Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 352/96Nález ÚS ze dne 16.12.1999Zásada veřejnosti a ústnosti soudního jednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajCepl Vojtěch
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkCena
vlastnické právo/ochrana
Tíseň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 183/16 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.352.96
Datum vyhlášení12.01.2000
Datum podání18.12.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., § 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 352/96 ze dne 16. 12. 1999

N 183/16 SbNU 327

Zásada veřejnosti a ústnosti soudního jednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě v právní věci

ústavní stížnosti zemřelé V. M., zastoupené JUDr. L. K., a jejích

dědiček J. K. a Z. T., obou zastoupených advokátem JUDr. M. K.,

proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.10.1996, č.j. 38

Ca 229/95 - 13, za účasti Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního

pozemkového úřadu, Okresního úřadu Frýdek-Místek, Pozemkového

fondu ČR, územní pracoviště Frýdek-Místek, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 1996, č.j. 38 Ca 229/95- 13, se zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 18.12.1996 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud

s ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil

rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.10.1996, č.j. 38 Ca

229/95 - 13, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu

Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu ze dne 23.5.1995, č.j.

PzÚ 2051/92-Knv, jímž bylo určeno, že stěžovatelka není vlastníkem

pozemků přesně specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí a že za

nevydané pozemky se nepřiznává nárok na pozemek náhradní či jinou

zákonnou náhradu.

Tyto pozemky, jak patrno z obsahu připojeného spisu Městského

soudu v Praze, č.j. 38 Ca 229/95, a Okresního úřadu

Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu , č.j. PzÚ

2051/92-Knv, přešly do vlastnictví státu na základě kupní smlouvy

uzavřené dne 11.10.1960 mezi J. a V. M. jako prodávajícími,

a Okresním investorským útvarem ve Frýdku- Místku jako kupujícím,

za účelem výstavby 174 bytových jednotek. Odkoupení pozemků bylo

původním vlastníkům nabídnuto na základě územního rozhodnutí

odboru výstavby KNV v Ostravě. Před podpisem kupní smlouvy manželé

M. požádali o povolení cenové výjimky ohledně stanovení ceny za

prodávané pozemky. Této žádosti nebylo vyhověno rozhodnutím odboru

výstavby ONV ve Frýdku-Místku ze dne 1.8.1960 a cena pozemků byla

určena částkou 0,40 Kčs za m2 s odůvodněním, že pozemek je

zahradou a nikoliv stavebním pozemkem. Toto rozhodnutí bylo

potvrzeno rozhodnutím komise pro výstavbu rady ONV ve Frýdku

- Místku ze dne 1.9.1960.

V opravném prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu

Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, navrhovatelka

namítala, že kupní smlouva ze dne 11.10.1960 byla jí a jejím

manželem uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

K otázkám tísně a nápadně nevýhodných podmínek uvedla, že se

Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, nevypořádal se

všemi namítanými skutečnostmi, od některých zcela odhlédl,

nesprávně zhodnotil skutková zjištění a současně rozhodl na

podkladě neúplných skutkových zjištění. Samotné nepodání žádosti

o stavební povolení před výkupem pozemků nemůže být dostatečným

argumentem k tomu, že kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni.

Manželé M. byli v tíživé situaci, J. M. navíc trpěl těžkou srdeční

a jaterní chorobou, byl proto v invalidním důchodu. Z obavy

z dalšího zhoršení jeho zdravotního stavu v důsledku stresových

situací se podvolili podepsat kupní smlouvu. Pokud by mohli

s pozemky volně nakládat, nikdy by je neprodali. Okresní pozemkový

úřad se měl dále zabývat zejména tím, zda cena pozemků byla

s ohledem na jejich konkrétní vlastnosti, jak jsou příkladmo

uvedeny v § 1 odst. 2 vyhl.č. 228/1951 Ú.l., přiznána v souladu

s platným cenovým předpisem. Vzhledem k tomu, že stavby, pro které

byly pozemky vykupovány, na těchto pozemcích dosud existují, je

v možnostech žalovaného namítané skutečnosti náležitě zjistit

a posoudit, jaké poměrné snížení ceny v rámci shora uvedeného

rozmezí bylo odpovídající.

Městský soud v Praze, který o opravném prostředku

stěžovatelky rozhodoval, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil,

i když v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že je možno

přisvědčit námitkám navrhovatelky, že cena za vykupované pozemky

byla stanovena pouze v minimální výši a že tak bylo její rodině

fakticky znemožněno v budoucnu pozemky využít ke stavbě vlastního

rodinného domku. Tyto skutečnosti však nejsou v daném případě pro

posouzení věci podstatné, když nelze dovodit, že kupní smlouva

byla uzavřena v tísni, pročež nejsou současně naplněny obě

okolnosti pro uplatnění restitučního titulu dle ust. § 6 odst. 1

písm. k) zák.č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Podle

ust. § 250f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen

"o.s.ř."), ve spojení s ust. § 250l odst. 2 o.s.ř. rozhodl soud ve

věci bez jednání, neboť správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu a jde jen o posouzení právní otázky.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdila, že napadeným

rozsudkem Městského soudu v Praze, kdy soud rozhodl ve věci bez

jednání podle § 250f o.s.ř., bylo porušeno její základní právo na

veřejné a ústní projednání její věci zaručené jí v článku 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Evropské

úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru

stěžovatelky nebyly ve věci dány podmínky pro postup podle ust.

§ 250f o.s.ř., neboť se neztotožňuje s tím, že se jednalo

o jednoduchý případ, a poukazuje na to, že posuzování a dokazování

tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání právního úkonu

patří obecně k nejsložitějším. Tomu nasvědčují i okolnosti dané

věci, kdy Městský soud v Praze na rozdíl od rozhodnutí Okresního

úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, dovozujícího, že

smlouva nebyla uzavřena ani v tísni ani za nápadně nevýhodných

podmínek, připustil, že okolnosti namítané navrhovatelkou v žalobě

by mohly nasvědčovat o nápadně nevýhodných podmínkách při

uzavírání kupní smlouvy. Současně je však označil za nepodstatné

pro posouzení, když dle soudu nelze dovodit, že kupní smlouva byla

uzavřena v tísni. Vedle nedostatku základní podmínky pro postup

dle § 250f o.s.ř., tedy aby se jednalo o jednoduchý případ, nebyla

vzhledem k uvedeným okolnostem naplněna ani další podmínka, a to

že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu,

a bylo namístě doplnit dokazování o znalecký posudek k ceně

pozemků, jak navrhovatelka v žalobě navrhovala. Aplikace postupu

podle § 250f o.s.ř. byla v daném případě neodůvodněná, a ve svém

důsledku představovala porušení práva navrhovatelky na její

přítomnost při projednání její věci, práva ústně se k věci, jakož

i prováděným důkazům vyjádřit, zaručeného jí Listinou základních

práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv

a základních svobod. Dále navrhovatelka uvedla, že nebyla slyšena

ani v řízení před správním orgánem, a proto jí postupem soudu byla

zcela odňata možnost k věci se ústně vyjádřit. Nadto navrhovatelka

zamýšlela při soudním jednání přednést skutečnosti osvědčující, že

výstavba prováděná na předmětných pozemcích státem započala ještě

předtím, než byla uzavřena kupní smlouva ze dne 11.10.1960,

kteréžto skutečnosti jsou nepochybně podstatné pro posouzení tísně

při uzavření kupní smlouvy a navrhovatelka hodlala v tomto směru

soudu přednést návrh na další důkazy, což jí bylo postupem soudu

znemožněno.

V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka dne

12.3.1998 zemřela. Ústavní soud usnesením ze dne 4.11.1998

přerušil řízení ve věci ústavní stížnosti, v souladu s ustanovením

§ 63 zák. č. 182/1993 Sb., spolu s ust. § 107 odst. 3 o.s.ř.,

s tím, že bude v řízení pokračovat s dědici účastníka, jakmile

skončí řízení o dědictví. Podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu

9 ze dne 12.7.1998, č.j. 13D 388/98 - 23, které nabylo právní moci

dne 26.8.1998, jsou dědičkami po zemřelé J. K. a Z. T., které

požádaly Ústavní soud, aby s nimi nadále jednal jako s účastnicemi

řízení o ústavní stížnosti po zemřelé účastnici, s tím, že

zůstávají u důvodů ústavní stížnosti a zejména zdůrazňují, že

napadeným rozsudkem odpůrce, který byl vydán za původního znění

§ 250f o.s.ř. bez ústního projednání, došlo k porušení základního

práva na veřejné a ústní projednání věci u soudu. Proto žádají

vydání nálezu Ústavního soudu, kterým by se zrušil napadený

rozsudek Městského soudu v Praze.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze

uvedl, že danou věc považoval Městský soud v Praze za jednoduchý

případ s ohledem na to, že kupní smlouva byla uzavřena

v souvislosti s tím, že dotčené pozemky byly určeny územním

rozhodnutím k zastavění. Nedošlo tedy dle názoru soudu k porušení

práva navrhovatelky na veřejné a ústní projednání věci, neboť

občanský soudní řád připouštěl rozhodnutí bez jednání, a podmínky

pro tento postup byly splněny.

Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Frýdek-Místek, se vzdal

práva být vedlejším účastníkem.

Další vedlejší účastník Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní

pozemkový úřad, k věci uvedl, že při svém rozhodování vycházel

m.j. z korespondence s V. M. a jejím právním zástupcem, který

opakovaně ve svých dopisech upozorňoval na vysoký věk své

mandantky. Pozemkový úřad upustil od osobního jednání

s navrhovatelkou a případné nejasnosti byly doplňovány písemnou

formou prostřednictvím právního zástupce. Ten byl před vydáním

rozhodnutí ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,

o správním řízení, uvědoměn o možnosti seznámit se s obsahem

správního spisu. Ve své odpovědi ze dne 24.4.1995 právní zástupce

sdělil, že svého práva k seznámení se spisovým materiálem v této

fázi řízení nevyužije. Nelze proto dovozovat, že správní orgán

stěžovatelce neumožnil osobní účast na správním řízení.

Vedlejší účastník Okresní úřad Frýdek-Místek, ve svém

vyjádření sdělil, že se ztotožňuje s vyjádřením Okresního úřadu

Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu.

Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti

z hlediska tvrzeného porušení práva na veřejné a ústní projednání

věci zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již mnohokrát ve svých

nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování

obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených

důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla

porušena základní ústavně zaručená práva, mezi nimi právo na

soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces.

V daném případě je nutno předeslat, že v době rozhodování

obecného soudu platil § 250f o.s.ř., který obecnému soudu

poskytoval možnost v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí

rozhodovat bez jednání. Podmínkou uplatnění tohoto postupu však

bylo, že šlo o jednoduchý případ, zejména bylo-li nepochybné, že

správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu a šlo-li jen

o posouzení právní otázky. Uvedené ustanovení o.s.ř. bylo nálezem

Ústavního soudu č. 269/1996 Sb. zrušeno s účinností od 1.5.1997.

Zákonem č. 202/1997 Sb. bylo přijato s účinností od 1.10.1997 nové

znění ust. § 250f o.s.ř., které umožňuje soudu v rámci správního

soudnictví rozhodovat bez nařízení jednání jen tehdy, je-li

napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro

nedostatek důvodů, a dále jen pokud to účastníci svorně navrhnou.

Avšak již v nálezech Ústavního soudu předcházejících zrušení

citovaného ustanovení bylo vyhověno prakticky všem ústavním

stížnostem namítajícím protiústavnost aplikace § 250f o.s.ř.

Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení § 250f

o.s.ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání

a rovněž i zásadu bezprostřednosti. Proto bylo třeba podmínky pro

jeho použití vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech

přezkumu rozhodnutí správních orgánů soudem se zpravidla jednalo

o řízení jednostupňové. Dále dovodil, že přistoupit k použití

citovaného ustanovení bylo možné jen v případech, kdy byly splněny

všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama

skutečnost, že jde jen o posouzení právní otázky, neboť musí být

splněna také jeho základní podmínka, totiž že se jedná o případ

jednoduchý a že bylo nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu věci.

Při zkoumání této stránky případu nemohl Ústavní soud

pominout svou dosavadní judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu,

sp.zn. IV. ÚS 113/94, IV. ÚS 75/95, I. ÚS 5/95, IV. ÚS 262/96),

z níž je patrný jeho názor, že ve věcech restitučních obvykle

nejde o věci jednoduché, a proto předpoklady použití ust. § 250f

o.s.ř. před jeho zrušením nebyly v takových případech zpravidla

dány. Nenaplnění podmínek pro použití citovaného ustanovení

nasvědčuje také okolnost, že Městský soud v Praze v odůvodnění

svého rozhodnutí vyvodil z podkladů pro rozhodnutí shromážděných

správním orgánem částečně jiný závěr, než jaký vyvodil Okresní

úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, totiž že je možno

přisvědčit námitkám navrhovatelky, že cena za vykupované pozemky

byla stanovena pouze v minimální výši a že tak bylo její rodině

fakticky znemožněno v budoucnu pozemky využít ke stavbě vlastního

rodinného domku a že okolnosti namítané navrhovatelkou v žalobě by

mohly nasvědčovat o nápadně nevýhodných podmínkách při uzavírání

kupní smlouvy. Tímto Městský soud v Praze nepřímo vyvrací naplnění

další podmínky, že šlo jen o posouzení právní otázky.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům dospěl Ústavní soud

k závěru, že byl porušen princip spravedlivého procesu, jak

vyplývá zejména z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních

práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod, kterými je přiznáno každému právo, aby jeho

věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho

přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Městskéhosoudu

v Praze ze dne 11.10.1996, č.j. 38 Ca 229/95 - 13, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 16. 12. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru