Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 354/06Usnesení ÚS ze dne 29.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.354.06
Datum podání07.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 354/06 ze dne 29. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. S., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem Advokátní kanceláře Kříženecký & partneři, v. o. s., se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Praze, a 3) Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Praze, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. června 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona, a za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 1, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z tvrzení stěžovatele a z jím připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl trestně stíhán a společně s U. E. O., V. H., L. B., O. P. a K. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 48 T 12/2004, uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona, a návodu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) trestního zákona. Toho se měl jednak dopustit tím, že se s U. E. O., V. H. a L. B. dohodl na nelegálním dovozu kokainu z ostrova Curacao do České republiky, tuto akci řídil a financoval, a proto O. P. a K. P. vezli 2 kapsle, resp. 66 kapslí této látky ve svém trávicím traktu a byli zadrženi policií na hraničním přechodu v Hřensku. Dále se ho měl dopustit tím, že vzbudil u V. H. rozhodnutí, aby pod hrozbou smrti zastřelením působil na svědkyni P. V. v tom smyslu, aby změnila svoji původní výpověď, což této svědkyni takto sdělil a v důsledku tohoto nátlaku P. V. přislíbila, že o změně výpovědi bude uvažovat. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 11 To 63/2005, jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že "chápe", že se díky vymezení dovolacích důvodů Nejvyšší soud ČR nemohl náležitě zabývat otázkou porušení procesních předpisů ze strany soudů nižších stupňů, a proto v tomto směru odkazuje na své dovolání, které činí součástí ústavní stížnosti. Nesouhlasí s hodnocením důkazů ze strany obecných soudů, a tím i se skutkovými závěry. Podrobně rozebírá, proč považuje za nepravdivé výpovědi spoluobžalovaných Havlíčka, Polákové, a svědkyně Václavíkové, z nichž obecné soudy vyvodily závěr o jeho vině.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů, resp. více možných hodnocení důkazní situace, rozhodnout, že některým důkazům uvěří a jiným nikoliv, pokud je takové rozhodnutí logicky a přesvědčivě vyloženo. K tomu došlo i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel v průběhu celého řízení akcentoval důkazy ve svůj prospěch a popíral důkazy ve svůj neprospěch, respektive nabízel hodnocení důkazní situace a na to navazujícího právního posouzení. S touto obhajobou se obecné soudy všech stupňů vypořádaly, neboť i v každém vyšším stupni stěžovatel své argumenty co do podstaty a rozsahu opakoval. Závěry obecných soudů v napadených rozhodnutích přitom vyznívají přesvědčivě a logicky, a stěžovatel nepopírá, že vyplývají ze skutečností majících oporu v soudním spise.

Za této situace staví ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však zjevně nepřísluší (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63). Dále Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost naprosto postrádá ústavněprávní argumentaci, když za takovou nelze považovat připojení výčtu ústavně zaručených práv a svobod k námitkám spadajícím do rámce podústavního práva.

Námitky stěžovatele proto postrádají ústavněprávní význam, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru