Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3524/16 #1Usnesení ÚS ze dne 22.11.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3524.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3524/16 ze dne 22. 11. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Meat BO spol. s r. o., se sídlem Brno, Renneská třída 22a, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, č. j. 25 Cdo 4873/2015-1016, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 20 Co 20/2015-879, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 8 C 231/2008-701, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 10. 2016, a doplněnou podáním ze dne 27. 10. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, které nevyhověly její žalobě, jíž se domáhala náhrady škody ve výši 4 600 000 Kč, která jí měla vzniknout tím, že z důvodu ražby tunelu v Brně v rámci stavby Velkého městského okruhu prováděného žalovanými 1) Metrostav a. s., 2) Subterra a. s., a 3) OHL ŽS, a. s) musela být vyklizena a staticky zajištěna budova č. 34 ve vlastnictví žalované 4) Veterinární a farmaceutické univerzity Brno na Palackého třídě v Brně, v níž stěžovatelka z titulu nájmu užívala nebytové prostory k provozu jatek, v důsledku čehož nemohla od 1. 10. 2006 užívat předmět nájmu, a tedy ani provozovat svou podnikatelskou činnost, a vznikly jí zbytečné náklady na odstupné propuštěným zaměstnancům, smluvní pokuty z nedodržených obchodních smluv, na demontáž a odvoz technologií, právní služby a znalecké posudky, jakož i ušlý zisk. Stěžovatelka je přesvědčena, že pakliže podle skutkových zjištění obecných soudů se v době od března do dubna 2003 v prostoru pod budovou (objekt č. 34), která byla předmětem nájemní smlouvy, uskutečnila prokazatelně ražba průzkumných štol, na které se jako zhotovitelé podíleli žalovaní 1), 2) a 3), po níž následoval prokázaný postupný pokles kotliny pod předmětnou budovou, v důsledku čehož dnem 17. 10. 2006 musel být ukončen provoz jatek stěžovatelky v předmětné budově s ohledem na prevenční zajištění (sanační práce) předmětné budovy předtím, než počínaje 17. 1. 2008 došlo k zahájení ražby Královopolských tunelů, byly všechny tyto činnosti mimo jakékoliv pochyby v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně stěžovatelky v důsledku takto vyvolané nemožnosti provozovat dále předmět nájmu. Právě v důsledku těchto činností došlo rovněž ze strany žalované 4) namísto přerušení nájmu k jeho definitivnímu ukončení výpovědí ze dne 2. 1. 2007. Nesporné je, že v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi i po ukončení ražby tunelů neustále, de facto až dodnes, vzniká stěžovatelce škoda v důsledku nemožnosti provozovat jatka v souladu s původně uzavřenou smlouvou do 31. 12. 2021. Jestliže obecné soudy posuzovaly příčinnou souvislost a vznik škody při absenci obecných zásad logiky, vede to podle názoru stěžovatelky k neobhajitelnosti jejich závěrů, při kterých pominuly základní námitku stěžovatelky, že nebýt zahájení ražby průzkumných štol a sanace pronajaté budovy v důsledku poklesu kotliny a nadcházející ražby Královopolských tunelů, nemohlo ve své podstatě nikdy dojít nejen ke zrušení smlouvy výpovědí pro tyto činnosti s následným pozměněným stavebním stavem pronajaté budovy, ale ani k přerušení nájemního vztahu, který měl trvat až do 31. 12. 2021.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 8 C 231/2008-701, zamítl shora specifikovanou žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody ve výši 4 600 000 Kč. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 20 Co 20/2015-879, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou 1) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dále jej změnil ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou 4) tak, že co do částky 2 082 491 Kč řízení zastavil, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8 nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnila již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.

7. Obvodní soud pro Prahu 8 v dané věci dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaných 1), 2) a 3) za škodu podle § 420a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen "občanský zákoník"), není dána, jelikož budova se nacházela v havarijním stavu již před ražbou průzkumných štol. Stěžovatelka budovu ještě dlouhou dobu po ražbě průzkumných štol užívala a byla nucena ji vyklidit v důsledku sanačních prací, které byly prováděny pro havarijní stav budovy, na němž se částečně podílela ražba tunelů a průzkumných štol, částečně pak pro obecný stav budovy jako důsledek jejího stáří a použitých materiálů. Sanační práce představovaly preventivní opatření před plánovanou ražbou Královopolských tunelů. Škoda způsobená provozní činností musí mít přímý původ v oné provozní činnosti, mezi příčiny škody nelze tedy řadit preventivní opatření, která mají vzniku škody zamezit. Z výše uvedených důvodů soud dovodil, že přerušení provozu stěžovatelky, které nastalo v důsledku sanačních prací, není v příčinné souvislosti s provozní činností žalovaných 1), 2) a 3) při ražbě průzkumných štol. Ve vztahu k žalované 4) soud uzavřel, že obecnou odpovědnost za škodu vyvolanou přerušením podnikatelské činnosti stěžovatelky jí nelze přičítat, jelikož škodný následek byl dílem souhry řady okolností. Budova byla sice v neutěšeném stavu již v době uzavření nájemní smlouvy s žalobkyní, avšak uvedená skutečnost nebyla obecně známa a na stav budovy měla vliv také ražba průzkumných štol i samotných tunelů.

8. Městský soud v Praze souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že provozní činnost žalovaných 1), 2) a 3) při ražbě průzkumných štol nebyla bezprostřední příčinou škody vzniklé stěžovatelce vyklizením budovy, především pak chybí souvislost časová. Statické zajištění budovy mělo preventivní charakter a důvodem nutnosti jeho provedení byla zejména poloha budovy a její obecně špatný stavebně technický stav, naopak nebylo prokázáno, že by jedinou a hlavní příčinou statického zajištění budovy byla ražba průzkumných štol. Ve vztahu k žalovanému 1) ovšem odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nezhodnotil samotné statické zajištění budovy prováděné výlučně žalovaným 1) jako možnou příčinu škody, neboť bylo-li vyklizení budovy důsledkem sanačních prací, je dána odpovědnost žalovaného 1) za škodu vzniklou touto provozní činností, a to v době před skončením nájemního vztahu. Odvolací soud se poté ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 4), když z její strany nedošlo k porušení žádné právní povinnosti.

9. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal. Pokud se stěžovatelka domnívá, že zahájení ražby průzkumných štol a sanace pronajaté nemovitosti jsou jediným a přímým důvodem, pro který byl ukončen vztah s žalovanou 4), nelze než poukázat na ústavně souladný závěr odvolacího soudu, podle něhož sanace budovy měla preventivní charakter, přičemž k statickému zajištění budovy by stejně muselo dojít před vlastní ražbou Královopolských tunelů. Prováděl-li toto statické zajištění budovy žalovaný 1) a nikoli žalovaní 2), 3) či 4), a bylo-li vyklizení budovy důsledkem sanačních prací, je dána odpovědnost žalovaného 1) za škodu vzniklou touto provozní činností. Proto byla věc v tomto rozsahu - pokud jde o žalovaného 1) vrácena zpět soudu prvního stupně ke zhodnocení důsledků samotného statického zajištění budovy.

10. Je tedy nutno konstatovat, že v uvedeném rozsahu není v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje pod sp. zn. 8 C 231/2008-701 před Obvodním soudem pro Prahu 8. Stěžovatelka má tedy možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

11. Ústavní soud neshledal pochybení ani v postupu soudu dovolacího. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení stěžovatelce vyložil, že v daném případě je nutno pohlížet na ražbu průzkumných štol a sanaci budovy jako na činnosti předcházející činnosti hlavní (ražba Královopolského tunelu). Jestliže je učiněn skutkový závěr, že příčinou škody byla činnost předběžná, může být ve smyslu § 420a občanského zákoníku odpovědný pouze ten, kdo předběžnou činnost přímo vykonával, nebo kdo provedení činnosti smluvně zadal. Za stavu, kdy odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že příčinou škody je sanace budovy (činnost předběžná), je tedy zřejmé, že za škodu nemohou být činěny odpovědné žalované 2) a 3), které se na předběžné činnosti nepodílely. Námitky stěžovatelky zpochybňující konkrétní skutkové závěry o tom, co bylo příčinou škody, či odmítající jako nesprávný závěr soudů o absenci protiprávního jednání žalované 4), která dle stěžovatelky porušila svou prevenční povinnosti jakožto vlastník budov, odmítl dovolací soud jako nesměřující proti právnímu posouzení věci, a tudíž nezakládající způsobilý dovolací důvod.

12. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku odvolacího soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že odvolací soud řádně uvažoval také vliv ražby Královopolského tunelu jako činnosti hlavní na vznik škody, a příčinnou souvislost v dílčí otázce, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, posoudil v souladu s dosavadní ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu a částečně jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. listopadu 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru