Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3549/14 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - OŘ Služby cizinecké policie
SOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
Dokazování
Znalecký posudek
Přestupek
Pozemní komunikace
zavinění/z nedbalosti
Znalec
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3549.14.1
Datum podání10.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 31

200/1990 Sb., § 2 odst.1, § 22 odst.1 písm.f

361/2000 Sb., § 22 odst.1

361/2003 Sb., § 189


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3549/14 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Ryskové, zastoupené JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Dlouhá 16, 412 01 Litoměřice, proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky oblastního ředitelství Služby cizinecké policie Ústí nad Labem ve věcech kázeňských ze dne 21. 10. 2009 č. ŘCPVVK-921/2009, proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 2. 2010 č. 6/2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 4 As 95/2014-40, za účasti 1) Policie České republiky, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. 11. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ačkoli v petitu ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá mimo jiné zrušení "rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. 5 C 48/2012, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013", z úvodní strany ústavní stížnosti, jakož i z jejího obsahu vyplývá, že tato rozhodnutí byla v petitu ústavní stížnosti uvedena nedopatřením a že stěžovatelka měla v úmyslu podanou ústavní stížností napadnout rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 10. 2. 2010 č. j. 6/2010 žalovaný -Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí ředitele Policie České republiky oblastního ředitelství Služby cizinecké policie Ústí nad Labem ve věcech kázeňských ze dne 21. 10. 2009 č. ŘCPVVK-921/2009, kterým byla podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o služebním poměru"), a § 2 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), žalobkyně uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bodu 8 zákona o přestupcích, neboť přestupku se dopustila tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla nedala přednost v jízdě v případě, ve kterém byla povinna dát přednost v jízdě podle zvláštního právního předpisu, kterým bylo ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a o změnách některých zákonů (zákon o silničním prvozu), tj. řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou "Stůj, dej přednost v jízdě" musí dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci. Uvedené rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie napadla stěžovatelka správní žalobou.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 10. 2012 č. j. 4 A 11/2010 - 80 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ke kasační stížnosti žalobkyně byl tento rozsudek Městského soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2013 č. j. 4 Ads 128/2012 - 49 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku Městského soudu v Praze bylo to, že soud rozhodoval v nesprávném složení v rozporu s § 31 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2014 č. j. 6 Ad 23/2013-115 byla žaloba opět zamítnuta. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014 č. j. 4 As 95/2014-40 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí jako obviněné z přestupku nebylo umožněno plně využít svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces. Stěžovatelka poukazuje na to, že zcela zásadní vada řízení se projevila již v první instanci správního řízení, kdy nebyly provedeny dva podstatné důkazy, a to výslech znalce Ing. Václava Hlouse a svědka Jana Rysky, a naprosto podstatným problémem bylo připuštění důkazu výpovědí Tomáše Bräuera učiněné na úřední záznam, bez možnosti položit svědkovi jakékoliv otázky ze strany stěžovatelky.

Stěžovatelka poukazuje na to, že v předchozím řízení namítala, že nebyl proveden výslech znalce, který zpracovával znalecký posudek č. 1327/031/09 ze dne 17. 8. 2009, ve znění doplnění ze dne 18. 9. 2009 (dále také jen jako "znalecký posudek"). Oprávněný služební funkcionář sice na základě jejích námitek požádal znalce o doplnění znaleckého posudku, zaslané otázky však byly pouze demonstrativní, nejednalo se o jejich taxativní výčet. Tento výslech znalce považuje stěžovatelka za klíčový zejména z důvodu, že znalec v posudku na otázku stanovení příčiny dopravní nehody odpověděl, že řidič vozidla 2 mohl zabránit střetu jízdou max. rychlostí do 50 km/h, řidička vozidla mohla zabránit střetu reakcí, tj. nenajetím do jízdního koridoru vozidla 2. Tuto odpověď znalce proto nemůže stěžovatelka považovat za zcela vyčerpávající s ohledem na délku textu a na její absolutní klíčovost pro celou událost.

Stěžovatelka se domnívá, že nemohla předmětný přestupek spáchat ani z nedbalosti, neboť nemohla vůbec tušit, že z levé strany nějaké vozidlo jede. Nemohla se proto dopustit vědomé nedbalosti ve vztahu k zavinění předmětného přestupku, neboť nespoléhala na to, že za rohem žádné vozidlo není, ale naopak se rozjela pomalu a plynule, aby byla schopna reagovat, kdyby odněkud nějaké vozidlo vyjelo. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhovala výslech znalce, aby se k výše uvedenému závěru mohl vyjádřit a zároveň aby mohl sdělit, kdy stěžovatelka poprvé (s ohledem na vzdálenosti a rychlost vozidel) mohla vozidlo 2 spatřit a zdali v daný okamžik měla ještě nějakou možnost střetu zabránit. Při tomto výslechu se stěžovatelka chtěla také dotázat znalce, z jakých podkladů vycházel při zhotovování nákresu dané křižovatky, neboť se domnívá, že tento nákres neodpovídá skutečnosti. Tento důkaz, který by mohl vyvrátit veškeré důvodné pochybnosti, však oprávněným služebním funkcionářem připuštěn nebyl.

Stěžovatelka se domnívá, že uvedený postup je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tz 145/98, neboť znalec neposkytl všechny údaje nezbytné k posouzení okolností dopravní nehody. Stěžovatelka souhlasí s názorem oprávněného služebního funkcionáře, že řidič vozidla 2 nepřekročil rychlost v obci nijak extrémně (o 8 km/h), avšak domnívá se, že nejel rychlostí přiměřenou jeho výhledovým poměrům, neboť maximální povolenou rychlost nelze vždy považovat i za rychlost přiměřenou. Jak konstatoval i znalec, kdyby jel řidič vozidla 2 rychlostí do 50 km/h, dopravní nehodě by dokázal zabránit. Z tohoto důvodu shledává stěžovatelka zavinění dopravní nehody pouze na straně řidiče vozidla 2, který v daný okamžik nejel přiměřenou rychlostí pro daný nepřehledný úsek. Nejvyšší správní soud se s tímto tvrzením vypořádal konstatováním, že pro další dokazování neshledal důvod. Dle názoru soudu stěžovatelka znala obsah znaleckého posudku, včetně dodatku, jímž byly zodpovězeny jí předložené otázky, i přesto nepředložila žádné další doplňující otázky. Stěžovatelka uvádí, že žádala o výslech znalce s přiložením demonstrativních otázek, jelikož není odborníkem z oboru dopravy a výslech znalce by mohl jednoznačně zodpovědět veškeré pochybnosti, které se k posudku a samotné nehodě vážou a posudek je možné konzultovat přímo nad nákresem nehody apod. Mimo to není neobvyklé, že při výslechu znalec detailněji popíše některé skutečnosti, na jejichž základě lze doplnit otázky. Podle stěžovatelky je absurdní požadovat, aby po navržení výslechu znalce při vypracování doplňku ke znaleckému posudku bez vyzvání byly předloženy případné doplňující otázky, neboť by nastala situace, kdy by byla narušena ekonomie řízení, a došlo by ke zbytečnému prodlužování řízení, stěžovatelka navrhne doplňující otázky, dojde k vypracování druhého dodatku, na jehož základě vyvstanou další otázky a znovu by se měly předložit otázky a vypracovávat nový dodatek a takto by se věc mohla táhnout až dodnes.

Stěžovatelka dále namítá, že nebyl připuštěn důkaz výpovědí syna stěžovatelky, Jana Rysky, který se taktéž mohl vyjádřit k nehodovému ději, a k tomu, zda vozidlo 2 bylo možné vidět či nikoliv.

Za zcela zásadní stěžovatelka považuje výpověď Tomáše Bräuera, který vypovídal toliko na úřední záznam, jenž není možné pro přestupkové řízení použít. Stěžovatelka namítá, že jí nebyla dána možnost zúčastnit se vyjádření řidiče vozidla 2, čímž byla zcela flagrantně porušena její práva zaručená jí zákonem. Pokud tedy není možné brát v úvahu informace poskytnuté řidičem vozidla 2, nebyl k této dopravní nehodě vyslechnut její druhý účastník, nelze zjistit, v jaké vzdálenosti jel, jak na vozidlo stěžovatelky reagoval a jaký je jeho vztah k zavinění dané dopravní nehody. Informace které poskytl, pak také nelze ani použít jako podklad pro vypracování znaleckého posudku (neboť se jedná o důkaz získaný nezákonným způsobem) - ve smyslu Nejvyšším soudem judikované "doktríny plodů otráveného stromu" - a věc je nutno posuzovat tak, jakoby žádný znalecký posudek zpracován nebyl. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008.

Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze nepovažoval za vadu, která by měla za následek nezákonnost napadených rozhodnutí, skutečnost, že nebyl realizován výslech druhého účastníka dopravní nehody, neboť znalecký posudek vycházel z více skutečností. Stěžovatelka proto neprovedení výslechu Tomáše Bräuera, resp. připuštění úředního záznamu jako důkazu, považuje za zásadní vadu celého řízení, neboť jí nejen nebyla dána možnost vyslýchat svědka proti sobě, ale zcela zásadně tímto byla popřena procesní zásada možnosti hájit se jako obviněná z přestupku. Stěžovatelka jako obviněná z přestupku by bezpochyby měla mít možnost účastnit se výslechu všech svědků a pokládat jim otázky k prokázání své nevinny a osvětlení, prověření a popsání nehodového děje a relevantních okolností. Toto základní právo bylo stěžovatelce odepřeno, což během celého řízení žádný z účastníků nepopřel, pouze se zabýval tím, zda zjištění stavu bylo dostatečné, avšak stěžovatelka se nemohla hájit, nemohla položit svědkovi jakoukoliv otázku na svou obhajobu a nikdo nemůže říci, co by svědek vypověděl, a jakým způsobem by se změnila výpověď a ovlivnila vypracovaný znalecký posudek.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje tytéž námitky, které namítala ve své kasační stížnosti. K těmto námitkám se Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil:

Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, že byla porušena její procesní práva neprovedením dodatečného výslechu znalce. Poukázal na to, že ustanovení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích sice garantuje stěžovatelce právo navrhovat další důkazy a vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou jí kladeny za vinu, ale z tohoto ustanovení nelze dovodit nárok na to, aby správní orgány byly povinny provést veškeré důkazy, které obviněný požaduje, pokud usoudí, že k doplnění dokazování s ohledem na zjištěné skutečnosti neshledají důvod. Nejvyšší správní soud tuto argumentaci shledal jako účelovou, neboť z předloženého správního spisu zjistil, že stěžovatelce byl zaslán jak posudek znalce Ing. Václava Hlouse ze dne 12. 8. 2009 č. 1327/031/09, tak i jeho doplnění ze dne 12. 9. 2009 č. 1327/031/09. Stěžovatelka, ačkoli znala obsah těchto posudků, se k nim po doručení druhého z nich nevyjádřila a další otázky nevznesla, přestože jí k tomu správní orgán prvního stupně dal dostatečný prostor. Nejvyšší správní soud k dalšímu výslechu znalce neshledal důvod, a to ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že znalec připustil, že řidič druhého vozidla mohl střetu zabránit jízdou maximální rychlostí 50 km/h, a žalobkyně tím, že by nenajela do jízdního koridoru druhého vozidla. Nejvyšší správní soud se rovněž neztotožnil s námitkami stěžovatelky, že se znalec nevyjádřil k tomu, zda měla možnost nenajet do jízdního koridoru vozidla, neboť znalec se měl vyjádřit k průběhu samotného nehodového děje. Důvodnost dodatečného výslechu znalce podle Nejvyššího správního soudu nezakládá ani argumentace stěžovatelky, že podle svého tvrzení neviděla žádné vozidlo z levé strany přijíždět, což měl potvrdit ve výpovědi i manžel stěžovatelky. K výtkám stěžovatelky ohledně znalcova nákresu křižovatky Nejvyšší správní soud odkázal na doplnění posudku ze dne 12. 9. 2009, kde znalec vysvětluje, že geometrický tvar křižovatky oproti plánku místa nehody vyhotoveným Policií České republiky pozměnil, ale že tato skutečnost neměla vliv na posouzení věci. Znalec se rovněž zabýval otázkou rychlosti druhého vozidla a dospěl k závěru, že druhý řidič jel rychlostí 58 km/hod. Nejvyšší správní soud uvedl, že s ohledem na zjištěné okolnosti akceptuje názor znalce a správních orgánů, že ačkoli řidič druhého vozidla překročil maximální dovolenou rychlost, přesto je nutné shledat odpovědnost za dopravní nehodu na straně stěžovatelky, protože překročení maximální povolené rychlosti o 8 km/hod s ohledem na to, že nebylo zjištěno podstatné zakřivení křižovatky nebo jiná skutečnost, která by stěžovatelce bránila ve výhledu, nebylo takového charakteru, aby stěžovatelce bránilo ve včasné a adekvátní reakci na danou dopravní situaci - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012 č. j. 7 As 91/2012 - 62.

Další dokazování v podobě výslechu syna stěžovatelky Nejvyšší správní soud neshledal důvodným, a to s ohledem na obsah znaleckého posudku; i kdyby totiž syn stěžovatelky uvedl, že zleva přijíždějící vozidlo neviděl, bylo povinností stěžovatelky jako řidičky, aby se před vjetím do křižovatky dostatečně a řádně rozhlédla; pokud tak neučinila, nemůže se dovolávat toho, že si jiná osoba (nemající povinnost věnovat se řízení a sledovat dopravní situaci) jedoucí s ní ve vozidle ničeho nevšimla. Nejvyšší správní soud se v neposlední řadě neztotožnil s odkazem stěžovatelky na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009 č. j. 1 As 96/2008 - 115, neboť v tomto případě se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k situaci, kdy v přestupkovém řízení nebylo provedeno žádné dokazování a správní orgány vycházely pouze z úředních záznamů a z doznání přestupce. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v posuzované věci, byť se jedná o řízení podle zákona o služebním poměru, správní orgány shromáždily nejen úřední záznam obsahující výpověď druhého účastníka dopravní nehody Tomáše Bräuera, ale i výpověď manžela stěžovatelky, záznam o ústním jednání

se stěžovatelkou ze dne 15. 4. 2009 a její písemné vyjádření ze dne 14. 4. 2009. Nelze proto, uvedl Nejvyšší správní soud, hovořit o tom, že znalecký posudek je nepoužitelný a že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci, zvláště když znalec vycházel dále z vlastního šetření a fotodokumentace na místě zasahujících policistů. K námitkám stěžovatelky ohledně doktríny "plodu pocházejícího z otráveného stromu" Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedeného odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 č. j. 6 Tdo 84/2013-48.

Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatelka nyní uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž dostatečným způsobem odůvodnil, proč považoval za nadbytečné provedení dodatečného výslechu znalce, stejně tak, proč neprovedl další dokazování výslechem syna stěžovatelky či výslechem Tomáše Bräuera.

Vytýká-li stěžovatelka správním orgánům a soudům, že nevyhověly jejímu návrhu na provedení dalších důkazů, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. V této souvislosti je na místě dodat, že obecné soudy (taktéž i správní orgány) nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 10). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.

Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že správní orgány a obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny. Rozhodnutí soudů nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do jejich rozhodovací činnosti.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru