Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3575/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.3575.20.1
Datum podání23.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138, § 214


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3575/20 ze dne 25. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Al-Dhayeové, zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem Branická 659/107, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2020 č. j. 36 C 321/2020-11 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020 č. j. 23 Co 293/2020-63, a o návrhu na odložení jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud").

2. Z ústavní stížnosti, napadených usnesení obecných soudů, jakož i z dalších přiložených listin, se podává, že se stěžovatelka prostřednictvím podaného návrhu ze dne 26. 10. 2020 domáhala určení vlastnického práva k nemovitým věcem, přičemž současně navrhovala, aby okresní soud vydal předběžné opatření, přiznal jí osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupcem Mgr. Petra Svobodu. Návrhem na vydání předběžného opatření se stěžovatelka domáhala, aby bylo žalovaným PharmDr. Gryczové a Mgr. Gryczovi, Ph.D., zakázáno jakkoliv disponovat, zejména zcizovat nebo jinak převádět na třetí osoby, nebo zatěžovat věcnými břemeny, zástavními právy, nájemními právy či jinými právy ve prospěch třetích osob, nemovité věci zapsané na LV č. X1 pro obec a k. ú. Č., a to pozemek parc. č. X2, jeho ž součástí je dům č. p. X3 a pozemek parc. č. X4.

3. Okresní soud napadeným usnesením ve výroku I. zamítl žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce; ve výroku II. odmítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření. Ve vztahu k zamítavému výroku I. usnesení soud poukázal na jiné řízení (o zastavení exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 207 EXE 5028/2020 a 207 EXE 6897/2019), v němž podrobně zkoumal majetkové a zdravotní poměry stěžovatelky a jejího syna, který s ní v předmětném domě žije. Dospěl k závěru, že v tomto směru jsou sice dány důvody pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků, avšak dodal, že v daném případě nesplňuje další zákonnou podmínku § 138 občanského soudního řádu, tedy že nejde o "svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva". Soud konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka dříve iniciovala spor s dcerou, které předmětné nemovitosti darovala - dožadovala se zneplatnění darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene; soud však rozhodl, že smlouvy byly uzavřeny platně. Obdobně se domáhala ochrany vlastnického práva ke stejným věcem proti následnému nabyvateli nemovitostí, přičemž ani tento převod vlastnického práva nebyl shledán neplatným. Naopak nabyvatel nemovitostí se úspěšně žalobou domohl vyklizení části nemovitosti užívané stěžovatelkou a jejím synem. Nyní se stěžovatelka domáhá ochrany svého vlastnického práva vůči dalším, v pořadí třetím nabyvatelům daných nemovitostí, avšak i těmto náleží stejná právní ochrana a nelze u nich dovodit, že by nabývali věci ve zlé víře. Jakkoliv tedy stěžovatelka je po majetkové stránce osvoboditelná od soudních poplatků, z hlediska dalších zákonných hledisek jí není možné přiznat právní ochranu. Ve vztahu k výroku II. napadeného usnesení soud uzavřel, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost při zahájení řízení zaplatit jistotu na předběžné opatření ve výši 10 000 Kč.

4. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil, a to z týchž důvodů, jako soud prvního stupně. Jeho rozhodnutí označil jako správné, přičemž v podrobnostech si Ústavní soud dovoluje pro stručnost na jeho odůvodnění odkázat.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Namítá, že krajský soud v rozhodnutí nijak nevypořádal její námitky (pozn.: neuvádí však jaké) a pochybil, jestliže ve věci nenařídil jednání. Odňal jí tak mj. možnost vyjádřit se k provedeným důkazům. Tvrdí, že o rozhodnutí soudu se dozvěděla "náhodou", prostřednictvím internetu, přičemž měla být administrativní pracovnicí soudu informována o tom, že rozhodnutí bylo odvolacím soudem změněno, což se však nestalo. V závěru stěžovatelka žádá o vydání rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadených usnesení, jelikož jí hrozí závažná újma na jejích procesních právech.

6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

8. Předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení. Podle § 138 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků (a posléze i ustanovit zástupce z řad advokátů), odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. O uplatnění zřejmě bezúspěšného práva se jedná zpravidla, je-li již ze samotných údajů účastníkem tvrzených nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že jeho požadavku nemůže být vyhověno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 2674/2016). Obdobně i obecné soudy v tomto řízení dospěly k závěru o neopodstatněnosti návrhu stěžovatelky. Ústavní soud v tomto směru poukazuje na podrobná odůvodnění usnesení okresního soudu i krajského soudu, která poměrně jasně vystihují podstatu sporu vedeného stěžovatelkou.

9. Ústavní soud dále připomíná, že podle § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu rozhoduje odvolací soud bez nařízení jednání o odvolání proti usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl (ať už jakýmkoli způsobem) o předběžném opatření. Stejně tak není třeba nařizovat jednání k rozhodnutí o odvolání proti jiným nemeritorním rozhodnutím soudu prvního stupně. Krajský soud tudíž nepochybil, jestliže k projednání věci nenařídil jednání. Z obsahu napadeného usnesení krajského soudu rovněž neplyne, že by probíhalo jakékoliv nové dokazování; odvolací soud pouze rekapituloval průběhu řízení a vycházel zcela z důkazů a skutečností prokázaných okresních soudem. Pokud jde o "nesrovnalosti" stran sdělení administrativních pracovníků ohledně výsledku řízení, nejedná se o postup, který by náležel k posuzování Ústavnímu soudu. Žádné sporné skutečnosti přitom nevyplývají ani z předložených listin - výpisu z portálu infoSoud.

10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud pouze dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe se lze ústavní stížností domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (ač s nemalou mírou rezervovanosti) vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavněprávní přezkum se soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takovéto rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož jím má být dosaženo, nebo by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu (např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). O takový případ se však nyní nejedná.

11. Ústavní soud v návaznosti na uvedené uzavírá, že na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky neshledal. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 10. 2020 č. j. 36 C 321/2020-11 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020 č. j. 23 Co 293/2020-63, Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. ledna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru