb., dle kterého byla smlouva uzavřena, a to konkrétně na otázku,

zda je obsah smlouvy v souladu s ustanovením § 3 uvedeného zákona.

Dále pak Městský soud v Praze popisuje skutečnosti vedoucí

k uplatnění restitučního nároku stěžovatelkou a zabývá se aplikací

restitučních zákonů na uvedený konkrétní případ. Konstatuje, že

rozhodující je to, zda majetek, na který dopadal dekret č. 5/1945

Sb., a na který byl uplatněn nárok dle zákona č. 128/1946 Sb.,

přešel na stát v důsledku správního aktu vydaného po 25. 2. 1948.

V případě že ano, lze takový majetek vydat. Jen v případě, že

správní akt byl vydán před 25. 2. 1948, bylo by možné dojít

k závěru, že stát věc nabyl před rozhodným obdobím. Katastrálnímu

úřadu je vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to ve

smyslu zjištění existence konfiskačního rozhodnutí a zjištění, zda

na předmětný majetek byl uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946

Sb. Katastrálnímu úřadu je pak uloženo v souladu s těmito

zjištěními doplnit příslušným způsobem skutkový stav věci s tím,

že je především na městu Cheb, aby poskytlo příslušné konfiskační

rozhodnutí a na stěžovatelce, aby prokázala uplatnění nároku dle

zákona č. 128/1946 Sb. V odůvodnění Městský soud v Praze dále

uvádí, že pokud nebudou prokázány skutečnosti rozhodné pro

oprávněnost restitučního nároku, pak stěžovatelce nemůže být dle

uvedeného restitučního předpisu majetek vydán. Katastrální úřad má

pak podle příslušných skutkových zjištění posoudit, zda je obsah

smlouvy o vydání nemovitostí v souladu s uvedenými restitučními

předpisy či nikoli a zda jsou splněny další předpoklady dle § 5

zákona č. 265/1992 Sb. a lze povolit vklad do katastru

nemovitostí. Bude přitom vázán právním názorem soudu dle §

250s odst. 1 občanského soudního řádu (správně § 250r odst. 1).

K námitkám stěžovatelky dodává Městský soud v Praze, že

katastrální úřad přezkoumává podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb.

listinu i z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem

smlouvy. To v případě vydání nemovitosti podle restitučních

předpisů znamená i zkoumání, zda podle těchto předpisů je

nemovitost vydávána osobě oprávněné, která splňuje příslušné

předpoklady, resp. zda povinná osoba věc vydává v rozsahu svého

dispozičního oprávnění, tj. v souladu s restitučními předpisy.

V této věci pak Katastrální úřad v Chebu znovu jednal

a rozhodnutím ze dne 18. 6. 1997, č.j. V 1 1618/94, návrh na

povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl.

V odůvodnění katastrální úřad uvádí, pro rozhodnutí si obstaral

výměr č. 293, kterým ONV v Chebu rozhodl o konfiskaci předmětných

nemovitostí, když na rubu tohoto výměru je uvedena právní moc dne

24. 11. 1946. Na výzvu katastrálního úřadu pak stěžovatelka

uvedla, že není schopná doložit uplatnění nároku písemnými doklady

ani svědeckými důkazy, neboť všechny listiny v souvislosti

s trestním stíháním svého manžela v padesátých letech zničila

a případní svědci události již nežijí. Katastrální úřad

konstatuje, že ani po doplnění řízení o provedené důkazy nejsou

splněny podmínky vkladu podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb.

Katastrální úřad v odůvodnění konstatuje, že je nepochybné, že

stěžovatelka je právním nástupcem osoby, které příslušel

restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a že předmětné

nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě dekretu

presidenta republiky č. 5/1945 Sb. výměrem ONV v Chebu č. 293,

který nabyl právní moci dne 24. 11. 1946, t.j. před datem 25. 2.

1948. Klíčovou otázkou tak podle katastrálního úřadu zůstává, zda

stěžovatelka včas uplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946

Sb. V této otázce však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když

předložila jen své čestné prohlášení a v depozitářích Okresního

archívu v Chebu ani žádné listinné důkazy o tomto nalezeny nebyly.

Podle katastrálního úřadu tak stěžovatelka řádné a včasné

uplatnění nároku neprokázala a její nárok se promlčel ve lhůtě tří

let od účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. Proto katastrální úřad

rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad.

Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 18. 6. 1997,

č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem

u obecného soudu s tím, že zpochybňuje závěr o přechodu

vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát před 25. 2. 1948

a uvádí také, že předmětný majetek byl arizován a sama měla

s ohledem na svůj zdravotní stav a následnou změnu státního

zřízení omezené možnosti domáhat se svých nároků. Městský soud

v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 -19,

napadené rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to proto, že

katastrální úřad dostatečně zjistil stav věci po skutkové stránce

a správně rozhodl a odvolání stěžovatelky tedy není důvodné.

V odůvodnění rozhodnutí Městský soud v Praze uvádí, že katastrální

úřad vycházel z pro něj závazného právního názoru soudu a správně

následně dovodil, že majetek přešel do vlastnictví státu před

rozhodným obdobím na základě výměru č. 293, který nabyl právní

moci dne 24. 11. 1946, a že stěžovatelka neprokázala uplatnění

nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. K námitkám stěžovatelky uvádí,

že až do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. neplatil požadavek

intabulace jako předpoklad pro nabytí vlastnictví k nemovitým

věcem v případech přechodu vlastnického práva, tedy jako v tomto

případě úředním výrokem. I kdyby tak uvedený konfiskační výměr

nebyl vydán v souladu s tehdy platnými předpisy, podle soudu se

stát na jeho základě zmocnil předmětných nemovitostí bez právního

důvodu mimo rozhodné období - před datem 25. 2. 1948. Se zřetelem

na zjištění, že ve smyslu § 5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 265/1992

Sb. nejsou dány podmínky pro to, aby katastrální úřad povolil

vklad vlastnických práv do katastru podle smlouvy o vydání

nemovitostí, když obsah smlouvy není v souladu s příslušnými

restitučními předpisy, Městský soud v Praze napadené zamítavé

rozhodnutí katastrálního úřadu jako věcně správné potvrdil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Městského

soudu v Praze. Ve vyjádření opakuje argumentaci uvedenou

v napadeném rozsudku, a to ve vztahu k přechodu vlastnictví

k předmětným nemovitostem před rozhodným obdobím, ve vztahu

k neunesení důkazního břemene stěžovatelkou v otázce prokázání

uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a ve vztahu k otázce

souladu konfiskačního výměru s tehdy platnými předpisy. S ohledem

na uvedené Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnosti

nebylo vyhověno.

Za město Cheb se k ústavní stížnosti vyjádřil jeho zástupce

JUDr. P. B., advokát. Zástupce ve vyjádření uvádí, že město Cheb

obdrželo žádost stěžovatelky o vydání předmětných nemovitostí.

Poté si opatřilo příslušné doklady a také posoudilo doklady

předložené stěžovatelkou a dospělo k závěru, že stěžovatelka je

oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a proto s ní

uzavřelo dohodu o vydání nemovitostí. Dále pak zástupce popisuje

průběh řízení před katastrálním úřadem a soudem a ztotožňuje se

s názorem Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatelka

neprokázala uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a také

s názorem, že v případě přechodu vlastnického práva

k nemovitostem neplatil princip intabulace. V závěru zástupce

navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nedošlo k porušení čl.

11 Listiny a odkazuje při tom na judikaturu Ústavního soudu, podle

které je takto chráněno vlastnické právo již konstituované. Uvádí

také, že v ústavní stížnosti jsou jen opakovány argumenty

přednesené před obecnými soudy.

Katastrální úřad v Chebu ve vyjádření k ústavní stížnosti

považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za věcně

správné, které je v souladu se skutkovými zjištěními

a vykonanými důkazy. Odkazuje při tom na judikaturu Ústavního

soudu, podle které je chráněno vlastnické právo již existující

a stěžovatelka má podle něj jen snahu využít Ústavního soudu jako

další instance v hierarchii obecných soudů. Navrhuje, aby Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl. Uvádí také, že se vzdávají práva být

vedlejším účastníkem v řízení.

Protože v předmětné věci jde o restituční nárok dle zákona č.

87/1991 Sb., ve znění zákona. č. 116/1994 Sb., je třeba úvodem

odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž při

posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že každý

restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci

i k osobám oprávněným tak, aby byl splněn účel i smysl tohoto

zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových

a jiných křivd, vzniklých v období od roku 1948 do 1. 1. 1990.

Také je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu v tom smyslu,

že restituční zákony nelze vykládat restriktivně, výlučně

v neprospěch oprávněných osob.

Čl. 36 odst. 2 Listiny zní : " Kdo tvrdí, že byl na svých

právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit

na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí,

nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudů však nesmí být

vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv

a svobod podle Listiny". Společná ustanovení § 244 až 246c

občanského soudního řádu pak v podstatě rozvádějí podmínky soudní

ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

Podle ustanovení § 5 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. musí oprávněná osoba povinnou osobu ve stanovené lhůtě

vyzvat k vydání nemovitostí, uzavřít s ní dohodu o vydání

nemovitostí, případně uplatnit své nároky u soudu. Podle zákona č.

265/1992 Sb. lze vlastnického práva k nemovitostem na základě

dohody o vydání nemovitostí nabýt vkladem do katastru nemovitostí.

Podmínky vkladu do katastru nemovitostí pak katastrální úřad

zkoumá podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že k základním zásadám,

ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada

subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti

vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva

poskytuje [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

182/1993 Sb.")], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní

stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst.

2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje

maximum, dle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci

nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech

orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní

soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální

mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip

minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů,

jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech

přezkoumávána. Ústavní soud také při rozhodování o ústavní

stížnosti není další instancí v řešení věci samé. Jeho úkolem je

zjistit, zda napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo

porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda

stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní

soud k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení § 244 občanského

soudního řádu ze strany Městského soudu v Praze došlo k porušení

práva stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci

ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je celé správní

soudnictví podle části páté občanského soudní řádu ovládáno

zásadou dispozitivní a v případě podání ústavní stížnosti je

podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon

k ochraně práva poskytuje, splněna nikoli pouhým uplatněním

procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností

namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je

předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné

základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého

práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. Podle

§ 249 a § 250 h, ve spojení s § 250l odst. 2 občanského soudního

řádu je tak stěžovatel povinen ve shora uvedeném smyslu uvést

v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozsah přezkoumání

tohoto rozhodnutí. Tato dispoziční zásada je však podle stávající

teorie i judikatury prolomena a soud je povinen z úřední

povinnosti zkoumat napadené rozhodnutí například i po stránce

příslušnosti žalovaného správního orgánu k vydání rozhodnutí

v dané věci. Není totiž za této situace vyloučeno, že by se mohlo

jednat o akt trpící závažnými vadami anebo dokonce nulitní. Tuto

povinnost lze zejména zdůraznit ve věcech restitučních, kde jejich

cílem je podle restitučních předpisů náprava některých majetkových

křivd. Z odůvodnění obou rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu je

však zřejmé, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru

nemovitostí podle uvedené dohody o vydání nemovitostí byl zamítnut

pouze z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem č. 87/1991

Sb. a Katastrální úřad v Chebu tak fakticky prováděl přezkoumání

restitučního nároku stěžovatelky, ačkoli ta uplatnila svůj

restituční nárok u povinné osoby a tato její výzvě vyhověla

a uzavřeli spolu dohodu o vydání nemovitostí. K tomuto přezkumu

jsou však podle citovaného § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

příslušné pouze soudy, a to navíc v rámci dvojinstančního

rozhodování. Je tedy zřejmé, že katastrální úřad svými oběma

rozhodnutími překročil meze přezkumu dané mu taxativně § 5 odst.

1 zákona č. 265/1992 Sb., ale také § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991

Sb. a Městský soud v Praze k tomu nepřihlédl, čímž porušil čl. 36

odst. 2 Listiny.

Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7.

1996, č.j. 33 Ca 89/96 - 13, uvedl že katastrální úřad přezkoumává

podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb. listinu i z hlediska oprávnění

účastníků nakládat předmětem smlouvy. To pak v případě vydání

nemovitosti podle restitučních předpisů znamená i zkoumání, zda

podle těchto předpisů je nemovitost vydávána osobě oprávněné,

která splňuje příslušné předpoklady, resp. zda povinná osoba věc

vydává v rozsahu svého dispozičního oprávnění, tj. v souladu

s restitučními předpisy. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje

na nález ve věci IV. ÚS 211/98, in Ústavní soud České republiky

: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, č. 170, C. H. Beck Praha,

2000, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že realizace

dispozičního práva účastníka podle citovaného ustanovení § 5

zákona č. 265/1992 Sb. pouze předpokládá, že jeho jménem jednají

oprávněné osoby.

Ústavní soud také zejména odkazuje a plně se ztotožňuje se

stanoviskem Nejvyššího soudu ČR Cpjn 38/98, podle kterého právní

úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru

nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu

z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení § 5 odst.

1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda o vydání věci

uzavřená jejími účastníky podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č.

87/1991 Sb., nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly

splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č.

87/1991 Sb., neboť ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.

k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad

nezmocňuje. Takovýmto zmocňujícím ustanovením není ani ustanovení

§ 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., podle kterého má

katastrální úřad zkoumat oprávnění subjektů posuzovaného právního

úkonu nakládat s předmětem tohoto úkonu, neboť se nejedná

o zmocnění k posouzení, zda jsou v dané věci splněny náležitosti

předmětu posuzovaného právního úkonu (tj. jeho možnost

a dovolenost - srovnej § 37 odst. 2 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb.,

občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský

zákoník"). Oprávnění katastrálního úřadu zkoumat dovolenost

posuzovaného právního úkonu (srovnej § 39 občanského zákoníku)

není sice v řízení o povolení vkladu vyloučeno zcela, neboť podle

ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální

úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda účastníci právního

úkonu nejsou omezení právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo

rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci,

která je předmětem právního úkonu, a podle ustanovení § 5 odst.

1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá, zda k právnímu úkonu

účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu, z těchto,

ani z jiných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., případně jiného

právního předpisu, však nelze dovodit oprávnění, resp. povinnost

katastrálního úřadu zkoumat ty aspekty dovolenosti posuzovaného

právního úkonu, jež představují naplnění předpokladů pro uzavření

dohody o vydání nemovité věci podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona

č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud dále také odkazuje na svoji ustálenou

judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti.

Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené

rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než

těch, uvedených v ústavní stížnosti. Porušení čl. 36 odst. 2

Listiny je tedy dostatečným důvodem pro zrušení napadeného

rozhodnutí, aniž se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami

stěžovatelky.

Na závěr Ústavní soud považuje za nutné se vyjádřit

i k otázce, jestli je možné v posuzovaném případě pokračovat

v řízení za situace, kdy stěžovatelka zemřela a zemřel rovněž její

právní nástupce. Ústavní soud zde konstatuje, že vyslovené

porušení čl. 36 odst. 2 Listiny může mít ve svém důsledku dopad

zejména v majetkových poměrech nejen stěžovatelky, ale i jejích

právních nástupců. Zde je namístě zejména opět zdůraznit účel

zákona č. 87/1991 Sb. a ustálenou judikaturu Ústavního soudu

a k posuzovaným restitučním sporům přistupovat velmi citlivě

s ohledem na charakter každého jednotlivého případu. Proto Ústavní

soud pokračoval v řízení s právními nástupci stěžovatelky, a to

v souladu s § 107 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení

s § 63 zákona č. 182/1993 Sb.

Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že

ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo

k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ve výroku citované

rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil podle ustanovení §

82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb.)

V Brně dne 3. 10. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru