Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3581/17 #2Usnesení ÚS ze dne 16.10.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuprocesní - pokračování v řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
dovolání/přípustnost
výživné/pro dítě
procesní postup
mezinárodní prvek
Mezinárodní právo soukromé a procesní
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3581.17.2
Datum podání15.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 30

89/2012 Sb., § 915, § 923

99/1963 Sb., § 125, § 238 odst.1 písm.a, § 239, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3581/17 ze dne 16. 10. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. G., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2017, č. j. 5 Co 223/2017-1472, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

I. V řízení se pokračuje.

II. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.

3. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů (výživného) nezletilého M. G., jehož otcem je stěžovatel a matkou N. B. M. S. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2016, č. j. 13 P 47/2008-1120, tak, že se výživné pro nezletilého zvyšuje z částky 25.000 Kč měsíčně, stanovené původně rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 30. 11. 2007, č. j. 11 Nc 152/2007-23, od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017, na částku 40.000 Kč měsíčně, a od 1. 7. 2017 na částku 36.000 Kč měsíčně, splatných vždy do 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Krajský soud dále stěžovateli stanovil povinnost zaplatit k rukám matky ve splátkách nedoplatek na výživném v částce 336.026 Kč vzniklý navýšením výživného za dobu od 1. 1. 2014 do 21. 7. 2017.

4. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání, v němž namítl (srov. s. 4 rozsudku krajského soudu), že co se týká požadované úhrady školného v soukromé základní škole, jež tvoří nejvýznamnější položku matkou požadovaného výživného, "matkou byly v řízení předkládány výlučně anglicky psané texty bez překladů, a to buď sjetiny z internetu bez vypovídající hodnoty, nebo jakási potvrzení ze školy, která mohla být na přání matky upravena." Stěžovatel v odvolání dále poukázal na skutečnost, že matka nezletilého nerespektovala výše citovaný rozsudek ze dne 30. 11. 2007, jímž byla schválena dohoda rodičů ohledně nezletilého, z něhož stěžovateli plyne právo se s nezletilým stýkat jedenkrát za 14 dní o víkendu a dále 14 dní o letních prázdninách. Stěžovatel v odvolání uvedl, že matka nezletilého protiprávně přemístila do Singapuru, čímž se údajně dopustila jeho mezinárodního únosu. Stěžovatel navrhl snížení výživného.

5. Proti rozsudku okresního soudu se odvolala rovněž matka nezletilého, která navrhla, aby výživné bylo zvýšeno od 1. 1. 2014 do 31. 7. 2015 na částku 55.000 Kč měsíčně a od 1. 8. 2015 na částku 65.000 Kč měsíčně.

6. Jak již bylo uvedeno, krajský soud rozhodl o výživném tak, že je zvýšil od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2017 na částku 40.000 Kč měsíčně a od 1. 7. 2017 na částku 36.000 Kč měsíčně, splatných vždy do 10. dne v měsíci předem k rukám matky. Odvolací soud vycházel ze všech okolností daného případu, zejména pak z toho, jaká životní úroveň nezletilého odpovídá životní úrovni jeho rodičů a jak by se na této životní úrovni měl podílet otec. Krajský soud též přihlédl k majetkovým poměrům stěžovatele a dále k tomu, že potřeby nezletilého se od posledního rozhodování o výši výživného proběhnuvšího v roce 2007, kdy byl nezletilý ještě v kojeneckém věku, zvýšily. Krajský soud však vedle toho zohlednil rovněž stanovisko Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí (srov. s. 786-787 spisu), dle kterého by se na nákladech na soukromé vzdělání měla podílet rovněž matka. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že matka s nezletilým dle vlastního tvrzení odjela do Singapuru mj. z důvodu podpory ze strany nejbližší rodiny, která by se tím pádem mohla projevit právě podílením se na úhradě nákladů životních potřeb nezletilého. Na výši výživného pro nezletilého měla konečně vliv rovněž skutečnost, že se stěžovateli v mezidobí narodilo čtvrté dítě.

7. Stěžovatel v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecného soudu zpochybňuje. Stěžovatel v prvé řadě Ústavní soud upozornil, že spolu s ústavní stížností podal proti napadenému rozsudku krajského soudu i dovolání, protože je přesvědčen, že je dovolání navzdory poučení krajského soudu přípustné. Stěžovatel má za to, že krajský soud vycházel zřejmě z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vylučujícího možnost dovolání, které je však dle stěžovatelova názoru v nyní projednávaném případě nepoužitelné, neboť "toto ustanovení nepřipouští dovolání ve věch upravených v části druhé OZ, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona. Řízení v předmětné věci však nebylo vedeno dle části druhé zákona č. 89/2012 Sb., v platném znění, občanského zákona, nýbrž dle zákona Singapuru č. 18/1961, o ženách."

8. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud chybně posoudil otázku rozhodného práva. Krajský soud sice správně dovodil, že je v nyní projednávaném případě s odkazem na čl. 15 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností třeba aplikovat Haagský protokol o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti ze dne 23. 11. 2007 (dále jen "Haagský protokol"), nicméně špatně tento protokol použil. Krajský soud totiž aplikoval toliko obecné pravidlo pro rozhodné právo zakotvené v čl. 3 odst. 1 (Vyživovací povinnosti se řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nestanoví-li tento protokol jinak), nicméně nepřihlédl ke zvláštnímu pravidlu zakotvenému v čl. 4 odst. 3 (Pokud oprávněný zahájil řízení u příslušného orgánu státu, v němž má místo obvyklého pobytu povinný, použije se právo státu, v němž má sídlo soud, bez ohledu na článek 3), který dle stěžovatele dopadá na nyní projednávaný případ přiléhavěji. Stěžovatel je toho názoru, že za rozhodné právo mělo být obecnými soudy určeno právo české.

9. Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že nezohlednil namítané protiprávní přemístění nezletilého do Singapuru. Poukazuje na dohodu uzavřenou s matkou nezletilého, schválenou Okresním soudem v Českých Budějovicích, z níž plyne stěžovatelovo rodičovské právo pravidelně se s nezletilým stýkat, jež je tak dle stěžovatele vzhledem k nastíněným okolnostem případu dlouhodobě porušováno. Odůvodnění výše výživného předkládané krajským soudem stěžovatel považuje za "ukázkový příklad nevypořádání se se skutkovými tvrzeními a důkazy, když je pouze paušálně vzat věk a potřeby dítěte, ale vůbec není zohledněno protiprávní přemístění, bránění ve styku a nemožnost na syna výchovně působit."

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že veškeré ve spisu založené listiny jsou neautentické listiny v cizím jazyce, přičemž stěžovatel uvádí, že matka nezletilého měla k prokázání pravdivosti svých tvrzení povinnost předložit originály listin. Stěžovatel konkrétně napadá pravost dokladů týkajících se platby školného na soukromé škole.

11. Ústavní soud nejprve uvádí, že usnesením ze dne 27. 4. 2018 přerušil řízení o podané ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím reagoval na situaci, v níž souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhalo dovolací řízení, jehož výsledek mohl mít význam pro rozhodnutí Ústavního soudu o nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti, a to do doby, než bude Nejvyšším soudem rozhodnuto o přípustnosti dovolání stěžovatele, neboť toto rozhodnutí primárně náleží právě Nejvyššímu soudu.

12. Ústavní soud, jenž se v pravidelných intervalech informoval o průběhu řízení o stěžovatelem podaném dovolání, zjistil, že toto dovolání, jímž se stěžovatel domáhal zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 8. 2018, č. j. 21 Cdo 918/2018-1515. Nejvyšší soud tímto rozhodnutím odmítl argumentaci stěžovatele, předkládanou i v nyní projednávané ústavní stížnosti, že dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu je přípustné z důvodu, že ve věci bylo rozhodováno podle singapurského práva. Jak totiž poznamenal Nejvyšší soud, otázka rozhodného práva představovala pouze prejudiciální otázku, jež byla určující pro rozhodnutí ve věci samé (stanovení výživného), jehož dovolací přezkum ovšem výslovně zapovídá ustanovení § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Tento závěr Nejvyššího soudu nehodlá Ústavní soud zpochybňovat a plně jej respektuje. Ústavní soud proto pokračuje v řízení o podané ústavní stížnosti, přičemž vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu, že posledním opravným prostředkem, který měl stěžovatel v nyní projednávané věci k dispozici, bylo odvolání proti rozsudku okresního soudu. Stěžovatelem podaná ústavní stížnost směřující proti rozsudku odvolacího soudu je tedy s ohledem na zásadu subsidiarity, ovládající řízení o ústavních stížnostech, přípustná.

13. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

14. Co se týká stěžovatelovy námitky nesprávného určení rozhodného práva, v rámci které stěžovatel uvádí, že v souladu s čl. 4 odst. 3 Haagského protokolu mělo být v řízení před krajským soudem použito právo české a nikoliv právo singapurské, její posouzení Ústavní soud nepovažuje za zásadní pro rozhodnutí o ústavní stížnosti. Jak totiž vyplývá z níže uvedeného, ačkoliv bylo v nyní posuzovaném případě krajským soudem formálně použito singapurské právo, základní východiska ústavní stížností napadeného rozhodnutí tohoto soudu zcela korespondují s vnitrostátní úpravou českou.

15. Ústavní soud se proto plně ztotožňuje s postupem obecných soudů, resp. soudu krajského, jenž ve svém rozhodnutí vycházel při stanovení výše vyživovací povinnosti ve prospěch nezletilého zejména z toho, že má dítě právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, tedy že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná (srov. s. 12-13 rozsudku krajského soudu). Toto hledisko se přitom použije přednostně rovněž dle tuzemské právní úpravy [§ 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Krajský soud dále dostatečně posoudil majetkové poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že je v jeho možnostech platit výživné ve výši 40.000 Kč, resp. ve výši 36.000 Kč od 1. 7. 2017. Krajský soud v nyní projednávané věci dále vycházel z odůvodněného předpokladu, že potřeby nezletilého se od doby vydání posledního rozhodnutí o výživném (srov. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2007, č. j. 11 Nc 152/2007-23, jímž byla schválena dohoda mezi rodiči nezletilého) podstatně změnily (srov. s. 12 rozsudku krajského soudu), přičemž zohlednil skutečnost, že singapurský právní řád umožňuje měnit předchozí dohody týkající se výživy dítěte, pokud je to přiměřené a ve prospěch dítěte. Obdobné kritérium je ostatně obsaženo též v ustanovení § 923 občanského zákoníku (Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti). Krajský soud tedy s ohledem na výše uvedené fakticky postupoval tak, jako by v posuzovaném případě bylo rozhodným právem právo české. Ústavní soud tak uzavírá, že stěžovatelova námitka týkající se nesprávného určení rozhodného práva není relevantní, neboť i kdyby byla akceptována a krajský soud by nyní projednávanou věc posuzoval podle práva českého, nemohlo by to samo o sobě vést k jinému (tedy pro stěžovatele příznivějšímu) rozhodnutí.

16. Jak plyne z předchozího, krajský soud při určení výše výživného nerozhodoval toliko paušálně, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž vzal v potaz veškeré relevantní okolnosti projednávaného případu, zejména životní úroveň stěžovatele, jeho majetkové poměry a zvýšené potřeby nezletilého. Z rekapitulace řízení před krajským soudem ostatně dále vyplývá, že obecný soud zohlednil i okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, tj. skutečnost, že na nákladech soukromého vzdělání nezletilého, které stěžovatel neodsouhlasil, se musí finančně podílet rovněž matka nezletilého, případně též další příbuzní, resp. vzal v potaz okolnost narození čtvrtého stěžovatelova dítěte, jež odůvodnila snížení výživného o 4.000 Kč počínaje dnem 1. 7. 2017. Rovněž nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že krajský soud nezohlednil tvrzené protiprávní přemístění nezletilého do Singapuru. Této skutečnosti si totiž byl krajský soud vědom a výslovně ji zmiňuje na s. 12 ústavní stížností napadeného rozsudku.

17. Ústavní soud nepovažuje za potřebné pouštět se do úvah o charakteru přemístění nezletilého do Singapuru, na tomto místě postačí uvést toliko následující. Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů (výživného) nezletilého, nikoliv otázka případného protiprávního přemístění nezletilého. Ústavní soud proto opakuje, že v nyní projednávaném případě bylo podstatné, aby nově stanovená výše výživného poskytovaného stěžovatelem zohlednila odůvodněně zvýšené potřeby jeho syna, které by se zvýšily zcela bez ohledu na místo pobytu nezletilého. Obdobný závěr učinil rovněž krajský soud (srov. s. 12 rozsudku krajského soudu). Ostatně i stanovisko Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí potvrzuje, že výživné na nezletilého má být vzhledem k jeho věku a nástupu do školy zvýšeno, a to bez ohledu na skutečnost, zda došlo či nedošlo k jeho neoprávněnému, proti vůli stěžovatele provedenému, přemístění.

18. Co se týká námitky neautentičnosti listin předkládaných matkou nezletilého, stěžovatelova argumentace směřuje ke zpochybnění postupu krajského soudu v rámci procesu dokazování. Povýtce je však nutno na tomto místě uvést, že jakkoliv se stěžovatel snaží věci dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení ústavně zaručených základních práv, jedná se ve skutečnosti toliko o polemiku se závěry krajského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

19. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž krajský soud podle zásad vyjádřených v ustanovení § 132 o. s. ř. posoudil všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které také náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Z ústavněprávního hlediska tedy krajskému soudu není možno nic vytknout. V projednávané věci je navíc podstatné, že stran školného na soukromé škole, které tvoří podstatnou část výdajů na nezletilého, krajský soud zdůraznil, že na nákladech na vzdělání se musí podílet rovněž matka nezletilého. Jak bylo zmíněno výše, krajský soud nevyhověl jejímu odvolání, jímž se domáhala zvýšení výživného na částku 55.000 Kč měsíčně od 1. 1. 2014 a od 1. 8. 2015 na částku 65.000 Kč měsíčně.

20. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru Ústavního soudu právním závěrům a ani procesnímu postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout, a proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru