Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 355/02Usnesení ÚS ze dne 14.10.2002Závaznost rozhodnutí ústavního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkObnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 35/28 SbNU 437
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.355.02
Datum podání04.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 228 odst.1 písm.a, § 226


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 355/02 ze dne 14. 10. 2002

U 35/28 SbNU 437

Závaznost rozhodnutí ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. N., 2) M. N. a 3) S. P., všichni právně zastoupeni JUDr. I. Š., proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2001, č. j. 9 C 621/93-107, a dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 16 Co 12/2002 (v ústavní stížnosti je usnesení označeno č. j. 9 C 621/93-115), takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2002, se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2001, č. j. 9 C 621/93-107, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 16 Co 12/2002 (v ústavní stížnosti je usnesení označeno č. j. 9 C 621/93-115), a to pro porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě se stěžovatelé jako žalobci domáhali povolení obnovy řízení, vedeného u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 621/93, a pravomocně skončeného dne 12. 6. 1998, ve kterém žalobci požadovali náhradu za znehodnocení nemovitosti podle ust. § 23 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Důvod obnovy spatřovali v existenci nálezů Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 433/98, IV. ÚS 36/97, I. ÚS 140/96 a IV. ÚS 435/98, s tím, že se jedná o nové skutečnosti, které žalobci v původním řízení nemohli použít a které pro ně mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 26. 9. 2001, č. j. 9 C 621/93-107, žalobu stěžovatelů na obnovu řízení zamítl. Krajský soud v Brně na základě podaného odvolání usnesením ze dne 25. 2. 2002, č. j. 16 Co 12/2002, pak uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že rozhodnutí obecných soudů ohledně náhrady za znehodnocení nemovitosti byla založena na právních konstrukcích, které se ukázaly jako protiústavní, přičemž odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 433/98, IV. ÚS 36/97, IV. ÚS 435/98. Obecné soudy podle stěžovatelů založily svá zamítavá rozhodnutí na posouzení významu nálezů Ústavního soudu, včetně nesouhlasu s výkladem čl. 89 odst. 2 Ústavy ohledně závaznosti jeho rozhodnutí. Podle stěžovatelů jde o projev znevažující postavení orgánu chránícího základní lidská práva a svobody a projev neúcty k zachování a ochraně těchto práv v konkrétní situaci. Myšlenky a argumenty Ústavního soudu jsou podle stěžovatelů natolik právně významné, že vytváří pro soustavu obecných soudů závazný výsledek interpretačních a aplikačních postupů. Za této situace je podle stěžovatelů porušením práva na spravedlivý proces a v konečných důsledcích též porušením práva rovnosti účastníků před soudem stav, kdy obecné soudy mohou rozhodovat v typově stejných věcech naprosto odlišným způsobem. Pokud by totiž obecné soudy v původním řízení rozhodovaly až po přijetí zmiňovaných nálezů Ústavního soudu, lze důvodně předpokládat, že konečné rozhodnutí by znělo ve prospěch stěžovatelů.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně připustil, že ohledně otázky závaznosti nálezů Ústavního soudu je vedena široká diskuse, a že při extenzivním výkladu čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle kterého jsou z vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny závazné i právní závěry vyslovené Ústavním soudem, by bylo možno považovat nález Ústavního soudu, týkající se jiných účastníků a jiné věci, za rozhodnutí, které může být důvodem pro obnovu řízení, pokud by v nálezu byl vysloven právní názor, který je odlišný od právního názoru, na základě kterého bylo rozhodnuto v návrhem na obnovu řízení napadeném rozsudku. I za této situace, konstatoval soud prvního stupně, by však v projednávané věci žádný z nálezů Ústavního soudu, citovaný žalobci, nemohl být důvodem pro obnovu řízení, neboť uvedené nálezy se týkají typově odlišných situací, než v jaké se nacházeli žalobci a ve vztahu k právnímu názoru vyslovenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 435/98, by prvé dva žalobce, tj. J. a M. N., nebylo možno považovat za jakkoli poškozené.

Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vyjádřený nesouhlas soudu prvního stupně, týkající se závaznosti právních závěrů obsažených v nálezech Ústavního soudu, nelze považovat za projev neúcty či znevažování postavení Ústavního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy poskytuje různé možnosti výkladu, jak tomu je běžné i v případě jiných zákonů, soud prvního stupně pouze vyjádřil své stanovisko, spočívající na jiném výkladu tohoto ustanovení, shodným se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 29. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98.

Krajský soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí podotkl, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že nálezy Ústavního soudu nejsou pramenem práva v tom smyslu, že by jimi bylo vytvářeno právo nové, naopak tyto nálezy mohou mít pouze negativní působnost, spočívající ve zrušení vadných norem. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu se pak vztahuje nikoliv jen na účastníky řízení, ale působí vůči všem ostatním subjektům, avšak pouze v té které konkrétní věci. Nicméně obecně platí, že právní závěry Ústavního soudu jsou fakticky považovány za precedenční řešení typových situací, a jsou obvykle respektovány jednak s ohledem na autoritu Ústavního soudu, plynoucí z jeho postavení ochránce ústavnosti, tj. souladu právních vztahů s Ústavou, jednak s ohledem na předpoklad, že i další podobné věci bude Ústavní soud posuzovat shodně. To však v žádném případě neznamená, uvádí odvolací soud, že by právní závěry Ústavního soudu byly pro obecné soudy závazné. Odvolací soud se proto v otázce výkladu závaznosti právních závěrů Ústavního soudu, obsažených v odůvodnění jeho rozhodnutí, přiklonil jak ke stanovisku soudu prvního stupně, tak i Nejvyššího soudu ČR, zejména také s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud se od svých předchozích nálezů může odchýlit za podmínek stanovených v § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

S výše uvedenými názory obecných soudů se Ústavní soud plně ztotožňuje.

Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 184/96, III. ÚS 200/2000, I. ÚS 77/97, II. ÚS 23/97, II. ÚS 156/95, I. ÚS 70/96, IV. ÚS 197/96 a další) je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, resp. v jeho právní větě, má-li obecnou povahu, obecně závazný, závazný při řešení typově shodných případů.

Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není bez jakéhokoli právního významu proto, že je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech (sp. zn. I. ÚS 70/96, I. ÚS 77/97).

Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech ve podle čl. 1 Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici dle čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 77/97).

Podle jiného možného výkladu ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy, rozhoduje-li Ústavní soud o zrušení zákonů nebo jiných obecně závazných právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy, vystupuje Ústavní soud v pozici tzv. negativního zákonodárce, a jeho rozhodnutí mají všeobecnou závaznost: když právní předpis zruší, přestane být tento závazný pro všechny subjekty; pokud jej nezruší, jsou všechny subjekty povinny jej i nadále dodržovat, přičemž závazná je samozřejmě jen výroková část nálezu o tom, že se návrh na zrušení právního předpisu zamítá nebo naopak, že se právní předpis ruší. Předmětem diskusí při tomto pohledu zůstává nadále otázka závaznosti odůvodnění takovéhoto nálezu, přesněji otázka závaznosti nosných důvodů odůvodnění. Nepochybné však je, že odůvodnění nálezu je neoddělitelně spjato s jeho výrokem a právě (jen) v jeho rámci musí být vykládáno.

Pokud ovšem při tomto druhém pohledu rozhoduje Ústavní soud v individuálních případech, svojí rozhodovací činností prakticky vydává individuální právní akty, závazné pouze pro účastníky a vedlejší účastníky řízení. Jeho rozhodnutí mají kasační účinky a orgány veřejné moci, proti nimž ústavní stížnosti směřují, tuto skutečnost musejí respektovat, přičemž je neudržitelný názor některých obecných soudů, že nález Ústavního soudu je závazný toliko ve svojí výrokové části a jeho odůvodnění respektováno být nemusí. Při rozhodování po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem je příslušný orgán veřejné moci vázán právním názorem Ústavního soudu, obsaženém v kasačním nálezu. Tato vázanost právním názorem vyplývá ze samotného smyslu kasace, z čl. 89 odst. 2 Ústavy a také z přiměřené aplikace ust. § 226 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti již Ústavní soud judikoval, že obecné soudy jsou per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu také podle ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. , podle jehož znění před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., bylo-li rozhodnutí zrušeno a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí, je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu.

Pokud tedy Ústavní soud rozhoduje v individuálních případech, jsou jeho nálezy závazné pouze ve smyslu kasačním avšak nikoli ve smyslu precedenčním. V těchto případech tedy obecná závaznost rozhodnutí Ústavního soudu dána není, přestože přece jen nepřímo - svou propracovaností a povahou argumentace - by měla judikatura Ústavního soudu rozhodovací praxi obecných soudů v oblasti ústavnosti usměrňovat. Pro precedenční působení nálezů Ústavního soudu neexistuje pozitivně právní podklad, když pomineme problematický čl. 89 odst. 2 Ústavy. (Šimíček, V.: Ústavní stížnost, Linde Praha, a. s., 2001, s. 267 an.).

Rozhodnutí Ústavního soudu v individuálních věcech tedy z tohoto pohledu nejsou obecně závazná, ale jsou závazná pouze v daném individuálním případě, i když v praxi právní názor v nich uvedený má nepochybně nemalý význam při rozhodovací činnosti obecných soudů v obdobných případech.

Judikatura Ústavního soudu zavazuje rovněž samotný Ústavní soud. Z čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá, že také senát Ústavního soudu je plně vázán nálezy tohoto soudu, s výjimkou případu uvedeného v ust. § 23 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Tento druhý pohled koresponduje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR obsaženým v rozhodnutí ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/98, ve kterém Nejvyšší soud ČR konstatoval, že okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu Ústavního soudu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle ust. § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

Bez ohledu na to, ke které z možných variant výkladu ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy se přikloníme, je Ústavní soud nucen dát v projednávané věci za pravdu obecným soudům v tom, že nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, a které jsou podle nich důvodem obnovy řízení v předmětné věci, řeší problematiku poněkud odlišnou od situace, ve které se nacházejí nyní stěžovatelé, a tudíž nejsou způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí v projednávané věci.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v projednávané věci konkrétně stěžovateli namítané porušení čl. 1, čl. 89 odst. 2 Ústavy, čl. 36 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podaný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 14. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru