Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3526/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 8
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Skutková podstata trestného činu
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3526.14.1
Datum podání07.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250b odst.1, § 250b odst.4 písm.b

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3526/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. 8. 2013, sp. zn. 5 T 72/2011, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 67 To 298/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 4 Tdo 663/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 8 shledal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným z (I.) trestného činu úvěrového podvodu podle ustanovení § 250b odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), ve spolupachatelství, a (II.) z trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a dále byla stěžovatelovi uložena povinnost náhrady části škody (ve zbylé části byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím zamítl městský soud a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud shora citovaným usnesením.

2. Trestného činu úvěrového podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že jako jednatel obchodní společnosti uzavřel s poškozenou společností úvěrové smlouvy, ačkoliv měl povědomí o tom, že obchodní společnost, za kterou jednal, v té době nevykonávala žádnou činnost a neměla žádné příjmy a věděl tak, že nebude schopna hradit sjednané splátky, což se také následně stalo. Trestného činu podvodu se pak měl dopustit tím, že uzavřel jménem stejné obchodní společnosti leasingovou smlouvu, ačkoli i zde věděl, že dohodnuté leasingové splátky nebude schopen splácet. Toto jednání bylo dle soudů plně prokázáno a provedené důkazy nedávají prostor k pochybnostem o tom, že se obviněný dopustil předmětných trestných činů, přičemž adekvátním byl shledán rovněž uložený trest.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená rozhodnutí soudů porušila ústavní zákaz výkonu libovůle soudy zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") s následkem porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v chybném vyhodnocení důkazů obecnými soudy ústícím ve vadné vymezení skutkového stavu předmětné trestné činnosti. V této souvislosti stěžovatel konkrétně namítá, že ačkoliv dříve převedl obchodní podíl v dotčené společnosti a tuto skutečnost při uzavírání předmětných smluv zamlčel, nemohlo to mít vliv na jeho činnost jako jednatele inkriminované obchodní společnosti. Nedopustil se tak zamlčení podstatných skutečností či uvedení nepravdivých údajů ve smyslu ustanovení § 250b trestního zákona, protože tato skutečnost neměla na jeho jednatelské oprávnění žádný vliv. Podobně odmítá skutkový závěr soudů, že to byl právě on, kdo předložil při poskytování úvěru nepravdivé daňové přiznání (respektive že věděl o jeho falešnosti). Stejně tak vytýká, že soudy zcela chybně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu (včetně nezohlednění jeho vážného zdravotního stavu) a jejich závěry jsou zjevně v rozporu s hmotným právem i s běžnou obchodní praxí. Nadto zdůrazňuje, že se soudy ani nevypořádaly s námitkami uplatněnými obhajobou a některé důkazy zcela opomenuly, čímž (i v souhrnu) porušily zákaz libovůle.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Většina námitek obsažených v ústavní stížnosti se týká nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, respektive chybného hodnocení provedených důkazů v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně akcentoval, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

7. Pokud však Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. Pokud se stěžovatel domnívá, že soudy vůbec neprokázaly, v jakém smyslu se dopustil podvodu, respektive jaké z jím uvedených údajů při poskytování úvěru (či leasingu) byly hrubě zkreslené či nepravdivé, podává se z napadených rozhodnutí, že v době uzavírání úvěrových smluv stěžovatel věděl, že dotčená obchodní společnost nebude schopná dostát svým závazkům, což samo o sobě svědčí trestnému činu podvodu. Konkrétně pak soudy mj. vytkly, že jako podklad pro poskytnutí úvěru bylo poskytnuto zjevně falešné daňové přiznání, o čemž také musel být stěžovatel spraven. Pokud stěžovatel tento skutkový závěr zpochybňuje, musí Ústavní soud podotknout, že jde o otázku týkající se posouzení skutkového stavu věci, jež mu nepřísluší jakkoli přehodnocovat. Přesto považuje za vhodné uvést, že z výpovědi svědků i ostatních provedených důkazů se podává, že stěžovatel musel vědět o nepravdivých údajích v inkriminovaném daňovém přiznání, přičemž tento i jiné závěry obecných soudů jsou logicky odůvodněné a vycházejí z řádně provedených důkazů a jejich hodnocení.

8. Jestliže stěžovatel dále namítá, že i v době uzavření inkriminovaných smluv mohl být jednatelem dotčené společnosti, tak zde Ústavní soud připomíná, že již městský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že fakt, že stěžovatel převedl svoji společnost na jinou osobu, mu v souladu s platnou právní úpravou nebrání ve výkonu funkce jednatele. Zároveň však správně uvedl, že tato skutečnost nic nemění na jeho podvodném jednání, neboť nadále věděl, že obchodní společnost, jejímž jménem jednal, nebude schopna splácet poskytnutý úvěr a zároveň musel vědět o nepravdivosti některých předložených dokumentů. Proto ve shodě s obecnými soudy považuje Ústavní soud tuto argumentaci stěžovatele za účelovou. Podobně musí zdejší soud jako lichou odmítnout námitku, že soudy nedostatečně posoudily naplnění subjektivní stránky trestného činu, jelikož již ve výroku rozsudku obvodní soud popsal jednání, jehož se stěžovatel dopustil a jež naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu (či úvěrového podvodu), přičemž nelze jakkoli pochybovat, že jeho jednání bylo úmyslné a bylo vedeno snahou obohatit se (otázka, zdali se stěžovatel skutečně obohatil, přitom zůstává stranou). Ústavnímu soudu pak není zřejmé, jaký vliv mělo mít na posouzení jeho zavinění zhoršení jeho zdravotního stavu (ostatně též stěžovatel tento argument přednáší v ústavní stížnosti pouze v obecné rovině a nikterak jej nekonkretizuje), a proto i tuto jeho námitku odmítl.

9. Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku opomenutí některých důkazů. Ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve vyřkl, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další). Uvedené však v případě stěžovatele nenastalo, neboť již z výše uvedeného plyne, že skutkový stav věci byl zjištěn řádně a dostatečně tak, aby nevzbuzoval důvodné pochybnosti. Pokud přitom stěžovatel zmiňuje některé konkrétní důkazy, které měly být při rozhodování soudu opomenuty (například technický průkaz vozidla spojeného s inkriminovanou leasingovou smlouvou), tak se podává, že tyto důkazy nebyly nikterak relevantní a ve své podstatě nemohly nic změnit na skutkovém stavu věci ani na jeho právním hodnocení.

10. V souhrnu tak lze konstatovat, že námitky stěžovatele lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoli pochybení dosahující ústavněprávní relevance. Předně takto nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudů trpěla libovůlí, neboť z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.

11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z konstantní judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru