Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3584/19 #1Usnesení ÚS ze dne 26.11.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost... více
Věcný rejstříkpříslušnost/věcná
konkurz a vyrovnání
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3584.19.1
Datum podání07.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 11, § 9, § 104a odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3584/19 ze dne 26. 11. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Chlubny, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2019, č. j. Ncp 633/2019-40, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy ČR.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených listin, stěžovatel, jakožto žalovaný, je účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 C 188/2019, v rámci kterého je projednávána žaloba na zaplacení částky ve výši 118.208 Kč s příslušenstvím, podaná Ing. T. Korandou, správcem konkursní podstaty Bytového družstva X.

3. Stěžovatel v tomto řízení namítl s odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení § 7a písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") nedostatek věcné příslušnosti okresního soudu a navrhl, aby byla věc postoupena Krajskému soudu v Praze.

4. V postupu podle ustanovení § 104a odst. 5 o. s. ř. předložil okresní soud věc k projednání Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").

5. Vrchní soud v rámci rekapitulace řízení uvedl, že v projednávané věci se žalobce, jako insolvenční správce dlužníka Bytové družstvo X, domáhá po stěžovateli uhrazení dlužné částky představující rozdíl mezi hodnotou majetku stěžovatele, který nabyl na základě zákona o vlastnictví bytů jako konkursní věřitel uvedeného bytového družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení "ostatních pohledávek" ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV").

6. V odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu vrchní soud dále vyložil, že podle ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona [tedy i pro konkursní řízení, jež je relevantní v nyní projednávaném případě] použijí dosavadní právní předpisy, což znamená, že pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle ZKV, která pokračují po 1. 1. 2008, se po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen ZKV ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž rovněž o. s. ř., taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2007

7. Vrchní soud neshledal námitku stěžovatele důvodnou, neboť "v projednávané věci se nejedná o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o. s. ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající na účasti na ní, ale o spor věřitele na zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy dle § 9 odst. 1 o. s. ř." Současně uvedl, že se v dané věci nemůže jednat ani o spor dle insolvenčního zákona.

8. Stěžovatel, nemaje k dispozici jiné prostředky ochrany svých práv, proti citovanému závěru vrchního soudu brojí nyní předkládanou ústavní stížností, když je nadále toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem. Uvádí, že ke správnému posouzení žaloby bude nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkursní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci (srov. usnesení č. j. Ncp 181/2019-30 ze dne 15. 8. 2019), v němž tento soud dospěl (dle názoru stěžovatelky) v totožné věci k odlišnému závěru, tedy že je dána věcná příslušnost krajských soudů. Stěžovatel dále poukazuje na vyjádření žalobce, správce konkursní podstaty, jenž sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" (srov. napadené usnesení vrchního soudu, bod 2). Odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/03 ze dne 6. 5. 2004, z něhož dovozuje své postavení konkursního věřitele. Současně navrhuje, aby Ústavní soud posoudil možnost vyřízení jeho ústavní stížnosti mimo pořadí v souladu s ustanovením § 39 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz].

12. Ústavní soud dále připomíná, že je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. Podstata nyní posuzované ústavní stížnosti směřuje proti mechanismu, kterým obecné soudy určují věcnou příslušnost soudů. Stěžovatel v tomto ohledu poukazuje na nejednotnost právního názoru obecných soudů. Odkazuje přitom na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (jež však není předmětem nyní projednávané věci), které věcnou příslušnost zakládá odlišně, na jiných důvodech. Sjednocení této otázky podústavního práva nicméně přísluší primárně samotným obecným soudům.

14. Ústavní soud přitom v nyní projednávaném případě neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud v Praze totiž vyložil, jakými úvahami byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu mu není odepřena možnosti brojit proti obsazení soudu v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci 7 C 69/2019.

15. Ústavní soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím vrchního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele vymezených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listin, ani ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy.

16. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu tento soud samostatně nerozhodoval. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem.

17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru