Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 353/01Usnesení ÚS ze dne 28.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.353.01
Datum podání11.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 214 odst.2, § 220, § 223


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 353/01 ze dne 28. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti A., a.s., zastoupené advokátem JUDr. P. F., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2001, čj. 47 Co 14/2001-81, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a 1) J. F. a 2) D., s.r.o., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 11. 6. 2001 aiv ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené usnesení. Tvrdí, že Krajský soud v Brně jím porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 6 C 18/2000, z něhož zjistil následující:

Stěžovatelka se coby oprávněná domáhala v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 E 351/98 uspokojení své pohledávky vůči povinnému M. T. ve výši 30.000,- Kč s příslušenstvím. Dne 15. 4. 1999 sepsal soudní vykonavatel movité věci povinného, přičemž pod položku 11 soupisu zahrnul osobní automobil zn. S. Dne 27. 1. 2000 podala společnost Š., s.r.o., (dále jen "žalobkyně), žalobu, jíž se domáhala vyloučení označeného osobního automobilu z výkonu rozhodnutí.

Okresní soud v Kroměříži rozhodl rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, čj. 6 C 18/2000-22, tak, že z výkonu rozhodnutí vyloučil uvedený osobní automobil (výrok I. rozsudku) a žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku). V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vlastníkem předmětného vozidla není povinný, nýbrž žalobkyně. Výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni opřel o ustanovení § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.).

Žalobkyně se proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži odvolala. Žádala, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 14.108,- Kč.

Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 27. 2. 2001, čj. 47 Co 14/2001, změnil napadený rozsudek ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaným (v ústavní stížnosti označeným jako stěžovatel a vedlejší účastníci) uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 14.108,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že do výkonu rozhodnutí byla zahrnuta věc, proti níž není výkon rozhodnutí přípustný, neboť žalobkyně k ní prokázala své vlastnictví. V řízení měla tudíž plný úspěch. Dle ustanovení § 142 o.s.ř. jí náleží právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti účastníkům, kteří ve věci úspěch neměli. Odvolací soud upozornil, že pokud soud prvního stupně shledal podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., když žalovaní jako oprávnění v exekučním řízení nemohli zahrnutí předmětné věci do soupisu movitých věcí ovlivnit, ve zcela shodném postavení se ocitla i žalobkyně. Ta dle názoru odvolacího soudu neměla jinou možnost, jak své vlastnické právo k věci zahrnuté do soupisu movitých věcí uplatnit, než postupem dle § 267 odst. 1 o.s.ř.

Stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Brně projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že odvolací soud rozhodl o změně rozsudku usnesením, což občanský soudní řád neumožňuje. Zabránil tak stěžovatelce zvážit možnost užití mimořádného opravného prostředku. Další pochybení shledává stěžovatelka v tom, že odvolací soud změnil rozsudek v napadeném výroku, namísto aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jednoznačně posoudil otázku nákladů řízení po právní stránce jinak než soud prvního stupně. Měl proto napadený rozsudek zrušit a věc mu vrátit se svým právním názorem k novému rozhodnutí. Stěžovatelce tím odňal reálnou a efektivní možnost jednat před soudem a právně a skutkově argumentovat.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 32 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Krajský soud v Brně a vedlejší účastníky řízení J. F., s.r.o, a společnost Š., s.r.o., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření poukázal na to, že výrok o náhradě nákladů řízení, i když je součástí výroku rozsudku, má povahu usnesení. Je-li podáno odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, rozhoduje odvolací soud o takovém odvolání usnesením. V dané věci nebylo třeba nařizovat jednání, neboť se neprovádělo dokazování. Odvolací soud dále uvedl, že při striktním výkladu pojmu dvojinstančnosti řízení by bylo možno dát stěžovatelce za pravdu. Upozornil však na to, že byl napaden výrok o náhradě nákladů řízení, o nichž se rozhoduje bez návrhu. Odkázal i na dosavadní soudní praxi, která dovozovala, že soud není vázán návrhy účastníků ohledně výše těchto nákladů. Má za to, že za situace, kdy otázka nákladů řízení je dána plně do dispozice soudu, není porušením dvojinstančnosti řízení, stanovil-li výši nákladů odvolací soud.

Vedlejší účastníci J. F. a D., s.r.o., ač doloženě vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Společnost Š., s.r.o., se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdala.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatelka spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v nesprávném postupu odvolacího soudu, který rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně usnesením, což dle jejího názoru občanský soudní řád neumožňuje.

Nutno vyjít ze skutečnosti, že stěžovatelka podala odvolání jen do výroku o nákladech řízení. Tím vymezila rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Odvolací soud byl oprávněn v rámci odvolacího řízení přezkoumat jen výrok o nákladech řízení, přičemž zbývající část napadeného rozhodnutí nabyla odděleně právní moci (§ 206 odst. 3 o.s.ř.). Stěžovatelka se mylně domnívá, že odvolací soud měl za situace, kdy měnil rozsudek nalézacího soudu, rozhodnout rozsudkem. Dle ustálené soudní judikatury vztahující se k ustanovení § 223 o.s.ř. závisí forma rozhodnutí odvolacího soudu nejenom na tom, jaké rozhodnutí soudu prvního stupně se přezkoumává, nýbrž i na obsahu rozhodnutí odvolacího soudu. Formou usnesení rozhoduje odvolací soud i v případě, že odvolání je podáno sice proti rozsudku, ovšem jen proti výroku, který má povahu usnesení. Výrok o nákladech řízení, i když je součástí rozsudku, má povahu usnesení (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání 2000, str. 688). Za situace, kdy stěžovatelka podala odvolání proti výroku o nákladech řízení, jenž má povahu usnesení, odpovídá forma rozhodnutí odvolacího soudu zákonu (§ 223 o.s.ř.).

Další pochybení stěžovatelka shledává v tom, že odvolací soud změnil napadený rozsudek a sám rozhodl o nákladech řízení, ačkoli věc posoudil po právní stránce odlišně od soudu nalézacího.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 214 odst. 1 o.s.ř., z níž vyplývá, že soud zpravidla nařídí k projednání odvolání jednání. Výjimky z této zásady taxativně vypočítává ustanovení § 214 odst. 2 o.s.ř. Patří mezi ně případ, kdy se odvolání týká toliko nákladů řízení. Ústavní soud, vycházeje důsledně ze své judikatury (srov. nález II. ÚS 366/2000) ais poukazem na judikaturu obecných soudů (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 4. vydání 2000, str. 674, rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 1374/98), upozorňuje, že i v případě odvolání proti nákladům řízení je třeba nařídit odvolací jednání tam, kde odvolací soud provádí dokazování. Je tomu tak proto, aby účastníci mohli uplatnit své právo vyjádřit se k novým důkazům. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, soud nepovažoval nařízení odvolacího jednání za nezbytné, neboť neprováděl dokazování, když zcela vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Z dikce ustanovení § 220 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že změna rozhodnutí soudu prvního stupně je odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci (srov. IV. ÚS 258/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, usnesení č. 51).

Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka v souvislosti s výše uvedenými námitkami dovolává, obsahuje zásady nestranného a spravedlivého procesu. K nim náleží mimo jiné právo každého, aby soud při nalézání práva dbal zákonného postupu. Takovým postupem se rozumí bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. V daném případě Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud z takových mezí vykročil a jednal tím v rozporu s tvrzeným ústavně zaručeným právem stěžovatelky. Za dané situace Ústavní soud považuje jeho rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat.

Stěžovatelka konečně namítá, že odvolací soud jí odňal možnost jednat před soudem a skutkově a právně argumentovat, čímž porušil čl. 38 odst. 2 Listiny. Uvedený článek Listiny stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Vychází z článku 96 odst. 2 Ústavy, dle něhož jednání před soudem je ústní a veřejné, výjimky stanoví zákon. Za takovou výjimku lze považovat ustanovení § 214 odst. 2 písm. f) o.s.ř., dle něhož jednání není třeba nařizovat, týká-li se odvolání toliko nákladů řízení. Absence veřejného jednání u odvolacího soudu je zde ospravedlněna charakterem daného odvolacího řízení (rozhodnutí o nákladech řízení je dáno plně do dispozice soudu, jenž v této otázce není vázán návrhy účastníků), a to za předpokladu, že se veřejné jednání konalo v prvním stupni (srov. Pl. ÚS-st. 15/02). Neúčast stěžovatele u odvolacího jednání proto nepředstavuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny, neboť odvolací soud při svém rozhodování zcela převzal skutková zjištění nalézacího soudu, k nimž se stěžovatelka mohla vyjádřit v průběhu jednání před soudem prvního stupně.

Vzhledem ke všemu uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2003 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru