Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 353/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
Doručování
Státní zástupce
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.353.10.1
Datum podání05.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

zákon; 141/1961 Sb.; o trestním řízení soudním (trestní řád); § 174a/1

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 124d odst.1

141/1961 Sb., § 174a odst.1, § 62 odst.2

283/1993 Sb., § 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 353/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., právně zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 1 NZA 1147/2009, spojené s návrhem na zrušení § 174a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2010, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 1 NZA 1147/2009, kterým bylo podle § 174a odst. 1 trestního řádu zrušeno usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 31. 7. 2009, sp. zn. 1 KZV 146/2008, jímž bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto o zastavení trestního stíhání stěžovatele, jakož i druhého obviněného P. S.

Jak stěžovatel uvádí, trestná činnost, pro kterou proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, měla spočívat v uskutečnění obchodu s vojenským materiálem bez potřebné licence, v čemž je spatřován trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel nepopírá, že se skutek stal, avšak od počátku tvrdí, že pro daný obchod zákon vydání licence nepožaduje.

Nespokojenost stěžovatel v prvé řadě vyjadřuje nad skutečností, že jeho právnímu zástupci bylo usnesení městského státního zastupitelství doručeno až o více než měsíc později než přímo jemu a až od tohoto pozdějšího doručení je počítána lhůta, ve které bylo rozhodováno usnesením Nejvyššího státního zastupitelství. Stěžovatel má za to, že se jedná o nezákonné prodloužení lhůty k podání mimořádného opravného prostředku, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství tedy bylo vydáno po lhůtě stanovené § 174a odst. 1 trestního řádu. Uvádí, že je mu sice znám ustálený výklad ustanovení § 62 odst. 2 ve spojení s § 37 odst. 3 trestního řádu, dle nějž doručení usnesení obviněnému nemá na běh lhůty k podání opravného prostředku žádný vliv a doručení je validní pouze ve vztahu k doručení jeho obhájci, na kteréž je vázán i počátek běhu lhůty k podání stížnosti a tím i otázka určení právní moci. Tento výklad však vychází z téměř čtyřicet let starého rozhodnutí (č. 3/1972-VII Sb. rozh. tr.) vydaného v jiných podmínkách za fungování státu postaveného na jiných principech, než těch, na nichž je založen demokratický stát dnešní. Uvedený výklad zneužívá skutečnosti, že trestný čin, z něhož byl stěžovatel obviněn, vyžaduje obligatorní zastoupení obhájcem. Je proto v rozporu s požadavkem čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit povahu a smysl základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 2 stejného právního předpisu, dle kterého státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Stěžoval dále shledává pochybení v tom, že usnesení Nejvyššího státního zastupitelství je podepsáno státním zástupcem JUDr. Karlem Černovským, nikoliv nejvyšší státní zástupkyní JUDr. Renátou Veseckou. Tvrdí, že ochrana zájmů státu zde v roli mimořádného opravného prostředku přísluší pouze nejvyššímu státnímu zástupci jako osobě, která je garantem, že uvedeného mimořádného opravného prostředku nebude zneužíváno. Nelze akceptovat stav, kdy uvedená rozhodnutí, mající tak zásadní význam pro obviněné, vydává podřízený tohoto činitele. V tomto směru stěžovatel shledává obdobnou situaci jako v případě řešeném Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 114/93, kdy v tehdejších souvislostech Ústavní soud uvedl, že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za (patrně) jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti. Stěžovateli přitom není známa žádná okolnost, která by v daném okamžiku nejvyšší státní zástupkyni ve výkonu její funkce bránila. Na věci nemůže nic změnit právní úprava zakotvená vnitřními předpisy státního zastupitelství, neboť tyto mají podzákonnou povahu a nemohou derivovat účinky zákona.

Stěžovatel si je vědom, že obnovením trestního řízení napadeným usnesením nebylo vydáno definitivní meritorní rozhodnutí ve věci, tedy že mu nadále zůstávají procesní prostředky ochrany dané trestním řízením a v jeho rámci uplatnitelné. I přesto však dochází k významnému a ničím neodstranitelnému zásahu do jeho práv a zájmů. Stěžovatel je představitel společnosti obchodující v mezinárodním měřítku s vojenským materiálem, a to nejen v rámci České republiky. K provozu takového obchodu potřebuje dle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 38/1994 Sb. o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, povolení, vydávané Ministerstvem průmyslu a obchodu na základě souhlasného vyjádření dalších ústředních správních úřadů. Z hlediska své povahy mají tyto souhlasy povahu závazných stanovisek ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správního řádu, se všemi důsledky z toho vyplývajícími, především tím, že při existenci byť jediného negativního stanoviska dotčeného ministerstva (odepření souhlasu) nelze povolení vydat. Jedním z těchto dotčených orgánů je i Ministerstvo vnitra, které konstantně zastává a prosazuje názor, že sama skutečnost zahájení trestního stíhání je dostatečným důvodem pro odepření takového souhlasu.

Stěžovatel zároveň navrhuje zrušení § 174a odst. 1 trestního řádu v platném znění. Samotnou možnost Nejvyššího státního zastupitelství rušit rozhodnutí nižších státních zastupitelství o zastavení trestního stíhání sice nepovažuje za problematickou, vadí mu však délka tří měsíců, ve které tak lze učinit. Na rozdíl od Nejvyššího státního zastupitelství má na uplatnění "svého" opravného prostředku pouhé tři dny, čímž se cítí výrazně znevýhodněn oproti státní moci. Zrušení pravomocných rozhodnutí po tak dlouhé době dle stěžovatelova názoru nemůže být odůvodněno pouze zájmem státu na nápravě pochybení státních zástupců, na nichž se obvinění nijak nepodílejí.

Stěžovatel je vzhledem k výše uvedenému přesvědčen, že usnesení Nejvyššího státního zastupitelství bylo vydáno po zákonem stanovené lhůtě, osobou, které to z hlediska zákonných požadavků nepřísluší a nadto shledává i protiústavnost § 174a odst. 1 trestního řádu. Navrhuje proto zrušení tohoto usnesení a citovaného ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí vzhledem ke značné intenzitě zásahu do jeho práv a zájmů.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je nutno uvést, že obsahově shodnou ústavní stížnost podal i spoluobviněný stěžovatel - P. S. Jeho ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 351/10 byla usnesením ze dne 19. 4. 2010 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Vzhledem ke shodné argumentaci ústavní stížnosti jakož i k tomu, že oba stěžovatelé jsou zastoupeni stejným advokátem, je Ústavní soud toho názoru, že postačí odkázat na některé argumenty z usnesení I. ÚS 351/10.

Ústavní soud v citovaném usnesení vyslovil názor, že k ústavnímu přezkumu rozhodnutí vydaných dle § 174a odst. 1 trestního řádu je na místě přistupovat stejně jako v případě ústavních stížností směřujících proti usnesením o zahájení trestního stíhání a rozhodnutím o stížnostech proti nim, v jejichž případě již existuje ustálená judikatura Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1841/08 in http://www.usoud.cz). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připouští přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání a o opravných prostředcích proti nim pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění (nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471). Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae, o libovůli v rozhodování a z toho plynoucího porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci stejně jako ve věci sp. zn. I ÚS 351/10 neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětné rozhodnutí trpělo nedostatkem rozhodovacích důvodů, což stěžovatel ostatně ani netvrdil. Stěžovatel toliko nesouhlasí s tím, že tříměsíční lhůta uvedené v § 174a odst. 1 trestního řádu je počítána až od doručení předmětného rozhodnutí jeho právnímu zástupci, ač jemu osobně bylo doručeno již dříve, a rozhodnutí je podepsáno nikoliv přímo nejvyšší státní zástupkyní, ale jejím zástupcem. Tyto skutečnosti však nesvědčí o jakékoliv libovůli orgánů činných v trestním řízení, která by byla důvodem ke zcela výjimečnému zásahu Ústavního soudu do takovéto fáze trestního procesu. Stěží lze totiž o libovůli hovořit v případě, jestliže je postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zákonem i ustálenou praxí, jak sám stěžovatel v případě námitky prvé připouští. Z pouhé skutečnosti, že určité rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno řádově o měsíc dříve než jeho obhájci, nelze činit závěry o porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Co se týče druhé námitky, nutno odkázat na § 8 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb. o státním zastupitelství, dle kterého vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném. Stěžovatelem zpochybňovaný postup tedy vychází přímo ze zákonné úpravy a nikoliv pouze z vnitřních předpisů státního zastupitelství, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právní úpravy, jakož i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru