Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3532/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Ostrava
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezk... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
rozhodnutí procesní
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3532.10.1
Datum podání13.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 70 písm.a, § 65

337/1992 Sb., § 55b, § 47 odst.1

586/1992 Sb., § 4 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3532/10 ze dne 6. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. P. Č., zastoupeného Mgr. Lumírem Kapiasem, advokátem Advokátní kanceláře v Ostravě, ul. 30 dubna 3128/2A, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 5 Afs 76/2009-37 ze dne 17. 9.2010, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2009 č.j. 22 Ca 179/2009-13 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 2009 č.j. 1654/09-1102-803084, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti rovněž uvedenému rozhodnutí krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí finančního ředitelství, jímž nebylo podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. vyhověno žádosti stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava III ze dne 31. 7. 2007, kterým mu byla podle zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu dodatečně vyměřena daň za zdaňovací období roku 2003.

Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, dle nichž rozhodnutí finančního ředitelství je dle § 70 písm. a) s.ř.s. ze soudního přezkumu vyloučeno (v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 271/96). I pro takový případ je však přesvědčen, že obecné soudy se jeho stížnostními námitkami měly zabývat a v jeho věci se od ustálené judikatury odchýlit, neboť uvedený postup (nemožnost soudního přezkumu) je možno vztáhnout toliko na rozhodnutí o nepovolení přezkumu, která jsou řádně vydaná a tedy bezvadná. Dle stěžovatele se však správce daně nezabýval všemi okolnostmi jeho podání a odůvodnění rozhodnutí je zcela nepříhodné a nezákonné. Výklad, dle něhož je rozhodnutí o nepovolení přezkumu nepřezkoumatelné, je neudržitelný, neboť z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 21/2006-52 vyplývá, že rozhodnutí o povolení přezkumu soudem přezkoumatelné je, stejně jako následné rozhodnutí o tom, zda původní rozhodnutí bude změněno, zrušeno či nahrazeno jiným rozhodnutím. Dle stěžovatele musí být rozhodnutí týkající se přezkumu daňových rozhodnutí přezkoumatelné vždy bez ohledu na to, zda se jedná se jedná o výrok kladný či zamítavý, neboť svou povahou může znamenat zásah do práv daňového subjektu jak pozitivní (ve smyslu ponechání nižší daňové povinnosti), tak negativní (ve smyslu ponechání nesprávně vyšší daňové povinnosti).

Rozhodnutí správce daně vydané ve věci nepovolení přezkumu je vadné i z toho důvodu, že správce daně rozhodl o nepovolení přezkumu ve věci daně vyměřené, jak je zřejmé z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008, po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty. I když stěžovatel tuto skutečnost ve svém podání učiněnému ke správci daně nezdůraznil, je správce daně povinen zkoumat tuto okolnost ex officio. Stěžovatel dále uvádí, že dodatečné přiznání k dani z příjmu předložil pod nátlakem finančních orgánů, dle nichž mu v opačném případě hrozilo vyměření daně ze strany správce daně včetně penále. Je si však vědom, že přiznání podal sám bez jakékoliv oficiální výzvy či oficiálního jednání se správcem daně. Současně měl zato, že mu při jednání bylo naznačeno, že přiznaná daň mu bude prominuta, avšak jeho žádost byla Ministerstvem financí zamítnuta. Je přesvědčen, že vyměřená daňová povinnost je nesprávná, diskriminující a nastoluje nerovné vztahy v případě převodu pozemků (jež byly posléze předmětem zdanění) ve veřejném zájmu.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, který je navíc v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.

V projednávané věci stěžovatel napadá rozhodnutí, jimiž finanční ředitelství podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. nepovolilo přezkum rozhodnutí o dodatečném vyměření daně podle dodatečného přiznání podaného daňovým subjektem Rozhodnutím, jehož přezkumu se stěžovatel domáhal, mu byla doměřena daň z příjmu v souvislosti s prodejem pozemků dle kupní smlouvy uzavřené s Ředitelstvím dálnic a silnic ČR dne 13. 12. 2002. Uvedený příjem nebylo dle správce daně možné považovat jako osvobozený od daně dle § 4 odst.1 písm. b) zákona o dani z příjmu, neboť stěžovatel, jako prodávající, nesplnil časový test vlastnictví, tzn. že doba mezi nabytím a prodejem nemovitostí nepřesáhla pěti let. Ústavní soud konstatuje, že finanční ředitelství ve svém rozhodnutí, jímž nebyl povolen přezkum dle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. dostatečně osvětlilo, z jakých důvodů považuje napadené rozhodnutí za rozhodnutí vydané v souladu s právními předpisy a nezakládající se na podstatných vadách. Finanční ředitelství rovněž v odůvodnění rozhodnutí velmi srozumitelně uvedlo, že okolnosti, za kterých došlo k vlastnímu uzavření kupní smlouvy (tvrzená nerovnost mezi účastníky kupní smlouvy, rozpor s dobrými mravy), navíc dobrovolně uzavřené, nepřísluší přezkoumávat správci daně.

Ústavní soud byl již dříve ve své činnosti konfrontován s problémem charakteru rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. Ve stanovisku Pl. ÚS-st. 12/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, s. 486) plénum Ústavního soudu dospělo k závěru, že rozhodnutí o nepovolení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb. má procesní povahu, a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. K tomu uvedlo, že existují dvojí prostředky ochrany práva - jednak prostředky řádné a mimořádné, jakož i soudní (správní žaloba), na něž má strana právní nárok, a jednak prostředky dozorčí, mezi které spadá rozhodnutí dle ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb., které slouží k ochraně objektivního práva a strana na ně nárok nemá.

Ustanovení § 55b zák. č. 337/1992 Sb. dává správci daně možnost povolit přezkumné řízení v situaci, kdy napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení a současně okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Jedná se o tzv. správní uvážení, kdy na povolení přezkumného řízení není právní nárok a je na úvaze příslušného správce daně, zda jej povolí či nikoli. Možnost přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem je výrazně omezena, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do autonomního rozhodování správních orgánů. Ústavní soud může toliko hodnotit, zda správní orgán zachoval záruky práva na spravedlivý proces, tj. zda měl k dispozici a vzal v úvahu všechny relevantní podklady, zda své rozhodnutí odůvodnil a zda si nepočínal svévolně.

Tímto výkladem se Ústavní soud řídil i ve svých následných rozhodnutích (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/02, sp. zn. I.ÚS 420/04, sp. zn. II. ÚS 382/06, sp. zn. I. ÚS 2885/08 a další), v nichž s poukazem na výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu odmítl přezkoumat rozhodnutí vydané podle § 55b zák. č. 337/1992 Sb., event. rozhodnutí obecných soudů, které v souladu se shora uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu odmítly žaloby proti rozhodnutím správních orgánů. Jsou-li ze soudního přezkumu vyloučeny akty z důvodu, že nejsou způsobilé zasáhnout do subjektivních hmotných práv fyzické či právnické osoby, které jí vyplývají z norem jednoduchého práva, tím spíše se pak tyto akty nemohou dotýkat práv a svobod garantovaných ústavními zákony. Pokud tedy stěžovatel není nositelem určitého subjektivního práva, nemůže být do takového práva ani nepřípustně zasaženo. Nejedná se totiž o rozhodnutí vydané v daňovém řízení, jež by daňovému subjektu ukládalo povinnosti nebo mu přiznávalo práva.

Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými rozhodnutími nemohlo, jak vyplývá se shora uvedeného, dojít k zásahu do právní sféry stěžovatele, neboť jeho daňová povinnost již byla pravomocně stanovena dřívějším rozhodnutím finančního úřadu; tím, že nebyl povolen jeho přezkum, se na jeho obsahu nic nezměnilo, tj. nezměnila se ani práva a povinnosti stěžovatele. Jak je výše uvedeno, nejedná se ani o rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, nepříhodné a nezákonné, jak namítá stěžovatel.

Za dané situace není možné se dovolávat prostřednictvím Ústavního soudu nároku na zrušení rozhodnutí, kterými nebyl povolen přezkum dle citovaného ustanovení, navíc s požadavkem, že závěry vyslovené v jiném individuálním rozhodnutí Ústavního soudu mají být zpětně aplikovány na daňovou věc stěžovatele pravomocně skončenou před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07. Stejně tak není možné se dovolávat neústavnosti takového rozhodnutí s poukazem na to, že stěžovatel si nebyl vědom důsledků dobrovolně uzavírané kupní smlouvy (pokud jde o daňovou povinnost) či předpokládal prominutí daňové povinnosti. Stěžovatel, který měl především možnost vyjádřit svůj nesouhlas s doměřením daně již v řízení týkajícím se vlastní daňové povinnosti, a to včetně soudního přezkumu, však sám dobrovolně dodatečné daňové přiznání podal a teprve prostřednictvím ust. § 55b zák. č. 337/1992 Sb. se domáhal zproštění daňové povinnosti. Nezbývá než shodně s Nejvyšším správním soudem konstatovat, že se tak fakticky sám zbavil možnosti řádného přezkumu daňové povinnosti správními i soudními orgány.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru