Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 353/14 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-východ
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní ústavní principy/demokratický právní stát/... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
kupní smlouva
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.353.14.1
Datum podání29.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 599

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 353/14 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Renaty Bočkové, b) Jiřího Bočka, obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 16, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3186/2013-206 ze dne 31. 10. 2013, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 470/2012-165 ze dne 26. 3. 2013, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 5 C 161/2011-100 ze dne 13. 2. 2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a manželů Ivany Šlechtové a Martina Šlechty, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem Trojanova 12, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 1. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jejich ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 161/2011, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci (dále jen "stěžovatelé") domáhali po žalovaných (dále jen "vedlejší účastníci") zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení (výrok II.). Soud tak rozhodl o nároku stěžovatelů na slevu z kupní ceny rodinného domu pro jeho vady (nadlimitní hodnoty radonu a gama záření), když dospěl k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by vady reklamovali v prekluzivní lhůtě ve smyslu § 599 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z.").

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Se závěrem, že stěžovatelům nelze přisoudit slevu z ceny, neboť neprokázali reklamaci vad v prekluzivní lhůtě do 22. 6. 2010, se ztotožnil.

Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., kterým nemůže být zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového základu než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.

Stěžovatelé se domnívají, že způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, je zcela formalistický a neodpovídá zásadám logického uvažování ani zásadě spravedlnosti. Byť se jim nepodařilo prokázat, že vady domu reklamovali písemně, z provedených důkazů dle jejich názoru vyplývá, že vady vedlejším účastníkům vytkli ústně, když je navštívili a seznámili se zprávou, z níž je evidentní zvýšená hladina radonu v domě, přestože vedlejší účastníci před podpisem smlouvy tvrdili, že je dům od radonu ozdraven. Podle nich si lze jen těžko představit určitější formu reklamace. Nadto z výpovědi vedlejšího účastníka Martina Šlechty je zřejmé, že spolu se stěžovateli hledal řešení negativních důsledků radonového záření v domě. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že formalistickým přístupem soudu bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces, neboť po nich nelze požadovat, aby vadu vytýkali přímo jazykem zákona. Odkazují přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1560/07 a sp. zn. I. ÚS 563/11.

K ústavní stížnosti se vyjádřili prostřednictvím svého právního zástupce vedlejší účastníci, kteří se s jejím obsahem seznámili nahlédnutím do spisu Ústavního soudu. Domnívají se, že stěžovatelé nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky, neboť v podaném dovolání neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. K věci samé upozorňují na to, že předmětný dům byl v minulosti z důvodu výskytu radonu rekonstruován (rekonstrukci zajišťoval krajský úřad i v dalších domech) a následné kontrolní měření ukázalo, že měřené pobytové místnosti splňují podmínky stanovené příslušnými právními předpisy. O zabudovaných protiradonových opatřeních stěžovatelé věděli, což potvrdili při své výpovědi před soudem prvního stupně. Pokud stěžovatelé před soudy uváděli, že dům je postižen zvýšenou koncentrací radonu, vycházeli z hodnot pro stavby teprve projektované, nikoli již zkolaudované. Svědek RNDr. Robert Votočka ostatně před soudem potvrdil, že na objednávku stěžovatelů vypracoval posudek, ve kterém uvedl, že s ohledem na obsah radonu objekt vyhovuje. Stran uplatnění nároku z odpovědnosti za vady vedlejší účastníci poukazují na výslech RNDr. Votočky, který vypověděl, že před ním první stěžovatelka vady domu vedlejšímu účastníkovi nevytkla a že ani z chování obou účastníků nebylo možné usoudit, že by se tak stalo v minulosti. Upozorňují na zákonné požadavky na obsah a určitost reklamace vad, které stěžovatelé neprokázali. Neztotožňují se proto s názorem stěžovatelů, že by ze strany soudů šlo v souvislosti s hodnocením důkazů o přepjatý formalismus, a navrhují ústavní stížnost odmítnout.

Na vyjádření vedlejších účastníků, které bylo stěžovatelům zasláno na vědomí, nebylo již nijak reagováno.

K námitce vedlejších účastníků se Ústavní soud v prvé řadě zabýval tím, zda je ústavní stížnost za situace, kdy stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl z důvodu řádně nevymezené přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., přípustná. S ohledem na požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, včetně dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz § 75 odst. 1, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), však shledal ústavní stížnost přípustnou. Stěžovatelé dostáli své povinnosti podat dovolání, přičemž v jejich neprospěch při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nemůže být hodnocena okolnost, že v dovolání namítali nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů stran zjištění, zda ve lhůtě vytkli vady koupené věci. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř., totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Za tohoto stavu by odmítnutím ústavní stížnosti jako nepřípustné byl stěžovatelům odepřen přístup k Ústavnímu soudu (viz nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka stěžovatelů o nesprávném (formalistickém) hodnocení provedených důkazů stran zjištění, zda stěžovatelé vedlejším účastníkům vytkli (reklamovali) tvrzené vady domu v šestiměsíční prekluzivní lhůtě podle § 599 odst. 1 o. z.

Stěžovatelé připouštějí, že se jim nepodařilo prokázat reklamaci v písemné formě. Jsou však přesvědčeni, že prokázali ústní reklamaci. Soudy obou stupňů však po provedeném dokazování dospěly ke shodnému závěru, že stěžovatelé tvrzené vady v prekluzivní lhůtě (běžící od 22. 12. 2009, kdy předmět koupě převzali, do 22. 6. 2010) neprokázali ani ústně. Odvolací soud v tomto směru vyhověl jejich návrhu a dokazování ve smyslu § 213 odst. 4 doplnil o výpověď svědka, který na objednávku stěžovatelů měřil hodnotu výskytu radonu v domě a zpracoval o tom písemnou zprávu, a za jehož přítomnosti měly být vady domu jednomu z vedlejších účastníků vytknuty. Po podrobném zhodnocení této výpovědi samostatně i ve spojení s dalšími provedenými důkazy však dospěl k závěru, že ani z výpovědi tohoto svědka nevyplývá, že by za jeho účasti byly uvedené vady domu reklamovány, ani to, že by bylo z chování obou stran zřejmé, že k reklamaci vad došlo již dříve. Pokud za situace, kdy si výpovědi účastníků obou stran, které jsou na výsledku sporu zainteresovány, odporovaly, vyšel z výsledků řádně provedeného a zhodnoceného dokazování, přičemž vzal na zřetel i specifické okolnosti případu (zejména přátelské vztahy obou stran v rozhodné době), z ústavního pohledu nelze jeho závěrům nic vytknout.

Stěžovatelům nelze přisvědčit v tom, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů, které měly prokázat jejich řádnou reklamaci, příliš formalisticky. Odvolací soud obdobně jako soud prvního stupně zdůraznil s odkazem na komentářovou literaturu k ustanovení § 599 odst. 1 o. z., že reklamace vady koupené věci je jednostranným právním úkonem kupujícího adresovaným prodávajícímu, který musí splňovat určité zákonné požadavky na její obsah a určitost, tedy, že vytýkaná vada musí být konkrétní, přičemž nestačí povšechné oznámení kupujícího, že prodaná věc je vadná. Stěžovatelé však vůbec neprokázali, že by tvrzené vady u vedlejších účastníků písemně či ústně v zákonné lhůtě uplatnili.

Stěžovatelům tak nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily soudy - jak již bylo uvedeno - závěr, že stěžovatelé neuplatnili včas námitku vad nemovitosti a tudíž nemohli žádat slevu z kupní ceny. Ústavní soud shledává, že oba soudy postupovaly v mezích zákona a svůj právní názor dostatečně podrobně a přiléhavě odůvodnily. Jejich závěry nelze označit za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními ani za odporující ustálené soudní praxi či judikatuře Ústavního soudu, na niž stěžovatelé odkazují. Skutečnost, že stěžovatelé s takovým závěrem nesouhlasí, nemůže sama o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv. Pokud by měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru