Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 359/03Usnesení ÚS ze dne 11.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.359.03
Datum podání01.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 359/03 ze dne 11. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. Š., právně zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 3 To 172/2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. 43 T 15/2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 7. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Krajským soudem v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, a za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě a prodej věcí a v zákazu funkce statutárního orgánu družstva a společnosti, a to na dobu pěti let. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, stejně jako státní zástupce. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem tak, že se napadený rozsudek krajského soudu z podnětu státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušuje ve výroku o trestu, a znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 trestního řádu tak, že se obžalovanému ukládá trest odnětí svobody v trvání pěti let a že se zařazuje do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 trestního zákona byl

obžalovanému uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a v družstvech, a to na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze podle § 256 trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že s oběma rozsudky nesouhlasí a považuje je za nespravedlivé, porušující jeho základní práva zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Konkrétně má za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vrchní soud v Praze se podle jeho názoru dostatečně nezabýval obsahem jeho odvolání a tím dospěl k nesprávným právním závěrům. Odvolání směřoval jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu. Soudu vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav a dále konkrétní procesní pochybení. Soud prý nevzal v úvahu, že stěžovatel svým jednáním ani po stránce objektivní, ani po stránce subjektivní nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, jak je popsána ve výroku rozsudku. Vrchní soud jako soud odvolací dospěl k závěru, že soudu I. stupně nelze nic vytknout, pokud jde o postup při zjišťování skutkového stavu věci. Ani odvolací soud se však nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí a bez patřičné opory v provedených důkazech zamítnul odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Soud I. stupně neprovedl některé důkazy navržené obžalovaným a tím dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Soud věc v potřebném rozsahu neprojednal, bez řádného odůvodnění neprovedl některé navržené důkazy a ze zjištěných skutečností nevyvodil odpovídající skutkové a právní závěry. Např. neprovedl důkaz, jaká škoda skutečně vznikla. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud měl jeho odvolání vyhovět a věc vrátit soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Ústavní soud je nucen především podotknout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit. Proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti má pouze obecný charakter, stěžovatel namítá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, aniž by však toto své tvrzení podložil konkrétními skutečnostmi, o nichž má za to, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele způsobily.

Stěžovatel, jak vyplývá z výrokové části rozsudku soudu I. stupně, se měl trestného činu zpronevěry dopustit tím, že jako jednatel společnosti Tradeunion, s. r. o., se sídlem v Prostějově, dal příkaz k vystavení dvou faktur a takto na sebe jako podnikatele-fyzickou osobu převedl 176 kusů klimatizačních jednotek zn. G. B. a 130 klimatizačních jednotek zn. K. B. v celkové hodnotě 4.239.309,-- Kč, a to přesto, že věděl, že dle kupní smlouvy uzavřené mezi společností T., s. r. o., jako kupujícím a společností C., a. s., jako prodávajícím, je vlastníkem těchto jednotek až do doby úhrady kupní ceny společnost C., a. s., přičemž k úhradě kupní ceny společností T., s. r. o., nedošlo. Tímto jednáním způsobil společnosti C., a. s., škodu ve výši 4.239.309,-- Kč. Soud I. stupně, jak vyplývá z jeho rozhodnutí, ve věci provedl rozsáhlé dokazování , na jehož základě dospěl k závěru o vině stěžovatele. Odvolací soud, který rozhodoval jak o odvolání stěžovatele, tak o odvolání státního zástupce, dospěl rovněž k závěru, že vina stěžovatele byla jednoznačně prokázána provedenými důkazy.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel, shodně s podaným odvoláním proti rozsudku soudu I. stupně, především napadá hodnocení důkazů soudem. K tomu je třeba podotknout, že v souladu s ust. § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecným soudem, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl.

Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, naopak námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou pouze obecného charakteru, nepodložené konkrétním tvrzením stěžovatele. To se týká rovněž námitky, že soud neprovedl některé jím navržené důkazy. Konkrétně však stěžovatel uvádí pouze důkaz ohledně skutečné výše škody, která jeho jednáním vznikla.

K této námitce je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá rovněž to, že soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, se s námitkou dokazování ohledně skutečné výše škody vypořádal v rámci odůvodnění svého rozsudku, když konstatoval, že výše škody byla zjištěna správně již soudem nalézacím, a proto další dokazování o této otázce je nadbytečné. Soud I. stupně vyšel při stanovení výše škody z příslušné faktury a kupní smlouvy, kde byla uvedena dohodnutá cena klimatizačních jednotek. Z vypracovaného znaleckého posudku naopak soud nevycházel, neboť dal za pravdu obhájcům obžalovaného, že znalecký posudek se jeví jako neurčitý, rozporuplný a zmatečný.

Protože Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, které stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2004

JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru