Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3534/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkškoda/náhrada
advokát/ustanovený
Dovolání
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3534.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 30


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3534/16 ze dne 11. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Milana Tejchmana, zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 646/2016-39, a ze dne 22. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 642/2016-37, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 24. 10. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel podal Okresnímu soudu v Hradci Králové žalobu o náhradu škody ve výši 400.000 EUR, která stěžovateli údajně vznikla nesprávným rozhodnutím Úřadu práce v Hradci Králové, následným rozhodnutím o odvolání proti tomuto rozhodnutí a rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí. Toto řízení bylo Okresním soudem v Hradci Králové vedeno pod sp. zn. 13 C 23/2010 a bylo pravomocně skončeno dne 22. 10. 2012.

3. Dne 6. 10. 2014 podal stěžovatel u Okresního soudu v Hradci Králové návrh na obnovu výše uvedeného řízení. Současně s podáním návrhu stěžovatel požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Dne 20. 3. 2015 vydal Okresní soud v Hradci Králové usnesení č. j. 0 Nc 9609/2014-6, kterým zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro podání návrhu na obnovu řízení a pro zastoupení v tomto řízení. Jelikož stěžovatel s tímto rozhodnutím nesouhlasil, podal proti němu odvolání. Krajský soud v Hradci Králové nicméně toto usnesení potvrdil usnesením ze dne 12. 5. 2015, č. j. 26 Co 192/2015-14. S uvedeným závěrem odvolacího soudu se stěžovatel neztotožnil, a proto podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. K výzvě soudu prvního stupně, aby si zvolil zástupce z řad advokátů a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, požádal stěžovatel o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Dne 7. 12. 2015 vydal Okresní soud v Hradci Králové usnesení č. j. 0 Nc 9609/2014-26, kterým zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. K odvolání stěžovatele poté Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 1. 2016, č. j. 20 Co 477/2015-33, potvrdil zamítavé usnesení soudu I. stupně, a toto usnesení stěžovatel napadl dovoláním. Dovolací soud však dovolání stěžovatele nevyhověl a usnesením napadeným touto ústavní stížností řízení zastavil, což odůvodnil poukazem na zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Jelikož stěžovateli nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů, bylo také dovolací řízení vedené Nejvyšším soudem zastaveno ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 642/2016-37, a to pro nesplnění zákonné podmínky povinného zastoupení.

4. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 646/2016-39, je podle stěžovatele ústavně nekonformní a nepřezkoumatelné, neboť dovolací soud v něm zcela nedostatečně odůvodnil, z jakého důvodu soudy nižších stupňů postupovaly správně, když nevyhověly návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení vedené pod sp. zn. 30 Cdo 642/2016. Přitom stěžovatel má právo na odůvodnění rozhodnutí způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění rozhodnutí tedy musí i v souladu s judikaturou Ústavního soudu vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [stěžovatel v této souvislosti odkazuje například na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Postup Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Cdo 642/2016 navíc vedl k absurdnímu protiústavnímu výsledku. Na počátku totiž stěžovatel podal jakožto osoba neznalá práva na návrh na obnovu řízení. Již proto stěžovatel nebyl schopen návrh na obnovu řízení doplnit dle poučení soudu I. stupně a byly tedy naplněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů stěžovateli, jelikož to bylo nutné pro ochranu jeho zájmů. Nesprávný postup soudu I. stupně pak aproboval odvolací i dovolací soud (srov. řízení vedené pod sp. zn. 30 Cdo 642/2016), a to v zásadě s tím, že jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, když stěžovatel nevylíčil rozhodné skutečnosti pro posouzení důvodnosti návrhu na povolení obnovy řízení. Tím ovšem soudy uvrhly stěžovatele do "bludného kruhu", ze kterého není východiska.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). V nyní projednávaném případě přitom Ústavní soud konstatuje, že v postupu Nejvyššího soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům.

7. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel ústavní stížností brojí jednak proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno řízení o jeho dovolání vztahující se k povinnému zastoupení advokátem v dovolacím řízení, a to za situace, když stěžovatel žádal po Nejvyšším soudu přezkoumání podmínek ustanovení zástupce ve smyslu § 30 o. s. ř. (jde o řízení sp. zn. 30 Cdo 646/2016), a jednak proti usnesení, jímž bylo zastaveno dovolací řízení ve věci stěžovatele vztahující se k posouzení podmínek ustanovení zástupce "ve věci samé", tzn. ve věci stěžovatelova návrhu na obnovu shora specifikovaného řízení o náhradě škody (jde o řízení pod sp. zn. 30 Cdo 642/2016).

8. Byť lze mít pochybnosti o tom, zda vůbec muselo být vyvoláno řízení zakončené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 646/2016-39, a zda správnost posouzení podmínek pro ustanovení zástupce ve smyslu § 30 o. s. ř. neměla být učiněna přímo v řízení pod sp. zn. 30 Cdo 642/2016, je ze shora provedené rekapitulace zjevné, že Nejvyšší soud se (ne)splněním zákonných podmínek pro ustanovení zástupce stěžovateli zabýval a věc projednal v souladu s rozhodnutím svého velkého senátu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz). Pokud stěžovatel namítá, že nemohl důvodnost návrhu na obnovu řízení bez pomoci právního zástupce řádně vysvětlit, pak k tomu lze povýtce dodat, že k důvodnosti svého návrhu na obnovu řízení se argumentačně nevyjadřuje ostatně ani v ústavní stížnosti (a to vůbec), když ovšem - nahlíženo stěžovatelovou argumentační linií - prostor daný v ústavní stížností sepsané advokátem mohl právě k vysvětlení důvodnosti obnovy využít (opak, resp. důvody, proč by to nebylo možné, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí). O to více ovšem vystupuje do popředí skutečnost, že ústavní stížnost obsahuje jen rekapitulaci řízení, jež oběma usnesením Nejvyššího soudu předcházela, a to v podstatě bez jakékoliv hlubší argumentační reflexe.

9. Co se týká stěžovatelovy takřka jediné námitky, že totiž ústavní stížností napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna, ani jí Ústavní soud nemohl přisvědčit. V usnesení č. j. 30 Cdo 646/2016-39 totiž Nejvyšší soud podrobně rozvedl podmínky vyžadované pro ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení § 30 o. s. ř. a tyto aplikoval na stěžovatelův případ. V usnesení č. j. 30 Cdo 642/2016-37 pak na tyto důvody organicky navázal.

10. Za této situace, hodnotily-li obecné soudy (tzn. Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové) důvody stěžovatelem navrhované obnovy řízení tak, že jen znovu poukazuje na jím navrhované důkazy, které v původním řízení po jejich zhodnocení nebyly provedeny, a proto se z jeho strany jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, pak neustanovení zástupce z řad advokátů nelze hodnotit jako ústavně nekonformní, jak správně dovodil i Nejvyšší soud.

11. Proto Ústavní konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru