Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 354/96Usnesení ÚS ze dne 14.03.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů /nezávislost a rovnost odborových organiza... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.354.96
Datum podání19.12.1996

přidejte vlastní popisek

II.ÚS 354/96 ze dne 14. 3. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II. ÚS 354/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele Z.J., zastoupeného advokátem JUDr. O.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 973/96, ze dne 1. 10. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 409/96, a Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 22/93, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 12. 1996, se navrhovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní, podmínky.

V ústavní stížnosti navrhovatel objasnil, že na základě kolektivní smlouvy DO mu mělo být v případě rozvázání pracovního poměru vyplaceno fakultativní odstupné a jednorázová

1

II. ÚS 354/96 náhrada věrnostního přídavku horníků (dále jen "VPH").

Navrhovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, dle kterých je kolektivní smlouva, uzavřená mezi K-O-O, a. s., , nadřazena kolektivní smlouvě ze dne 15. 3. 1991, uzavřené mezi D J.Š., a odborovými organizacemi ZF D J.Š. Navrhovatel se domnívá, že hodnocení platnosti a účinnosti kolektivních smluv ze strany Nejvyššího soudu i ostatních soudů, které ve věci rozhodovaly, je v rozporu s ustanovením § 4 zák. č. 2/1991 Sb. Navrhovatel je přesvědčen, že kolektivní smlouva mezi D J.Š., a odborovou organizací, jako smlouva tzv. nižší, která neupravuje nároky zaměstnanců v menším rozsahu než vyšší kolektivní smlouva, je závaznou pro pracovníky organizace, není neplatná a měly být podle ní hodnoceny jeho nároky. Navrhovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením § 83 zák. č. 182/1993 Sb. rozhodl o úhradě nákladů vzniklých podáním ústavní stížnosti.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že jakožto nejvyšší orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR).

V tomto smyslu z připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 22/93, Ústavní soud zjistil, že podstatou sporu byla otázka, zda žalobce má nárok na výplatu fakultativního odstupného a fakultativní náhrady VPH podle kolektivní smlouvy uzavřené mezi K, OaO, a. s., na rok 1991, nebo podle dodatku, resp. smlouvy uzavřené mezi D J.Š. a odborovými organizacemi ZF D J.Š. Obecné soudy se touto otázkou skutkově i právně zabývaly a v rámci provedeného dokazování dospěly k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je nutné

2

II. ÚS 354/96

posuzovat nejen podle dodatku ke kolektivní smlouvě, ale i podle kolektivní smlouvy uzavřené mezi K., O. a O., a. s., která nárok na fakultativní odstupné a VPH váže na splnění odkládacích podmínek, tzn. na předpoklad vytvoření finančních zdrojů a na uzavření dohody mezi představenstvem a. s. O., a K.

Obecné soudy přitom v řízení postupovaly jak v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, tak příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, neboť vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za účasti stran sporu a způsobem stanoveným procesními předpisy (§120 a 132 o.s.ř.). V rámci volného hodnocení důkazů soudy učinily závěr o neoprávněnosti žaloby, který v souladu s ustanovením § 157 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku řádně objasnily.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že navrhovatel se ani porušení základních práv chráněných ustanoveními hlavy páté Listiny nedovolává, ale pouze opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Podstata ústavní stížnosti je jen polemikou se závěry obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu argumentů, uvedených v odvolání a posléze dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role přezkumné instance, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Skutečnost, že soudy po provedeném řízení nevyhověly návrhu stěžovatele, není sama o sobě důvodem pro podání ústavní stížnosti.

Ke stěžovatelově námitce ohledně porušení čl. 28 Listiny Ústavní soud uvádí, že práva na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky se lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), jejich porušení však navrhovatel nenamítal, když poukazoval pouze na nesprávné právní posouzení v otázce platnosti a neplatnosti kolektivních smluv s odkazem na § 4 zák. č. 2/1991 Sb., v němž se stanoví náležitosti kolektivní smlouvy a důvody její neplatnosti.

3

II. ÚS 354/96

Z důvodů shora uvedených nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

V důsledku shora uvedeného, totiž proto, že ústavní stížnost nebyla přijata, nebylo Ústavním soudem rozhodováno ani dle § 83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o náhradě nákladů zastoupení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Iva Brožová

V Brně dne 14. 3. 1997soudkyně Ústavního soudu ČR

Za správnost vyhotovení:

4

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru