Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3576/19 #1Usnesení ÚS ze dne 08.01.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříksoud
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3576.19.1
Datum podání07.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 432

99/1963 Sb., § 9, § 104a odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3576/19 ze dne 8. 1. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bouchnera, zastoupeného JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2019, č.j. Ncp 531/2019-37, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Tomáše Korandy, správce konkurzní podstaty úpadce Bytové družstvo X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Vedlejší účastník se žalobou vedenou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 35 C 196/2019 domáhá po stěžovateli coby žalovaném uhrazení dlužné částky 109 129 Kč s příslušenstvím, představující rozdíl mezi hodnotou jeho majetku, který nabyl na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, jako konkurzní věřitel družstva, a částkou, která odpovídá poměrnému uspokojení ostatních pohledávek podle § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").

2. Stěžovatel vznesl námitku věcné nepříslušnosti okresního soudu, proto okresní soud předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí podle § 104a odst. 5 zákona č. 99/1964 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.").

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že podle § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy, a odkázal na judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž se pro konkurzní a vyrovnací řízení zahájená podle zák. č. 328/1991 Sb., která pokračují po 1. 1. 2008, po uvedeném datu použije coby "dosavadní právní předpis" nejen zákon o konkurzu a vyrovnání ve znění účinném do 31. 12. 2007, nýbrž i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3409/2008 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3375/2010) a že totéž platí pro spory těmito řízeními vyvolané.

4. Námitku stěžovatele neshledal vrchní soud důvodnou, neboť v projednávané věci nejde o spor podle § 9 odst. 2 písm. e) o.s.ř. mezi obchodní korporací (družstvem) a jejím členem, vyplývající z účasti na ní, ale o spor věřitele o zaplacení pohledávky, k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř. Současně doplnil, že z uvedených důvodů nelze na tento spor ani užít insolvenční zákon, a tedy v daném sporu nemůže jít ani o spor podle § 7a písm. a) insolvenčního zákona.

II.

5. Napadeným usnesením vrchního soudu byla podle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

6. Stěžovatel je toho názoru, že věc má být v prvním stupni projednána krajským soudem, neboť ke správnému posouzení žaloby je nutné zkoumat skutečnosti důležité pro konkurzní řízení. Na podporu své argumentace odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2017, č.j. Ncp 198/2017-234, v němž tento soud dle stěžovatele dospěl ve skutkově totožné věci k odlišnému závěru, tj. že je dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů (k ústavní stížnosti je však přiloženo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2019, č.j. Ncp 181/2019-30). Dále stěžovatel poukazuje na vyjádření vedlejšího účastníka, který sám uvedl, že "skutečnosti odůvodňující vznik a výši pohledávky, nemají původ v insolvenčním řízení, nýbrž v řízení konkurzním" a odkazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004 sp. zn. III. ÚS 258/03 (N 66/33 SbNU 155), z něhož dovozuje postavení konkurzního věřitele.

III.

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je-li ústavní stížnost podána proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování podústavního práva. Takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však, jak bylo výše uvedeno, není. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

V.

10. Námitky stěžovatele směřují proti mechanismu, kterým vrchní soud určil věcnou příslušnost soudu v daném řízení. Stěžovatel poukazuje na nejednotnost právního názoru obecných soudů a odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v jiné věci, které věcnou příslušnost posuzuje odlišně. Sjednocení této otázky podústavního práva však přísluší obecným soudům - k řešení vzniklého rozporu v judikatuře vrchních soudů je v systému obecné justice povolán Nejvyšší soud (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 626/19 ze dne 29. 10. 2019), nikoli Ústavní soud. K uvedenému lze dodat, že ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní či krajský soud, zůstává účastníku řízení zachován přístup k odvolací i dovolací instanci, přičemž z přisouzení věcné příslušnosti okresnímu soudu nelze a priori dovozovat, že by standard soudní ochrany práv účastníka ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny byl nižší či méně kvalitní.

11. Nadto je třeba konstatovat, že zatímco v současnosti stěžovatel brojí proti toliko hypotetickému porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, v budoucnu mu nebude odepřena možnost brojit proti obsazení soudu při eventuálním přezkumu konečného rozhodnutí ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 35 C 196/2019. Nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle § 104a odst. 2 o.s.ř. lze úspěšně vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).

12. S tím souvisí také případné porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 29/06 ze dne 16. 11. 2006).

13. Vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil úvahy, kterými byl veden při formulaci shora rekapitulovaných právních závěrů. Ústavní soud tak v nyní posuzovaném případě důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů neshledal. Jelikož k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

14. Ústavní soud přitom postupoval shodně jako v případech dalších stěžovatelů, kteří ve svých ústavních stížnostech uplatnili zcela totožnou argumentaci (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3269/19, II. ÚS 3271/19, II. ÚS 3575/19, III. ÚS 3577/19, II. ÚS 3584/19, II. ÚS 3592/19, II. ÚS 3595/19, IV. ÚS 3603/19, IV. ÚS 3604/19, III. ÚS 3617/19 a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).

15. Pro úplnost lze dodat, že o návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle § 39 zákona o Ústavním soudu samostatně rozhodováno nebylo. Z procesního hlediska by byl takový postup zjevně neúčelný za situace, kdy mohl Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. ledna 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru