Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3557/17 #1Usnesení ÚS ze dne 15.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
Znalecký posudek
výpověď
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3557.17.1
Datum podání13.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3557/17 ze dne 15. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. S., t. č. ve Věznici Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem, AK se sídlem Wolkerova 2766, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2017 č. j. 7 Tdo 896/2017-93, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2016 č. j. 5 To 9/2016-4350 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 47 T 4/2014-4081, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž k porušení čl. 39 Listiny.

2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za uvedený pokus trestného činu byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jeho jednání mělo spočívat v tom, že dne 21. 5. 2008 u Ministerstva financí (dále jen "MF"), podal písemnou přihlášku, kterou ve dnech 18. 6. 2008, 18. 7. 2008, 5. 12. 2008 a 8. 6. 2010 postupně doplnil o další podání a písemné materiály, na jejichž základě u České republiky - MF z titulu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, uplatnil k úhradě soubor pohledávek v celkové hodnotě 181 320 614,42 Kč, jejichž původními dlužníky byly společnosti TESLA Vrchlabí, s. p. (dále jen TESLA Vrchlabí), TESLA Blatná, a. s. (dále jen TESLA Blatná), TESLA Kolín, a. s. (dále jen TESLA Kolín) a TESLA Výzkumný ústav pro sdělovací techniku (dále jen TESLA VUST). Jako doklady prokazující nabytí vlastnictví k těmto pohledávkám stěžovatel předložil ve výroku rozsudku specifikované dokumenty. Současně MF zamlčel, že v přesně nezjištěné době smluvně postoupil pohledávku v nominální hodnotě 170 780 390 Kč za dlužníkem TESLA Vrchlabí na Ing. S. V. za úplatu ve výši 30 000 000 Kč a dále že dne 30. 5. 2008 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky, na základě které postoupil na Ing. S. V. pohledávku v nominální hodnotě 3 145 457,42 Kč za dlužníkem TESLA Blatná za úplatu ve výši 1 572 728 Kč, a to přestože věděl, že mu nepřísluší vlastnictví k žádné z těchto pohledávek, ani žádnou z nich nenabyl od původních vlastníků a při uplatňování nároku na úhradu těchto pohledávek od MF tak pouze předstíral, že je jejich vlastníkem. Jeho záměrem bylo vylákat od MF ve svůj prospěch neoprávněné peněžní plnění ve výši odpovídající nejméně nominálním hodnotám předmětných pohledávek. MF požadovanou úhradu neprovedlo s tím, že stěžovatel svůj nárok dostatečně nedoložil, přičemž v případě, že by MF úhradu v plném rozsahu poskytlo, byla by z finančních prostředků České republiky vylákána a neoprávněně vyplacena částka 181 320 614,42 Kč. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. řádu. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že poskytl organům činným v trestním řízení, včetně soudů, úplné vysvětlení okolností dotčených transakcí, avšak orgány činné v trestním řízení byly vedeny toliko snahou jeho výpověď vyvrátit, aniž by přihlížely ke skutečnostem svědčícím v jeho prospěch a potvrzujícím jeho výpověď. Napadená rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v tomto směru nesou prvky libovůle, když je přihlíženo pouze k částem skutkových zjištění, které jsou vykládány jednoznačně v neprospěch obviněných, a v tomto důsledku v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel také zpochybňuje znalecké posudky, podle kterých byly podpisy na smlouvách o postoupení pohledávky zfalšovány. Stěžovatel navíc považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.

8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235) aj.

9. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

10. Stěžovatel se snaží zpochybnit provedené dokazování spolu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů. Opomíjí přitom, že pokud soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat.

11. Z odůvodnění rozhodnutí, jež byla v trestním řízení vydána, vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a se vznesenými námitkami se vypořádaly. Z obsahu napadených rozhodnutí nelze učinit závěr, že by snad obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popisy a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná. Odvolací soud neshledal potřebu doplňovat dokazování, nezjistil žádné vady, které by měly za následek porušení práva na obhajobu stěžovatele nebo porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit řádné objasnění věci. Nejvyšší soud jako soud dovolací neshledal argumenty stěžovatele, znovu opakované i v ústavní stížnosti, jako opodstatněné a náležitě se s nimi v napadeném usnesení vypořádal.

12. Ústavní soud tedy uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou logické, úplné, dostatečným způsobem odůvodněné a nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu. Posouzení kritérií pro volbu druhu trestu a jeho vyměření je možné pouze na základě bezpečně zjištěného skutkového stavu věci. Ústavní soud nemá důvod pochybovat o tom, že v nynější věci obecné soudy, zejména soud nalézací, z rámce ústavně konformního zjišťování skutkového stavu nevybočily a že trest stěžovateli uložily po pečlivém zvážení všech rozhodných skutečností.

13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru