Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 358/15 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství,... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
dítě
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.358.15.1
Datum podání04.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 867, § 907

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 358/15 ze dne 14. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou, se sídlem Ondříčkova 16, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 406/2014-401 ze dne 31. 10. 2014, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 50 P 57/2013 se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 57/2013-341 ze dne 26. 6. 2014 byla nezletilá K. svěřena do střídavé péče rodičů, a to tak, že ve výchově otce bude každý lichý týden v roce a ve výchově matky (dále též "stěžovatelka") každý sudý týden v roce, s výjimkou hlavních školních prázdnin (výrok I.), výrokem II. bylo rozhodnuto o péči nezletilé v době hlavních školních prázdnin v podstatě tak, že u otce bude v červenci a u matky v srpnu každého roku, výrokem III. bylo rozhodnuto o způsobu předání nezletilé mezi rodiči, výroky IV. až VI. byla upravena vyživovací povinnost obou rodičů k nezletilé, včetně nedoplatku otce na výživném za dobu od 20. 4. 2013 do 30. 6. 2014, a výroky VII. a VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, kterým rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. až IV. o střídavé péči, o styku v době hlavních školních prázdnin, o předávání nezletilé a o výživném matky potvrdil (viz výrok I.) a změnil jej ve výroku IV. o výživném otce, ve výroku V. o nedoplatku otce na výživném a ve výroku VII. o náhradě nákladů řízení státu (viz výroky II. až IV.). Výrokem V. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Stěžovatelka odkazuje na obsah svého odvolání, v němž zejména namítala, že soud neprovedl všechny navrhované důkazy, že nelze bez dalšího vycházet ze závěrů znaleckého posudku, v němž znalkyně nebyla schopna zaujmout jednoznačné stanovisko k otázce, zda střídavá péče je v zájmu nezletilé, a že soud nesprávně hodnotil výpověď nezletilé, z níž nelze vyvodit, že má zájem o střídavou péči obou rodičů. Přestože poukazovala i na to, že otec není schopen dodržovat základní hygienické podmínky při péči o dceru, soud ani neprovedl šetření na místě, kde nezletilá s otcem žije. Stěžovatelka uvádí, že v rámci odvolacího řízení dokládala aktuální situaci o průběhu a kvalitě péče otce o nezletilou, resp. o přáních nezletilé, odvolací soud v potvrzujícím rozsudku odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které označil za přiléhavé. Odůvodnění jeho rozsudku přitom neobsahuje úvahy, kterými se odvolací soud řídil při posuzování správnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Toto pochybení je dle stěžovatelky natolik extrémní, že porušuje její základní právo na spravedlivé soudní řízení. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, není však přesvědčena, zda dopadají na případy, kdy rodiče spolu nežijí a nejsou schopni vzájemné komunikace či chybí vroucí přání dítěte. Dle stěžovatelky by mělo být zohledněno i kritérium prospěšnosti pro dítě, které potřebuje oba rodiče, nikoliv být ve střídavé péči. Poukazuje na případná negativa spojená s rozhodováním o střídavé péči a na možné dopady na psychický vývoj dítěte, kterými se odvolací soud vůbec nezabýval. Dle stěžovatelky je proto zřejmé, že své rozhodnutí zatížil vadami, které zakládají porušení práva na spravedlivý proces.

Po zvážení stížnostních námitek, příslušného spisového materiálu a obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka se sice petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení celého rozsudku odvolacího soudu, sama však uvádí, že její stížnost primárně směřuje proti jeho výroku I., přičemž po obsahové stránce svou argumentací napadá tu část tohoto výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o střídavé péči. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné zabývat se dalšími výrokovými částmi rozsudku, proti nimž stěžovatelka námitky nevznáší.

Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), že mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností soudů a že mu zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné. Na straně druhé mu však náleží posoudit, zda v řízení před soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho přezkoumat, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudů o svěření nezletilé do střídavé péče, přičemž podstata její ústavní stížnosti spočívá v polemice s úvahami soudů stran toho, zda je či není střídavá péče v zájmu nezletilé.

Referenční rámec ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů ve věcech péče rodičů o nezletilé dítě po jejich rozchodu Ústavní soud vymezil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. února 2010 (N 32/56 SbNU 363), v němž uvedl, že k porušení ústavních práv jednoho z rodičů může dojít v případě, kdy soudy excesivním způsobem nerespektují příslušná zákonná ustanovení. V poslední době se k této otázce, řešené soudy již za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, komplexně vyjádřil např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. května 2014 a sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014 (dostupných na http://nalus.usoud.cz).

V uvedených nálezech Ústavní soud konstatoval, že povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte, tak jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24). Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 body 18-19).

Za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (tamtéž, bod 23).

Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat. Nejlepší zájem dítěte je možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Jinými slovy, v případném vyvažování má nejlepší zájem dítěte vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz (viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. září 2014).

Ústavní soud tedy posoudil, zda soudy dostatečně zvážily všechna výše zformulovaná kritéria z hlediska nutnosti rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilé.

Jak je patrno z odůvodnění obou rozhodnutí, soudy se danou otázkou velmi pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně k tomu provedl rozsáhlé dokazování (vycházel z výpovědí obou rodičů, výpovědi nezletilé, šetření opatrovníka, lékařských zpráv, výslechu lékařky, zprávy ze základní školy a z dalších důkazů, přičemž nechal vypracovat i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a znalkyni u jednání za účasti rodičů vyslechl, načež na základě konkrétních skutečností usoudil, a to s přihlédnutím k závěrům soudní znalkyně, že v daném případě jsou dány podmínky pro nařízení střídavé péče ve frekvenci střídání po jednom týdnu. Odvolací soud jeho závěr, vycházející ze zjištění, že oba rodiče projevují opravdový zájem podílet se na výchově nezletilé, oba jsou její řádné výchovy schopni a oba přistupují zodpovědně k jejím potřebám a zdravotním problémům, označil za správný, přičemž souhlasil i se způsobem, jakým soud prvního stupně zhodnotil výpovědi samotné nezletilé před orgánem péče o děti i před soudem i ve vazbě na vypracovaný znalecký posudek a výslech znalkyně a ve vztahu k dalším provedeným důkazům.

Není důvod přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitého podkladu, resp. že je zatížen neúplností. Soudy naopak vycházely z dokazování, jemuž nelze vytknout nedostatek rozsahu. Totéž platí i o hodnocení provedených důkazů. Rozhodné skutkové závěry o vhodnosti střídavé výchovy jsou konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků, přičemž adekvátně reagují nejen na aktuální situaci mezi rodiči a nezletilou, nýbrž věnují i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům zvolené úpravy výchovného prostředí.

Ve vztahu k námitce směřující proti odůvodnění potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se může při vydání potvrzujícího rozhodnutí omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu, pokud se s ním ztotožňuje. Nelze proto označit za exces, jestliže odvolací soud na některé námitky stěžovatelky reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.

Pokud tedy oba soudy za situace, kdy nezletilá má pevnou vazbu na oba rodiče, chtěla by být s oběma a nebylo zjištěno nic, co by otce z výchovy nezletilé vylučovalo, shodně uzavřely, že střídavá péče je v projednávaném případě nejvhodnějším uspořádáním vztahu mezi rodiči a nezletilou, z ústavního pohledu nelze jejich řádně odůvodněnému závěru cokoli vytknout. Jejich závěr podporuje i skutečnost, že oba rodiče bydlí blízko sebe, nezletilá tedy nebude měnit základní školu a neztratí ani kontakt s kamarády. Nelze ani opomenout, že mezi nezletilou a otcem dosud probíhal velmi široký styk, který fungoval bez problémů. Soudy tak nalezly řešení, které nebude omezovat ani právo rodičů zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, ani zájem nezletilé, který v tomto konkrétním případě vyžaduje, aby se na její výchově podílela nejenom stěžovatelka, ale i otec, který má pro to stejné předpoklady, a který se tak nezastupitelným způsobem může podílet na jejím zdárném vývoji.

I když střídavá výchova předpokládá ze strany rodičů především toleranci, společnou vůli a schopnost spolu komunikovat a spolupracovat (a zejména nezapojovat dítě do vzájemných rozporů), soudy nepochybily, pokud na způsob této výchovy v situaci, kdy s ním stěžovatelka nesouhlasila a vznášela argumenty, proč není střídavá výchova vhodným řešením péče o nezletilou, nerezignovaly. Nesouhlas rodiče se střídavou péčí může být relevantní pouze tehdy, je-li založen na důvodech, které jsou způsobilé intenzivně negativně zasahovat do zájmu dítěte. Je-li naopak v řízení prokázáno, že nesouhlas rodiče nesměřuje ke skutečnému zájmu dítěte, nelze již tím možnost střídavé péče vylučovat. Jak poukázal odvolací soud, v případě stěžovatelkou tvrzené nevhodnosti střídavé výchovy jde pouze o její snahy zabránit této formě péče o nezletilou, které však nejsou v zájmu nezletilé a je třeba je naopak označit jen za ryze účelové.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu došlo k porušení stěžovatelkou tvrzeného práva na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru