Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3584/20 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presu... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestný čin/ublížení na zdraví
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.3584.20.1
Datum podání23.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3584/20 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve VTOS věznice Jiřice, bytem Tyršova 347, Kutná Hora, zastoupeného Mgr. Václavem Mráčkem, advokátem se sídlem Na hranicích 357/19, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 4 Tdo 994/2020-674, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 8 To 33/2020 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 č. j. 3 T 4/2020-486, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení zákona, a to § 2 odst. 5 a 6 a § 125 odst. 1 trestního řádu.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 3 T 4/2020 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví, kterého se podle skutkové věty výroku o vině dopustil tím, že po požití alkoholických nápojů v množství odpovídajícím nejméně 1,94 promile alkoholu v jeho krvi a po slovním i fyzickém střetu uskutečněném ještě uvnitř zmíněné restaurace, při němž udeřil poškozeného otevřenou dlaní do oblasti hlavy, došlo pak venku před budovou k povalení poškozeného na zem a v době, kdy již nehybně ležel na zádech s hlavou položenou na komunikaci tvořené dlažebními kostkami, ho obžalovaný v pokleku nad ním ještě nejméně třikrát úmyslně, s nápřahem a střední silou, tedy s úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví například rozlámáním obličejových nebo lebečních kostí, udeřil rukou sevřenou v pěst do hlavy, čímž mu způsobil povrchní tržně zhmožděnou ranku v pravé temenní krajině, povrchní tržně zhmožděnou ranku na bradě vlevo, krevní výron zevního očního koutku vlevo, krevní výron levého ušního boltce, krevní výrony na levé polovině obličeje pod úhlem dolní čelisti a na přilehlé části krku, tečkovité krevní výronky nad levou prsní bradavkou, krevní výron na vnitřní ploše levého lokte, tečkovité krevní výronky nad hrudní páteří, dále vnitřní zranění, tj. globální mozkové nedokrvení při těžkém otoku, úrazové podomozečnicové krvácení na boční ploše levé polokoule, zejména v oblasti čelního spánkového a temenního laloku, na horní ploše červu mozečku a spodní plochy obou mozečkových polokoulí, v oblasti mozkomíšního mostu a prodloužené míchy, krev v postranních komorách a ve čtvrté komoře mozkové, pohmoždění podvěsku mozkového, druhotné uzavření pravé basilární arterie při těžkém otoku mozku s uskřinutím tepny ve velkém týlním otvoru, otok měkkých pokrývek lebních v obou temeno-spánkových a týlních krajinách, krevní výron měkkých pokrývek lebních v pravé čelno-temeno-spánkové krajině, krevní výrok měkkých pokrývek lebních v levé spánkové krajině, krevní výrony v obou spánkových svalech, ložiskový otok plic, vdechnutí žaludečního obsahu do průdušnice, průdušek a plic, přičemž v důsledku úrazového otoku mozku došlo k úmrtí poškozeného. Za uvedený trestný čin uložil Krajský soud v Praze stěžovateli trest odnětí svobody v trvání devíti let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 114 053 Kč a dalším poškozeným část vzniklé nemajetkové újmy.

3. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 8 To 33/2020 tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a rozhodl pouze o povinnosti nahradit jí částku 64 978 Kč. Výrok o vině a trestu vrchní soud ponechal nezměněn.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. 9. 2020 č. j. 4 Tdo 994/2020-674 odmítl stěžovatelovo dovolání. K tvrzení, jímž stěžovatel popírá, že byl srozuměn s tím, že svým jednáním (třemi údery střední intenzity) může způsobit těžkou újmu na zdraví poškozeného, Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel bil opakovaně poškozeného pěstí do hlavy, a to za situace, kdy se poškozený těmto útokům nijak nebránil, neboť již na počátku útoku ležel bezvládně na zemi. Skutečnost, že poškozený ležel na zemi a v důsledku opilosti ztratil schopnost reagovat na útoky stěžovatele je podle obecných soudů v posuzovaném případě rozhodná, tím spíše, že stěžovatel si byl této skutečnosti vědom. Jinak vyjádřeno, stěžovatel útočil na poškozeného za situace, kdy tento se nijak nebránil a ani toho nebyl reálně schopen. V důsledku jednání stěžovatele hlava poškozeného opakovaně narážela na dlažební kostky, tedy na velmi tvrdou podložku a došlo tak k sekundárním úderům do hlavy poškozeného, které nebyl schopen poškozený nijak zmírnit vzhledem k pozici, ve které se nacházel a svojí podnapilosti. Tohoto stavu poškozeného si stěžovatel musel být vědom, neboť tuto skutečnost měl možnost vizuálně pozorovat, a navíc mu podnapilost poškozeného byla známa, neboť spolu strávili poměrně dlouhou dobu v restauraci. O minimálně nepřímém úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví svědčí i to, že stěžovatel vedl své útoky opakovaně, výhradně na hlavu poškozeného, jež je část lidského těla, která je velmi zranitelná, neboť se zde nachází životně důležitý orgán - mozek, jehož poškození má zpravidla fatální následky. Podle Nejvyššího soudu lze skutečně připustit, že ne každý útok na hlavu člověka je způsobilý způsobit vážné poranění mozku či jinou vážnou újmu na zdraví jako např. rozlámání obličejových kostí či lebečních kostí, a tedy těžkou újmu na zdraví poškozeného, avšak je třeba také přihlédnout ke způsobu vedení útoku. Stěžovatel poškozeného udeřil do hlavy pěstí opakovaně, působením střední intenzity (nikoliv údery malé až střední intenzity jak uvádí stěžovatel v dovolání) a za situace, kdy poškozený nebyl reálně schopen obrany. O razanci útoku svědčí i skutečnost, že hlava poškozeného "klinkala" o dlažební kostky, což musel při svém jednání pozorovat i stěžovatel a přesto svého jednání zanechal až poté, co na něho začala křičet svědkyně. Z těchto skutečností lze podle Nejvyššího soudu dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem; v daném případě lze srozumění stěžovatele s těžkou újmou na zdraví poškozeného dovodit ze způsobu vedení útoku (opakované údery pěstí), intenzity útoku (střední), z míst zásahu na těle (oblast hlavy) a z okolností na straně poškozeného (bezbranně ležel na zemi, přičemž jeho hlava spočívala na tvrdém podkladu - dlažební kostky). Stěžovatel tak na základě uvedených skutečností musel být srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, když jednal shora popsaným způsobem. V jednání obviněného lze proto shledat nejméně nepřímý úmysl ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž ve vztahu ke smrtelnému následku šlo o nedbalostní zavinění.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že podle části skutkové věty měl poškozeného udeřit - "otevřenou dlaní do oblasti hlavy..." - a následně "došlo pak venku před budovou k přesněji nezjištěnému povalení poškozeného na zem". Podle stěžovatele úder "otevřenou dlaní do oblasti hlavy" nebyl způsobilý přivodit poškozenému těžké zranění a už vůbec ne smrt. Stěžovatel je přesvědčen, že to byl pád stěžovatele na zem, při němž muselo dojít ke smrtelnému zranění. Ve chvíli, kdy stěžovatel měl podle popisu skutku jednat tak, že "v době, kdy již (poškozený) nehybně ležel na zádech s hlavou položenou na komunikaci tvořené dlažebními kostkami, ho obžalovaný v pokleku nad ním ještě nejméně třikrát úmyslně, s nápřahem a střední silou, tedy s úmyslem způsobit mu těžkou újmu na zdraví například rozlámáním obličejových nebo lebečních kostí, udeřil rukou sevřenou v pěst do hlavy.. " byl podle jeho názoru zdravotní stav poškozeného již tak špatný, že jeho smrt již byla neodvratná, jinými slovy, ke smrtelnému poranění poškozeného došlo nikoli v důsledku úderů stěžovatele, ale pádem, přičemž k pádu podle skutkové věty došlo kvůli "přesněji nezjištěnému povalení poškozeného na zem". S ohledem na toto tvrzení pak stěžovatel poukazuje na zásadu "in dubio pro reo", podle níž veřejný zájem stíhat a trestat jednání společnosti škodící musí obecné soudy realizovat při zachování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Důkazní břemeno leží na státu (orgánech činných v trestním řízení), který má povinnost, existují-li důvodné pochybnosti, rozhodnout ve prospěch stíhané osoby.

6. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel jednal ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nejméně v úmyslu nepřímém a ve vztahu ke smrtelnému následku poškozeného bylo jeho jednání nedbalostní. K tomu stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se hájil tím, že nevěděl, že svým jednáním - "prostými" údery rukou do hlavy poškozeného - mohl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s takovou eventualitou nebyl srozuměn. Poukázal na to, že je v oboru zdravotnictví laik, nemá zkušenosti z rvaček, nezná bojová umění a je "slabší" tělesné konstituce (váha 64 kg), jeho údery byly vedeny rukou, nikoli zbraní, v době činu byl ve stavu střední až těžké opilosti, což nepochybně ovlivnilo jeho možnost vnímat, zda je či není poškozený schopen zmírnit údery a zda je či není v bezvědomí. Namítal také, že znalec obžaloby a následně i obecné soudy dovozují intenzitu (sílu) jeho úderů zásadně ze způsobených vnějších a vnitřních zranění poškozeného, aniž se náležitě vypořádali s jeho obhajobou, že tato zranění mohla vzniknout i opakovanými pády a že tedy síla-intenzita úderů nebyla provedeným dokazováním náležitě objasněna.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces a na presumpci neviny, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině. Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávný výklad podústavního práva a skutkových aspektů případu, do nějž však Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší zasahovat.

11. Z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

12. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Ludvíka Davida, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru