Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3581/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-sever
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3581.15.1
Datum podání08.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 153 odst.1, § 265i odst.1 písm.b, § 265b

432/2002 Sb., § 3a odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3581/15 ze dne 12. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 1 T 140/2011-552 ze dne 2. 10. 2015, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 1 T 140/2011 ze dne 19. 5. 2014 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 335/2014 ze dne 11. 8. 2014 uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " tr. z."), a za tento zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 1544/2014 ze dne 25. 3. 2015 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Napadeným usnesením byla stěžovateli podle § 153 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") uložena povinnost nahradit náklady dovolání stanovené podle § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 432/2002 Sb. paušální částkou 10 000 Kč.

Stěžovatel si v ústavní stížnosti klade otázku, jaká dovolání lze za situace, kdy drtivá většina podaných dovolání je odmítána či zamítána, považovat za zcela bezvýsledná. Namítá, že v dovolání ve snaze zvrátit pro něj nepříznivé rozhodnutí argumentoval konkrétními okolnostmi, které však podle dovolacího soudu nebylo možné podřadit pod uvedený dovolací důvod. Pokud soud prvního stupně vyložil výsledek dovolacího řízení jako zcela bezvýsledný a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení, dle jeho názoru byla dotčeným rozhodnutím porušena ústavní práva.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, jímž byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení, okresní soud na věc správně aplikoval ustanovení § 153 odst. 1 tr. ř., které přímo odkazuje na obecně závazný předpis Ministerstva spravedlnosti, jímž se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení. Z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 312/1995 Sb., ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb. pak vyvodil konkrétní výši nákladů dovolacího řízení, a to v souladu s jejím ustanovením § 3a odst. 1 písm. b).

Stěžovatel nesouhlasí s užitým výkladem pojmu "zcela bezvýsledné dovolání" uvedeným v § 153 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení podústavního práva, včetně institutů užívaných trestním zákonem a trestním řádem, je plně v kompetenci soudů. Pouze v případě, pokud by výklad přijatý soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. V projednávaném případě však Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o pochybení takového druhu. Způsob, kterým okresní soud vyložil pojem "zcela bezvýsledné dovolání", nevypovídá o extrémním pochybení. Okresní soud postupoval logicky, v souladu s ustálenou teorií (viz P. Šámal a kolektiv: Trestní řád, C.H.BECK, komentář - díl I., 5. vydání, 2005, k § 153 odst. 1, str. 1086) i praxí, která nebyla zpochybněna ani v rozhodovací činnosti Ústavního soudu. V tomto směru lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 86/06 ze dne 23. 3. 2006, ve kterém je výslovně uvedeno, že za zcela bezvýsledné podání dovolání je na místě považovat takové dovolání, které bylo pravomocně odmítnuto z některého z důvodů uvedených v § 265i odst. 1 nebo zamítnuto podle § 265j trestního řádu (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 2238/11 ze dne 7. 2. 2012 a další, dostupná in http://nalus.usoud.cz).

V daném případě Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť zjistil, že stěžovatelem uplatněný dovolací důvod nelze považovat za důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani za jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pokud tedy okresní soud z takového výsledku dovolacího řízení vyvodil, že šlo o zcela bezvýsledně podané dovolání, jeho rozhodnutí neporušuje základní práva stěžovatele a je plně akceptovatelné i z ústavního hlediska.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru