Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 357/98Nález ÚS ze dne 09.06.1999Nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 90/14 SbNU 247
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.357.98
Datum podání11.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 20 odst.3, § 20 odst.1, § 33a odst.1

40/1964 Sb., § 524

99/1963 Sb., § 154 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 357/98 ze dne 9. 6. 1999

N 90/14 SbNU 247

Nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O. H.,

za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR v Brně, 2)

Krajského soudu v Hradci Králové, a vedl. účastníka Státního

statku M. T., st. p., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne

31. 3. 1998, č. j. 26 Cdo 377/98-145, a rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 29. 10. 1997, č. j. 17 Co 327/97-114,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žalobou, podanou u Okresního soudu ve Svitavách se

domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi Státnímu statku M.

T., st. p, aby mu zaplatil částku 311.428,- Kč, jako náhradu za

živý a mrtvý inventář podle ustanovení § 20 zák. č. 229/1991 Sb.

(dále jen zákon o půdě). Svůj požadavek opíral o rozhodnutí

Okresního úřadu ve Svitavách, pozemkového úřadu, ze dne 31. 12.

1993, č. j. PÚ/R/1175/93-Sp, jimž byla schválena dohoda mezi vedl.

účastníkem, jako osobou povinnou, a oprávněnými osobami - dětmi po

zemřelých rodičích stěžovatele. Touto dohodou vedl. účastník vydal

oprávněným osobám pozemky, které dříve jejich rodiče vlastnili,

a to každému ideální jednu sedminu.

Stěžovatel nejprve požadoval, aby soud určil, že je oprávněnou

osobou ve vztahu k náhradě za živý a mrtvý inventář. Změněným

návrhem se potom domáhal náhrady ve výši jedné sedminy, což

představovalo částku 60. 516,- Kč. V průběhu řízení, kdy bylo

zjištěno, že rozhodnutí o vydání pozemků nabylo právní moci

podstatně později, změnil žalobu na náhradu ve výši 311.428,- Kč.

Povinná osoba vypočítala náhradu částkou 423.614,- Kč. Z této

částky pro sebe stěžovatel reklamoval 311. 428,- Kč, což odůvodnil

tím, že z původní výměry pozemků, které vlastnili jeho rodiče,

zajišťuje zemědělskou výrobu na 73 % původní výměry. K tomuto

změněnému podání připojil stěžovatel dohodu o zrušení a vypořádání

podílového spoluvlastnictví uzavřenou dne 20. 6. 1996 mezi

stěžovatelem a J. H., p. B. H. a L. T., podle které se stal

stěžovatel výlučným vlastníkem v dohodě uvedených pozemků.

Soud prvého stupně stěžovateli vyhověl a zavázal povinnou

osobu zaplatit vedl. účastníkovi náhradu ve výši 311. 428,- Kč.

V odvolání proti tomuto rozsudku, které podal vedl. účastník,

rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze

dne 29. 10. 1997, č. j. 17 Co 327/97-114, změnil rozsudek soudu

prvního stupně tak, že vedl. účastník je povinen zaplatit

stěžovateli částku 211. 807,- Kč a ohledně částky 99. 621,- Kč

žalobu zamítl.

Odvolací soud se ztotožnil v podstatě se skutkovými zjištěním

i právními závěry soudu prvého stupně. Nesouhlasí však s výpočtem

náhrady za inventář a odůvodnil své rozhodnutí tím, že podle jeho

názoru je nutno vycházet ze stavu ke dni podání. V roce 1992 obě

oprávněné osoby v podstatě obhospodařovaly, resp. zajišťovaly

zemědělskou výrobu ve stejné výměře a jejich nároky byly stejné.

Proto stěžovatel i jeho bratr B. H. měli nárok každý na polovinu

z částky 423.614,- Kč. Oprávněný B. H. později zemřel. Nárok na

vydání pozemků, jak bylo uvedeno v původní žalobě, uplatnil

zesnulý bratr stěžovatele B. H. a stěžovatel se k této žádosti

připojil.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu

soudu ČR ve kterém namítal, že pro rozsudek je rozhodující stav

v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) a nikoli datum

podání žádosti o náhradu podle § 20 odst. 3 zákona o půdě, jak

uvádí odvolací soud. Pro případ, že by dovolací soud se s tímto

právním názorem neztotožnil, poukazuje stěžovatel na skutečnost,

že nárok neuplatnil již v r. 1992, jak uvedl odvolací soud, ale až

poté, co rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, tedy

přípisem ze dne 27. 1. 1997.

Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č. j. 26 Cdo

377/98-145, dovolání zamítl. V odůvodnění dovodil, že restituční

proces ve vztahu k nemovitostem je ukončen vydáním pozemků

oprávněným osobám a že další dispozice s restituovanými

nemovitostmi se již řídí obecnými právními předpisy a proto

nemohou mít na rozsah jiných restitučních nároků vliv. To, jak

uvádí dále Nejvyšší soud ČR, vyplývá i ze skutečnosti, že

poskytnutí náhrady za mrtvý a živý inventář není vázáno na vrácení

zemědělské půdy (přitom cituje stanovisko občanskoprávního kolegia

Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995 - Cpjn 36/95), nemůže tedy

ani jít o právo, které by bylo vázáno na vlastnictví určité části

restituovaných nemovitostí, jehož rozsah by se změnil změnou ve

vlastnických poměrech k restituované nemovitosti.

Stěžovatel tento výklad napadá a tvrdí, že není v souladu

s ustanovením § 20 odst. 3 zákona o půdě, kdy podle jeho názoru se

má náhrada za živý a mrtvý inventář poskytovat v "množství

přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění zemědělské nebo

lesní výroby". Poukazuje také na účel zákona, kterému plně

odpovídá, aby náhrada za živý a mrtvý inventář byla vyplacena těm,

kteří na půdě zajišťují zemědělskou výrobu.

Svou stížnost odůvodňuje stěžovatel tím, že napadenými rozsudky

došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl.

36 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90

Ústavy.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové,

který plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku s dodatkem, že

podle jeho názoru výše nároku nemusí být posouzena podle výměru

pozemků v době uplatnění nároků na náhradu. Navrhl zamítnutí

ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky

stěžovatele byly vyvolány příliš úzkým výkladem pojmu "zajišťování

zemědělské výroby", obsaženém v § 20 odst. 1 zákona o půdě.

Stěžovatel chápe tento pojem jen jako bezprostřední zajišťování

této výroby. Podle Nejvyššího soudu ČR podobný restriktivní výklad

je však nesprávný a jeho přijetí by vedlo k poškozování

oprávněných osob. Proto, jak dále uvádí Nejvyšší soud ČR,

v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 295/97, vyslovil,

že " § 20 odst. 1 zákona o půdě nevylučuje, aby nárok na náhradu

zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování

zemědělské výroby (kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem)".

Podle názoru dovolacího soudu citovaný právní názor lze vztáhnout

i na přenechání spoluvlastnického podílu k užívání jiné osobě;

zajišťováním zemědělské výroby je i přenechání podílu

k zemědělské výrobě.

Touto úvahou Nejvyšší soud ČR dospívá k závěru, že v dané věci

spoluvlastníci mohli zajišťovat zemědělskou výrobu i tím, že své

podíly přenechali k užívání jiné osobě, tedy i stěžovateli. Potom

jim mohlo vzniknout právo na náhradu za živý a mrtvý inventář,

který v tomto rozsahu nemohl vzniknout stěžovateli.

Odkazuje dále na již citované stanovisko občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpnj

36/95.

Nejvyšší soud ČR navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 9 C 886/95

Ústavní soud m. j. zjistil, že spolu s dovoláním stěžovatele podal

dovolání i vedl. účastník. Dovolání vedl. účastníka bylo však

stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu odmítnuto.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele byla

podána stěžovatelem řádně a včas a za splnění podmínek ustanovení

§ 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Neshledal však žádné porušení ústavnosti. Pokud se týká obou

rozhodnutí, napadených ústavní stížností, a řízení, která vedla

k jejich vydání, nedošlo jimi k porušení stěžovatelova práva na

soudní ochranu ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Rovněž tak ustanovení čl. 90 Ústavy nebylo porušeno, neboť soudy

stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Neúspěch jednoho

z účastníků ve sporu nemůže znamenat, že by k této ochraně

nedošlo, neboť ochrana se vztahuje na právo jako takové a nikoli

na domnělé právo jednoho z účastníků řízení. Ostatně rozdílností

právních názorů nemůže dojít k porušení práva na spravedlivý

proces.

V posuzovaném případě je jádrem sporu otázka, zda v případě,

jsou-li pozemky vydány do spoluvlastnictví více osob, vznikne

právo na náhradu za živý a mrtvý inventář všem těmto osobám, anebo

jen té, která na pozemcích přímo hospodaří. K tomu přistupuje

otázka, od které doby je určen rozsah této povinnosti.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě má původní vlastník

živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich

náhradu, pokud slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní

výroby a pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly

odňaty, nebo jinak bezplatně převedeny v období od 25. února 1948

do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník, mají na tuto náhradu

nárok další oprávněné osoby podle § 4 odst. 2 zákona o půdě.

Pokud uplatňuje tento nárok více dalších oprávněných osob, má

každá z těchto osob, pokud splňuje zákonné podmínky, nárok na

vydání poměrné části tohoto inventáře, která je dána poměrem částí

nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem

nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem dalším oprávněným

osobám, které své právo odvozují od stejného původního vlastníka.

Právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý

inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou vzájemně

propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze

oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. Tím se zužuje

okruh oprávněných osob pro náhradu. Rozhodující pro toto určení je

stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo

spoluvlastníky restituovaných nemovitostí. Není to tedy ani den

uplatnění nároku a ani den vydání rozsudku. Nelze se tedy proto

v těchto restitučních sporech o náhradu dovolávat ustanovení §

154 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku k podanému dovolání

stěžovatele vyhodnotil tyto skutečnosti správně a rovněž tak

z nich vyvodil správně právní závěry.

Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v konkrétních

jednotlivých případech může v mezidobí od obnovení vlastnického

práva k pozemkům z titulu jejich restituce do okamžiku poskytnutí

náhrady za živý a mrtvý majetek dojít ke změnám ve vlastnických

poměrech k restituovaným pozemkům, aniž by tam byl dotčen rozsah

restitučního nároku na živý a mrtvý majetek. Tato skutečnost by

eventuálně mohla ovlivnit rozsah poskytnutí náhrady za živý

a mrtvý majetek, avšak jen postupem podle § 33a odst. 1 zákona

o půdě.

Ústavní soud se rovněž plně ztotožňuje s právním názorem

Nejvyššího soudu ČR na odmítnutí restriktivního výkladu pojmu

"zajišťování zemědělské výroby", v pojetí, jak jej uvádí

stěžovatel. Účelem restitučních zákonů je zmírnit nezákonné dopady

totalitní moci na institut vlastnictví. Omezování vlastnických

atributů hesly jako "půda patří těm, kdo na ní pracují", jak nám

ukázala totalitní zkušenost, vedla ke křivdám a bezpráví. Proto,

jak to ostatně učinil i Nejvyšší soud ČR, nutno vždy vlastnictví

a z něho vyvozované požadavky vykládat co nejšířeji při dodržování

kompatibility s ústavními i jinými zákony.

V důsledku toho, že nebylo prokázáno žádné porušení základních

práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud podle ustanovení § 82

odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní

stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústav

níhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. června 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru