Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 357/96Nález ÚS ze dne 10.12.1997Ke svobodě projevu a mezím ochrany osobnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré po... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
Ochrana osobnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/9 SbNU 355
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.357.96
Datum podání22.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10, čl. 17 odst.1, čl. 17 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 357/96 ze dne 10. 12. 1997

N 156/9 SbNU 355

Ke svobodě projevu a mezím ochrany osobnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti

stěžovatele ing. M. N. o ústavní stížnosti proti rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 42/96, ve

spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 1996, čj.

1 Co 312/95-47, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon

42/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16.

5. 1996, čj. 1 Co 312/95-47, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na čl. 17 odst. 2 a hlavu pátou Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Nejvyššího

soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 42/96, jímž bylo

zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 1 Co 312/95, kterým byl změněn

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. 32

C 277/93, tak, že stěžovatel je povinen uveřejnit v deníku Práce

formou placeného inzerátu do 10 dnů od právní moci rozsudku text

této omluvy: "Omluva. Omlouvám se panu M. S. za mojí osobou

vyřčený a v deníku Práce uveřejněný v článku "Čeští spisovatelé

- doba temna, rok nula" výrok "Netroufnu si tvrdit, co si dr. S.

představuje pod pojmem kultura". Ing. M. N.". V odůvodnění svého

návrhu stěžovatel uvedl, že názor vrchního soudu, s jehož závěrem

se Nejvyšší soud ztotožnil a dle něhož výrok "Netroufnu si tvrdit,

co si dr. S. představuje pod pojmem kultura" je zavádějící

a navozující negativní vztah žalobce - dr. S. k české kultuře, je

zcela v rozporu s tvrzením vrchního soudu, že vychází ze

skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvého stupně,

zváží-li se, že tento soud žalobu zamítl. Jestliže tedy vrchní

soud a spolu s ním i Nejvyšší soud vyšel dle stěžovatele ze

skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvého stupně

a současně bylo žalobě vyhověno, došlo k porušení zásad, na

kterých je postaveno hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř.,

zejména zásady, že v témže čase a za týchž podmínek nemůže zároveň

platit nějaké tvrzení a jeho protiklad a dále zásady dostatečného

důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně

zdůvodněno. Ohledně merita věci stěžovatel zdůraznil, že jeho

výrok je jednoznačně přípustnou kritikou, která nevybočila z mezí

kritiky věcné s tím, že její forma zachovává proporce mezi

formálním vyjádřením a cílem, kterého chce kritizující dosáhnout

a je zcela v souladu s obsahem a účelem uveřejněného článku. Dále

stěžovatel vyslovil názor, že bude-li tato kritika považována za

nepřiměřenou z hlediska obsahu a formy, pak to znamená, že žádná

kritika jako formální vyjádření osobního názoru není možná. Zcela

na závěr zaujal stanovisko, že pokud stěžovatel vyslovil

s opodstatněnou emocí svůj kritický názor, vycházel z pravdivých

skutečností a svého práva na subjektivní hodnocení objektivního

stavu. Dodatečným podáním pak stěžovatel sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že v dané věci

a v souladu s uveřejněnou judikaturou považuje za určující, zda se

projevená kritika opírala o údaje, jež byly v celém rozsahu

pravdivé. Protože předmětný článek obsahoval i údaje nepravdivé

(domnělé nepodnikání ničeho, pokud jde o udržování a vybavení domů

v P., a údaj o nezpochybnitelnosti faktu vlastnictví F. B.

k domu), nebylo možné dle Nejvyššího soudu dospět k závěru

o nesprávnosti právního závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do

práv na ochranu osobnosti. V další části svého vyjádření Nejvyšší

soud ohledně posuzování hodnocení důkazů odkázal na právní závěry

uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

a zcela na závěr konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná

a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel

přehlíží, že vrchní soud uvedl, že zásadně vychází ze skutkového

stavu zjištěného soudem prvního stupně a že zásadně přebírá i jeho

právní posouzení věci, neboť význam pojmů zásadně znamená

připuštění výjimky. V další části se pak ztotožnil s tou částí

odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, v níž se uvádí, že pojetí

i obsah předmětného článku je kritický a odsuzující, zčásti se

opírající o údaje nepravdivé, takže tu nebyla beze zbytku dána

pravdivost sdělovaného výroku jako základního předpokladu kritiky

a tudíž ani oprávněnost tvrzení, které je předmětem omluvy. Dále

vedlejší účastník odmítl porušení práva svobodně se vyjádřit,

jestliže bylo napadenými rozsudky toliko stěžovateli uloženo se

omluvit. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem

k tomu, že bylo dotčeno jeho právo na ochranu cti a navíc bylo

rozhodnuto i po právu. Také vedlejší účastník souhlasil

s upuštěním od ústního jednání.

Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve

spojení s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, rozhoduje o ústavních stížnostech fyzických nebo

právnických osob, které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo

porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel takové porušení základního práva ve

své ústavní stížnosti tvrdí, a to v souvislosti s rozhodnutím jak

Nejvyššího soudu, tak vrchního soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než

se věcí zabývat.

Ústavní soud pak z připojeného spisu Městského soudu v Praze,

sp. zn. 32 C 277/93, zjistil, že vedlejší účastník se žalobou

domáhal, aby stěžovateli bylo uloženo uveřejnit v deníku Práce do

10 dnů od právní moci rozsudku formou placeného inzerátu text této

omluvy: "Omluva. Omlouvám se panu MUDr. M. S. za mojí osobou

vyřčený a deníkem Práce uveřejněný v článku "Čeští spisovatelé

- doba temna, rok nula" výrok: "Netroufám si tvrdit, co si dr. S.

představuje pod pojmem kultura". Ing. M. N.". Zároveň se žalobce

domáhal náhrady vzniklé nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč

a náhrady nákladů řízení. Doplňkem k žalobnímu návrhu ze dne 18.

12. 1993 žalobce uváděl, že za neoprávněný zásah do jeho práva na

ochranu osobnosti považuje ještě další výroky žalovaného

v uvedeném článku, a to: 1. "V období nejistoty pan MUDr. M. S.

nic nepodniká." 2. "Pan MUDr. M. S. položil nůž na krk Českému

literárnímu fondu v souvislosti s Klubem spisovatelů.", 3. "Po

nájemci knihkupectví požadoval MUDr. M. S. nájemné ve výši 6

milionů Kč." 4. "Samozřejmě jsme požadovali náhradu za investice,

jež jsme do majetku vložili." 5. "Zásadním a pro restituční

kotrmelce nezpochybnitelným faktem je, že na N. nesídlila fyzická

osoba J. S., nýbrž vlastníkem domu, zapsaným v pozemkových

knihách, je F. B.". Dalším doplňkem žaloby ze dne 16. 9. 1994

žalobce blíže vysvětlil, proč pokládá jednotlivé výroky žalovaného

za nepravdivé. Dále Ústavní soud zjistil, že na základě

provedeného dokazování výslechem žalobce i stěžovatele jako

účastníků řízení a svědků ing. L. D., dr. J. J., P. K., V. J., A.

P. a listinnými důkazy dospěl soud prvého stupně k závěru, že

žaloba není důvodná, a proto bylo rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 20. 3. 1995, čj. 32 C 277/93-27, rozhodnuto tak, že

se žaloba žalobce zamítá. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se potom

podává, že pokud jde o výrok v článku uvedený a žalovaný v doplňku

návrhu ze dne 18. 12. 1993 ad 1 "V období nejistoty pan MUDr.

M. S. nic nepodniká", bylo vzato za prokázáno, že tento výrok

stěžovatele je nepravdivý. Ohledně výroku ad 2 doplněného návrhu

ze dne 18. 12. 1993 "Pan MUDr. M. S. položil nůž na krk Českému

literárnímu fondu v souvislosti s Klubem spisovatelů", vzal soud

prvého stupně za prokázáno, že v článku uvedená věta "Ale položil

nám na krk nůž v podobě měsíčního nájemného 80.000,- Kč", obsahuje

údaj pravdivý. Stejně tak bylo vzato za prokázáno, že jde o údaj

pravdivý, pokud jde o tvrzení ad 3 doplňku návrhu, totiž že "po

nájemci knihkupectví požadoval MUDr. M. S. nájemné ve výši

6.000.000,- Kč". Ohledně následujícího výroku "zásadním a pro

restituční kotrmelce nezpochybnitelným faktem je, že N. nesdílela

fyzická osoba, nýbrž vlastníkem domu, zapsaným v pozemkových

knihách, je F. B.", se v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně

odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 22 Co

387/92-37, a Vrchního soudu v Praze, čj. Cdo 54/93-59, z nichž

vyplývá, že předmětná nemovitost byla ve vlastnictví fyzické osoby

dr. J. S. s tím, že názor stěžovatele je jen názor na charakter

posledního vlastníka tak, jak je uveden v pozemkové knize slovy

"Firma F. B., nakladatelství v P.". Konečně pokud jde o poslední

údaj, který byl předmětem soudního řízení a dokazování "netroufnu

si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem kultura", se

v odůvodnění uvádí, že jde o názor stěžovatele na chování

vedlejšího účastníka, konkrétně pak na nakládání s předmětnými

domy, které v restituci získal. K odvolání vedlejšího účastníka

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 1 Co

312/95, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalovaný je

povinen uveřejnit v deníku Práce formou placeného inzerátu do 10

dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: "Omluva. Omlouvám se

panu MUDr. M. S. za mojí osobou vyřčený a deníkem Práce uveřejněný

v článku "Čeští spisovatelé - doba temna, rok nula" výrok

"Netroufnu si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem

kultura". Ing. M. N.". Jinak byl rozsudek soudu prvého stupně ve

věci samé potvrzen. Ohledně tohoto výroku odvolací soud dospěl

k závěru, že se dotýká cti a snižuje vážnost žalobce (nyní

vedlejšího účastníka) ve společnosti, protože v návaznosti na

předchozí text uvedeného článku, v němž žalovaný (nyní stěžovatel)

mnohokráte reprodukoval proklamace žalobce (nyní vedlejšího

účastníka), že chce domy na N. zachovat české kultuře, se takto ve

čtenáři článku vzbuzoval dojem o negativním vztahu žalobce (nyní

vedlejšího účastníka) k české kultuře, což bylo v rozporu

s různými aktivitami žalobce (nyní vedlejšího účastníka),

týkajícími se jednak známých tiskovin (Lidových novin), a dále

v rozporu s proběhnuvším jednáním o rozvinutí působnosti

knihkupectví (J. K.) v domě žalobce (nyní vedlejšího účastníka).

Ohledně finančního zadostiučinění také odvolací soud dospěl

k závěru, že postačujícím zadostiučiněním je zadostiučinění formou

omluvy. Proti tomuto rozsudku, a to v části, jíž byl změněn

rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, podal stěžovatel

dovolání, které však bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným

rozsudkem Nejvyššího soudu s odůvodněním, že pojetí a obsah článku

v deníku Práce ze dne 6. 9. 1993, jehož náplň tvořily odpovědi

stěžovatele na kladené otázky, jsou ve vztahu k žalobci (nyní

vedlejšímu účastníku) kritické a odsuzující, což vyplývá již

z citovaného nadpisu a podtitulku ("T. dům na N. v P. se stal málo

zábavnou součástí restitučního kolotoče"). Tato kritika

a odsuzování se opíraly o údaje převážně pravdivé, ale z části

i o údaje nepravdivé (domnělé nepodnikání ničeho ze strany

žalobce, pokud jde o udržování a vybavení jeho domu na N.; údaj

o nezpochybnitelnosti faktu vlastnictví F. B. k domu na N. v P.),

takže tu nebyla, jak se dále uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu,

beze zbytku dána uveřejněnou judikaturou zdůrazňovaná pravdivost

sdělovaného údaje jako základního předpokladu kritiky, ironizování

a odsuzování fyzické osoby jako předmětu zásahu ve smyslu ochrany

osobnosti. Návaznost závěrečného výroku článku ze dne 6. 9. 1993,

obsaženého v žalobním návrhu žalobce, na předchozí text článku pak

nepochybně dle Nejvyššího soudu vyznívá v tom smyslu, že jsou

nepravdivé proklamace žalobce, že chce domy na N. zachovat české

kultuře, přičemž pro toto kritizování a odsuzující závěr v článku

nepřinesl žalovaný dostatek nepochybných argumentů a zároveň tento

závěr opřel o některé nepravdivé údaje, takže na straně žalovaného

nebyla dána oprávněnost takového tvrzení, a to formou zveřejnění

v tisku. Potud z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku

Nejvyššího soudu.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, sporným výrokem

jak v řízení před Nejvyšším soudem tak Ústavním soudem je věta:

"Netroufnu si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem

kultura", obsažená v článku "Čeští spisovatelé - doba temna, rok

nula", který byl tvořen formou otázek a odpovědí, tedy výrok,

vyjadřující sice kritický postoj stěžovatele, nicméně polemickým

způsobem (netroufnu si tvrdit). Toto je právě ta okolnost, která

pojmově vylučuje zásah do práva na ochranu osobnosti dle § 11

a násl. OZ, a v ústavní rovině do práva dle čl. 10 Listiny, neboť,

jak správně uvádí soud prvého stupně, každý názor, stanovisko,

kritika je, a to nikoliv dokonce polemicky uvozená, zásadně

přípustnou záležitostí, a to proto, že svoboda projevu dle čl. 17

odst. 1 Listiny je jednou z nejdůležitějších zásad každé

demokratické společnosti. Dále Ústavní soud po předestření části

článku, v níž se sporné věty nachází a které zní "Zrušen nebyl

jenom Klub, ale i vynikající knihovna, kterou jsme byli nuceni

předisponovat na různá místa, třebas až do knihovny K. P. v R.

Dnes už legendární T. akademické knihkupectví se muselo taky

vystěhovat, neboť nový nájemce nebyl schopen zaplatit 6.000.000,-

Kč ročního nájemného. To jsou ty aktivity pana doktora S., které

se mně příliš nelíbí. Třebaže mnohokrát prohlašoval, že chce domy

na N. zachovat české kultuře, netroufnu si tvrdit, co si doktor S.

představuje pod pojmem kultura", uvádí, že u tak významného

základního práva jako je právo na svobodu projevu, nelze

přistoupit na odpovědnost za pravdivost všech údajů, obsažených

v článku, tvořeného formou otázek a odpovědí, dokonce včetně

odpovědnosti za nadpis, pokud stěžovatel, nejsa autorem, výslovně

svůj polemický výrok vázal jen na některé skutečnosti, navíc pak

v dané věci prokázané za pravdivé, a to v celém rozsahu (zrušení

Klubu spisovatelů a konto měsíčního nájemného 80.000,- Kč,

vystěhování T. akademického knihkupectví a konto 6.000.000,- Kč

nájemného a nijak nezpochybněné předisponování knihovny).

V kontextu shora uvedeného má Ústavní soud za to, že ústavní

stížností napadeným rozsudkem došlo k porušení základního práva

stěžovatele na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny. Pro

úplnost Ústavní soud dodává, že toto základní právo je zásadně

rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, nicméně jak

již bylo předesláno, nelze v daném polemicky navozeném případě

kritiky dospět k závěru, že by šlo o zásah do práva dle čl. 10

Listiny vůbec, natožpak dosahující intenzity, jež by opravňovala

k omezení základního práva dle čl. 17 Listiny. Z uvedeného důvodu

a z důvodu procesní ekonomie nezbylo Ústavnímu soudu než obě

napadená rozhodnutí obecnýchsoudů dle ustanovení § 82 odst. 1,

odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. 12. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru