Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 352/12 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkdekret prezidenta republiky
Dědictví
dědic
Závěť
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.352.12.1
Datum podání01.02.2012
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb.

182/1993 Sb., § 75 odst.2 písm.a, § 72 odst.5

55/1995 Sb.

97/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 352/12 ze dne 1. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. Irenou Benešovou, advokátkou, se sídlem Divadelní 1052/16, 110 00 Praha 1 - Staré Město, týkající se jiného zásahu orgánu veřejné moci způsobeného v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 7/2010 a u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 40/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud konstatoval porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se měly dopustit Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 2 v řízeních uvedených v záhlaví, aby uvedeným soudům zakázal pokračovat v porušování práv stěžovatelky a aby stanovil lhůtu, v níž mají oba soudy rozhodnout.

2. Stěžovatelka se v řízeních, v nichž vystupuje jako žalobkyně, žalobami domáhá jednak určení, že pan J. P. (právní předchůdce stěžovatelky) byl ke dni své smrti vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 C 7/2010), jednak zaplacení finanční náhrady ve výši 1,000.000.000 Kč (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 4/2011).

3. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze soud vyzval soud stěžovatelku, aby předložila ověřený překlad rozhodnutí o dědictví po J. P., přestože, jak tvrdí stěžovatelka, její právní nástupnictví bylo nezvratně prokázáno tím, že předložila notářský zápis o dědictví po J. P. včetně překladu s apostilou. Požadavek soudu je tak dle názoru stěžovatelky neodborný a odporující právu.

4. Z obou řízení (z vyjádření jednoho z účastníků řízení - České republiky) navíc jasně vyplývá odmítavý postoj k uplatněným nárokům stěžovatelky. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako zástupce České republiky zpochybňuje odpovědnost státu za činy svého prezidenta (J. P. přišel o svůj majetek na základě Benešových dekretů, přestože nebyl kolaborant ani zrádce).

5. Stěžovatelka svoji ústavní stížnost opírá o § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že nemá žádný prostředek na ochranu práva. Z postupů soudů neplyne dle názoru stěžovatelky očekávání, že soudy v dohledné době rozhodnou podle práva. Zásah orgánu veřejné moci spatřuje v tom, že soudy odmítají její věc projednat podle procesních předpisů. Dále vyslovuje přesvědčení, že jde o stížnost svým obsahem přesahující vlastní zájmy stěžovatelky ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, takže by její přijetí nemělo být Ústavním soudem odmítnuto. Tento přesah spatřuje ve vyřešení právní otázky posouzení platnosti Benešových dekretů.

6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§ 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

8. Stěžovatelka odvíjí přípustnost ústavní stížnosti z § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, podle něhož platí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Takovýto postup nelze v daném případě akceptovat. Jak řízení o určení vlastnictví, tak i řízení o zaplacení jsou klasickými soudními řízeními, která musí být zakončena konkrétními rozhodnutími a nejedná se tedy o řízení, v nichž by zákon žádný procesní prostředek k ochraně práva neposkytoval. Teprve po vydání konečného rozhodnutí v řízení (s určitými Ústavním soudem připuštěnými výjimkami, mezi něž ovšem daná věc nenáleží) se stěžovatelka může efektivně obracet na Ústavní soud. Zásadně však platí, že do procesních postupů obecných soudů (v daném případě např. stěžovatelka brojila proti žádosti soudu o doplnění žalobních tvrzení) není Ústavní soud v žádném případě oprávněn jakkoliv zasahovat. Na místě není ani aplikace § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť k posouzení otázky, jež dle stěžovatelky představuje podstatný přesah vlastních zájmů (otázka platnosti Benešových dekretů u osob, které nebyly kolaboranty a zrádci), který by eventuálně odůvodňoval výjimečnou aplikaci § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, totiž obecné soudy v daných řízení dosud vůbec nedospěly. Pokud se stěžovatelka domnívá, že dochází v řízení k průtahům nebo že soudy jsou v řízení nečinné, má procesní možnosti, jak se průtahům řízení bránit [např. postup podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. března 2012

Jiří Nykodým, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru