Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3524/14 #1Usnesení ÚS ze dne 31.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
vlastnické právo/omezení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3524.14.1
Datum podání07.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

111/2006 Sb., § 2

176/1993 Sb.

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3524/14 ze dne 31. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Joštova realitní kancelář -JORK s.r.o., IČ 15051226, se sídlem Sladkovského 433, 530 02 Pardubice, zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 53, 530 02 Pardubice proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013 č. j. 29 Co 293/2012-289 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014 č. j. 26 Cdo 1392/2014-320, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhala se jejich zrušení. K věci uvedla, že rozsudkem městského soudu byl změněn předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") tak, že se její žaloba v plném rozsahu zamítá, dále bylo rozhodnuto, že náklady státu budou hrazeny stěžovatelkou a rovněž se stěžovatelce nepřiznává náhrada nákladů řízení v první instanci. Nejvyšší soud rozsudek městského soudu potvrdil. Podle stěžovatelky byla oběma rozhodnutími porušena její ústavně zaručená práva a svobody uvedená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava") a v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž v závěru ústavní stížnosti svoje tvrzení konkretizovala tak, že došlo k porušení ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka rovněž navrhla, aby senát Ústavního soudu projednávající její ústavní stížnost "předložil otázku event. promlčení nároku na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva k posouzení plénu Ústavního soudu", protože "nevěří, že by všichni soudci Ústavního soudu ČR právní názory vyslovené v rozhodnutích tohoto soudu sp. zn. I. ÚS 1896/12 či sp. zn. II. ÚS 3685/12 sdíleli".

V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka popsala historii svých kroků, jimiž uplatnila u soudů nároky z titulu pronajímatele nejprve v řízení vůči svým nájemcům, posléze vůči České republice - Ministerstvu financí.

Základem stěžovatelčiny argumentace je názor, že její nárok vůči státu není promlčený, neboť uplatňuje náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle Listiny, nikoli podle občanského zákoníku. Tento názor doplňuje tvrzením, že běh případné promlčecí lhůty práva na náhradu škody může započít až od okamžiku, kdy se poškozený dozví o existenci škody, a (kumulativně) kdy se dozví, kdo za ni odpovídá. Z toho dovozuje, že Ústavní soud nemusel vydávat stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.), protože do jeho vydání byly veškeré nároky promlčeny. Stěžovatelka namítá, že nejdříve po zveřejnění a následném rozeslání tohoto stanoviska ve Sbírce zákonů se mohla dozvědět, jak má být na tuto právní problematiku nahlíženo, z čehož dovozuje, že pokud dne 9. 10. 2009, 27. 11. 2009, 11. 12. 2009, 22. 12. 2009, 8. 2. 2010, 23. 2. 2010 a 8. 7. 2010 podala u obvodního soudu předmětné žaloby, rozhodně tak činila v průběhu započatého běhu případné promlčecí doby, nikoliv až po jejím skončení. Pro případ, že by se soudy s její argumentací neztotožnily, považuje za správné a spravedlivé pohlížet na vznesenou námitku promlčení ze strany státu jako na námitku nemravnou. Postup státu, který se schovává za námitku promlčení, považuje stěžovatelka za hrubě nemravný, protože stát byl nečinný 51 měsíců a neupravil zvýšení nájemného přes apely Ústavního soudu.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobami ze dnů 9. 10. 2009, 27. 11. 2009, 11. 12. 2009, 22. 12. 2009, 8. 2. 2010, 23. 2. 2010 a 8. 7. 2010 domáhala vůči České republice - Ministerstvu financí (dále jen "žalovaná") zaplacení částky v celkové výši 2 543 474 Kč jako náhrady za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny k individualizovaným bytovým jednotkám v jejím vlastnictví za období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2006. Tato částka podle stěžovatelky představuje rozdíl mezi nájemcem placeným nájemným a místně obvyklým nájemným. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby kvůli nesplnění podmínek pro vznik nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Přitom připomenula, že stěžovatelka nedbala dostatečně svých práv, když nežalovala nájemce na zvýšení nájemného dříve, neuzavřela s nimi novou smlouvu po 1. 7. 1995, na kterou se již regulované nájemné nevztahovalo. Žalovaná rovněž vznesla námitku promlčení. Obvodní soud se ztotožnil s názorem stěžovatelky a označil vznesenou námitku promlčení za nemravnou, jelikož právní jistoty v otázce úpravy regulovaných nájmů stěžovatelka nabyla až okamžikem přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009. Následně obvodní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatelky je důvodný a rozhodl rozsudkem č.j. 27 C 17/2010-238 ve prospěch stěžovatelky, proti čemuž se žalovaná odvolala.

Městský soud jako odvolací soud věc projednal, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně a v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné, přičemž svou argumentaci opřel zejména o usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1896/12 a rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 22 Cdo 367/2012-213. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a konstatoval, že není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť napadené rozhodnutí městského soudu je v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek městského soudu sp. zn. 13 Co 578/2011 a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 a sp. zn. 22 Cdo 367/2012) a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka (tj. otázka, zda se nárok na poskytnutí náhrady za nucené omezení vlastnického práva řídí obecnou právní úpravou promlčení podle občanského zákoníku a jak je na onu námitku promlčení třeba nahlížet) posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že běh promlčecí doby u sporného nároku na náhradu za omezení vlastnického práva započal až dnem účinnosti stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, protože právní posouzení skutkově existujícího nároku je pro běh promlčecí doby nerozhodné. Podstatné je z tohoto hlediska jeho včasné uplatnění.

3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených základních práv nedošlo. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem soustavy soudů a pravidelnou "superrevizní" instancí systému obecného soudnictví. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů při řešení konkrétního případu, jsou záležitostí obecných soudů (srov. čl. 83, čl. 90 a 91 Ústavy, též např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3707/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení § 2 zákona č. 111/2006 Sb., může se touto námitkou Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení zákona znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace citovaného ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalismu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají anebo jsou-li takové důvody nepřiměřené [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

4. Ústavní soud se ústavní stížností proto zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva na ochranu vlastnictví, konkrétně záruk zakotvených v ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, v otázce promlčení jejího nároku na náhradu za omezení vlastnického práva. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, soudy v odůvodnění napadených aktů aplikace práva - v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně - vysvětlují, přičemž Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje. Z právě uvedeného pramení, že v rozhodnutí obecných soudů o věci samé žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo. K tomu Ústavní soud doplňuje upozornění na stěžovatelčin nesprávný právní názor ohledně stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 Touto dezinterpretací uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu se Ústavní soud již zabýval ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1896/12 ze dne 20. 11. 2012, na které tímto Ústavní soud odkazuje. Ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1896/12 totiž vyplývá, že žaloby opírající se o zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb.") (podané před přijetím uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu), je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zák. č. 82/1998 Sb. (část právní věty II. a bod 19. odůvodnění). Není proto správná představa, že výše uvedeným stanoviskem založil Ústavní soud nový nárok pronajímatele na náhradu újmy vůči státu, a že by snad promlčecí doba začala běžet až po seznámení se s obsahem stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Ústavní soud respektoval, že řada pronajímatelů vycházela z jeho předchozích rozhodnutí, v nichž byly konstatovány "škodlivé" důsledky nečinnosti Parlamentu ohledně právní regulace nájemného z bytů, a žaloby vůči státu podávala; v tomto smyslu je zmiňované stanovisko korekcí dosavadních postupů obecných soudů. Ohledně povahy nároků na náhradu za omezení vlastnického práva však ctí Ústavní soud svůj právní názor vyjádřený v předcházející judikatuře (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 131/2000, U 19/18 SbNU 433), tedy že majetková práva tvořící obsah závazkového právního vztahu zásadně podléhají promlčení.

5. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru