Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3512/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2014K předběžnému opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdítě
trestní stíhání/zahájení
Předběžné opatření
státní zastupitelství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 22/75 SbNU 697
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3512.14.1
Datum podání06.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 88b

292/2013 Sb., § 405, § 8, § 400, § 402

89/2012 Sb., § 751


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3512/14 ze dne 16. 12. 2014

U 22/75 SbNU 697

K předběžnému opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. II. ÚS 3512/14 ve věci ústavní stížnosti nezletilé G. P., zastoupené opatrovníkem Mgr. Martinem Holánkem, advokátem, se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2014 č. j. 70 Co 47/2014-81 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 10. 2014 č. j. 70 Co 47/2014-102 o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření vůči otci stěžovatelky ve věci její ochrany proti domácímu násilí, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, předanou k poštovní přepravě dne 5. 11. 2014 v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zakotvujícího zásadu priority zájmu dítěte mj. v rámci rozhodovací činnosti soudů či orgánů veřejné moci.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 Nc 1352/2014, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že Okresní státní zastupitelství Brno-venkov podalo dne 15. 8. 2014 k okresnímu soudu návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení § 400 a násl. ve spojení s § 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen "z. z. ř. s."), jímž se domáhalo, aby odpůrci (R. P., otci nezletilé stěžovatelky) byl uložen zákaz vstupu do společného obydlí, zákaz zdržování se v jeho bezprostředním okolí a rovněž zákaz setkávání se s nezletilou stěžovatelkou, přibližování se k ní a navazování kontaktu s ní, a to na dobu od 19. 8. 2014 do 19. 9. 2014 (výrok I). Předmětný návrh na nařízení předběžného opatření okresní státní zastupitelství podalo v souvislosti s tím, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno-venkov, zahájila k podnětu nezletilé stěžovatelky a její matky E. P. usnesením ze dne 8. 8. 2014 č. j. KRPB-194739-21/TČ-2014-060371 trestní stíhání otce nezletilé stěžovatelky pro spáchání zločinu pohlavního zneužití podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. [Stížnost otce nezletilé stěžovatelky proti tomuto usnesení Okresní státní zastupitelství Brno-venkov usnesením ze dne 5. 9. 2014 č. j. ZT 202/2014-52 zamítlo podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.] Současně s tím policejní orgán dne 8. 8. 2014 v 14:10 hodin podle ustanovení § 44 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění, vykázal otce nezletilé stěžovatelky z jejich společného obydlí na dobu 10 dnů.

3. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 15. 8. 2014 č. j. 11 Nc 1352/2014-34 uvedenému návrhu na nařízení předběžného opatření plně vyhověl (výrok I), neboť (s oporou ve spisovém materiálu Policie České republiky ve vztahu k uvedenému trestnímu stíhání otce nezletilé stěžovatelky) dospěl k závěru, že návrh dostatečným způsobem osvědčuje skutečnosti ("tělesné i duševní - sexuální násilí na nezletilé stěžovatelce, čímž se její společné bydlení s otcem stalo "nesnesitelným"), které odůvodňují uložení daného předběžného opatření vůči otci nezletilé stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 402 odst. 1 z. z. ř. s., a v daném případě tak byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, zakotvené v ustanovení § 405 odst. 1 z. z. ř. s. Dále soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti otce nezletilé stěžovatelky uhradit soudní poplatek (výroky II a III).

4. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal otec nezletilé stěžovatelky odvolání, v němž především zpochybňoval právní závěr okresního soudu ohledně naplnění zákonných podmínek pro uložení předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 402 odst. 1 a § 405 odst. 1 z. z. ř. s., neboť okresním státním zástupcem dokládané skutečnosti neosvědčují a nejsou podloženy žádným přímým důkazem, že by se odpůrce předmětného chování vůči nezletilé stěžovatelce dopustil. V projednávaném případě tak spíše spatřoval snahu jeho manželky (matky nezletilé stěžovatelky) působit na něj v rámci nadcházejícího rozvodového řízení. Proto navrhoval, aby krajský soud napadené usnesení okresního soudu zrušil pro jeho zjevnou nezákonnost.

5. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že se shora citované usnesení okresního soudu ve výroku I mění tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá (výrok I). Dále zrušil výrok III usnesení okresního soudu (výrok II) a uložil České republice - Okresnímu soudu Brno-venkov povinnost otci nezletilé stěžovatelky uhradit náklady řízení. (V opravném usnesení ze dne 8. 10. 2014 č. j. 70 Co 47/2014-102 krajský soud změnil adresáta této povinnosti na Okresní státní zastupitelství Brno-venkov coby původního navrhovatele.) Svůj zamítavý výrok ve vztahu k návrhu na nařízení předběžného opatření krajský soud odůvodnil především tím, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho nařízení, neboť institut "předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí" ve smyslu ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s., který představuje procesní reflexi ustanovení § 751 odst. 1 občanského zákoníku, se na inkriminované chování otce nezletilé stěžovatelky nevztahuje, když (s oporou v názorech trestněprávní teorie) "naplňuje znaky zločinu pohlavního zneužití (podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), což je protiprávní jednání odlišné od domácího násilí" (str. 4 usnesení). Proto krajský soud dospěl k závěru, že "pokud chtěl navrhovatel (okresní státní zastupitelství) chránit poškozenou (nezletilou stěžovatelku) před dalším protiprávním jednáním ze strany odpůrce, měl k tomu zvolit jiný prostředek než návrh na nařízení předběžného opatření dle ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s., a to např. předběžné opatření upravené v ustanovení § 88b a násl. trestního řádu, když již v době podání návrhu bylo vůči odpůrci zahájeno trestní stíhání pro skutek popsaný v návrhu a toto trestní stíhání odpůrce stále trvá (...)" (str. 5 usnesení).

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s výše předestřenými závěry krajského soudu nesouhlasí, přičemž v zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření spatřuje odnětí svého práva domáhat se soudní ochrany, neboť pokud soud dovodil, že "státní zastupitelství není z hlediska meritorního oprávněno takový návrh podat, pak tak rovněž rozhodl, že takový návrh nemůže podat ani sama stěžovatelka". V obsahu ústavní stížnosti pak stěžovatelka blíže polemizuje s právním názorem krajského soudu ohledně nenaplnění zákonných podmínek pro nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s., založeným na charakteristice chování otce nezletilé stěžovatelky, jež dle krajského soudu naplňuje toliko znaky zločinu pohlavního zneužití, nejedná se tedy o projev domácího násilí ve smyslu ustanovení § 751 odst. 1 občanského zákoníku, a proto mělo okresní státní zastupitelství jako navrhovatel využít jiných, zejména trestněprávních nástrojů ochrany poškozené. Stěžovatelka je naopak toho názoru, že pohlavní zneužití v domácím rodinném prostředí lze na základě ústavně konformní interpretace (skrze ochranu zájmů nezletilého dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) podřadit pod definici domácího násilí, "neboť zde jasně vystupuje do popředí zneužití moci (power) rodiče nad dítětem, nerovné postavení rodiče a dítěte a faktická bezbrannost dítěte vůči rodiči. Fakt, že pojem bezbrannost je trestněprávní doktrínou vykládán jinak, neznamená, že by v činu, který je v dané věci posuzován, nebyly přítomny prvky nedovoleného zneužití převahy, moci a faktické autority". Proto stěžovatelka shrnuje, že "pokud by krajský soud interpretoval podústavní právní normy ústavně konformním způsobem, tedy jakousi úplnou (multifocal), případně srovnávací či teleologickou interpretací, pak by skutkový základ řízení musel podřadit do rámce tzv. předběžné ochrany proti domácímu násilí, jak ji vymezuje § 400 a násl. z. z. ř. s., ať už z důvodu přítomnosti sexuálního násilí ve společném obydlí stěžovatelky a odpůrce per se, nebo přítomnosti nežádoucího obtěžování stěžovatelky odpůrcem ve společném obydlí".

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou obecně způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního zásadně nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 184/75 SbNU 39)]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].

9. Výše uvedená kritéria logicky platí i pro případy rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních ve věci ochrany proti domácímu násilí, nově (s účinností od 1. 1. 2014) upravených v ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s., jako tomu bylo i v nyní projednávaném případě, přičemž Ústavní soud dospěl k závěru, že k takovému excesivnímu zásahu do základních práv stěžovatelky postupem krajského soudu nedošlo. Ústavní soud se naopak ztotožňuje s jeho zamítavým výrokem [za situace, kdy nebyly splněny podmínky pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani zrušení (§ 219a o. s. ř.) usnesení okresního soudu] i s jeho právním názorem, že okresní státní zastupitelství v nyní projednávaném případě, navzdory skutečnosti, že byly splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o předběžném opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí podle zákona o zvláštních řízeních soudních, neboť ten do okruhu navrhovatelů řadí i státní zastupitelství [§ 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve spojení s § 403 z. z. ř. s.], mělo zvolit jiný prostředek, a to především předběžné opatření podle ustanovení § 88b a násl. trestního řádu.

10. Ústavní soud tak nicméně činí z poněkud odlišných hledisek a důvodů než krajský soud.

11. Ústavní soud má předně za to, že primární účel obou zmíněných nástrojů právní ochrany, tzn. předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s. a předběžného opatření podle ustanovení § 88b a násl. trestního řádu, je v podstatě shodný, neboť oba reagují na naléhavou potřebu poskytnutí včasné a prozatímní ochrany (života, zdraví, svobody či důstojnosti) dotčenému jednotlivci (poškozenému, resp. oběti trestného činu), příp. jeho blízkým proti škodlivému chování odpůrce (obviněného) s nimi žijícího ve společné domácnosti, které z důvodu "tělesného nebo duševního násilí vůči navrhovateli nebo jinému, kdo ve společné domácnosti žije, anebo nežádoucího sledování nebo obtěžování", učinilo "společné bydlení nesnesitelným" (§ 402 z. z. ř. s.), resp. které "nese znaky trestného činu, pro jehož spáchání bylo zahájeno trestní stíhání" (§ 88b trestního řádu). S ohledem na tuto skutečnost a především v kontextu nyní projednávaného případu stěžovatelky, kdy lze usuzovat, že v době podání předmětného návrhu okresního státního zastupitelství byly rovněž splněny zákonné podmínky pro podání návrhu na nařízení předběžného opatření podle ustanovení § 88b ve spojení s § 88c trestního řádu (zahájené trestní stíhání, osoba obviněného, skutečnosti osvědčující, že byl spáchán trestný čin, důvodná obava z opakování či dokonání trestné činnosti, ochrana zájmů poškozené, vhodnost opatření), považuje Ústavní soud výše předestřený závěr krajského soudu, upřednostňující za dané situace postup státního zastupitelství podle trestního řádu, za racionální, a to především z hlediska požadavku na zachování ucelenosti již probíhajícího trestního řízení, jeho veřejnoprávního charakteru a v neposlední řadě i jeho speciality, včetně použitých nástrojů trestněprávní regulace a vymezení působnosti orgánů činných v trestním řízení. Zjednodušeně řečeno, jsou-li k tomu dány všechny nezbytné předpoklady, jeví se jako žádoucí, více přiléhavý, předvídatelný a v konečném důsledku i praktičtější postup státního zastupitelství, coby orgánu činného v trestním řízení, podle trestněprávních předpisů a použití jimi předvídaných nástrojů trestního řízení než postup podle civilněprávních předpisů, byť to jejich právní úprava výslovně nevylučuje, jako tomu je i v případě zákona o zvláštních řízeních soudních [viz ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve spojení s § 403 z. z. ř. s.].

12. V této souvislosti nelze ponechat bez kritické poznámky onu zřejmou "dvojkolejnost" z hlediska režimu právní úpravy při vymezení působnosti státního zastupitelství ve vztahu k oběma výše uvedeným nástrojům právní ochrany, kterou Ústavní soud považuje za důsledek ne příliš koncepčního přístupu zákonodárce, neboť zákon o zvláštních řízeních soudních, který zcela nově (oproti dřívější právní úpravě v tehdy platném ustanovení § 35 o. s. ř.) zakotvil oprávnění státního zastupitelství podat mj. i návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, byl schvalován již v době účinnosti zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), v důsledku jehož přijetí došlo mj. k novelizaci trestního řádu, zakotvení zcela nového institutu předběžných opatření i v rámci trestního řízení (§ 88b a násl. trestního řádu), a tedy i pravomoci státního zastupitelství jej přímo nařídit, resp. iniciovat řízení o něm.

13. Ústavní soud nicméně považuje za nezbytné zdůraznit, že výše uvedený závěr ohledně upřednostnění institutu předběžného opatření podle ustanovení § 88b a násl. trestního řádu a postupu státního zastupitelství podle trestního řádu neplatí absolutně. Vždy je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu důsledně vážit, zda takový postup nemůže z časového hlediska nepřípustně oddálit a významně ztížit či dokonce úplně vyloučit možnost dotčeného jednotlivce domáhat se včasné a účinné ochrany proti škodlivému jednání odpůrce. Jinými slovy, zda nedochází ke snížení úrovně (z hlediska její včasnosti a účinnosti) ochrany základních práv a svobod dotčených jednotlivců (poškozených), příp. jejich blízkých proti takovému škodlivému jednání.

14. V této souvislosti však Ústavnísoud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatelky tomu tak nebylo, neboť krajský soud přijal ústavní stížností napadené usnesení v době, kdy okresním soudem nařízené předběžné opatření proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s. bylo již vykonáno. Z uvedeného důvodu nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že jí postupem krajského soudu byla odejmuta soudní ochrana, neboť krajský soud meritorně nezkoumal důvodnost okolností osvědčujících nařízení předběžného opatření, a proto ani nikterak nevyloučil možnost, aby okresní státní zastupitelství bezprostředně poté podalo návrh na nařízení předběžného opatření ve smyslu ustanovení § 88b ve spojení s § 88c trestního řádu.

15. Nad rámec výše uvedeného Ústavnísoud dodává, že se naopak neztotožňuje s právním závěrem krajského soudu, pokud jako kritérium pro upřednostnění institutu předběžného opatření podle ustanovení § 88b a násl. trestního řádu vymezil toliko charakter a právní kvalifikaci jednání odpůrce, vůči němuž má předběžné opatření směřovat, tj. zda naplňuje znaky zločinu, anebo zda naplňuje znaky, jež jsou podřaditelné pod definici domácího násilí, přičemž v nyní projednávaném případě dovodil, že na inkriminované chování otce nezletilé stěžovatelky se tato definice nevztahuje, když "naplňuje znaky zločinu pohlavního zneužití (podle ustanovení § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku), což je protiprávní jednání odlišné od domácího násilí". Uvedené kritérium totiž dle názoru Ústavního soudu zdaleka nelze aplikovat bezvýjimečně, a to právě s ohledem na výše zdůrazněnou potřebu vážit, zda tímto postupem nedochází ke snížení úrovně (včasnost, účinnost) ochrany základních práv a svobod dotčených jednotlivců (poškozených), příp. jejich blízkých proti takovému škodlivému jednání. Jinými slovy, pokud orgán (soud, resp. státní zastupitelství) rozhodující o důvodnosti (nikoliv o přípustnosti z hlediska dodržení zákonných podmínek řízení) použití jednoho z těchto nástrojů dospěje na základě zjištěných skutečností k závěru, že v daném případě existuje naléhavá potřeba poskytnout včasnou ochranu dotčenému jednotlivci či jeho blízkým proti škodlivému jednání odpůrce, vůči němuž směřuje návrh na nařízení předběžného opatření, nemůže její poskytnutí odmítnout pouze z důvodu odlišné právní kvalifikace takového jednání, a tedy potřeby použít obdobný právní nástroj ochrany upravený v jiném právním předpisu, aniž by důsledně nevážil, zda takový postup nemůže z časového hlediska nepřípustně oddálit a významně ztížit či dokonce úplně vyloučit možnost dotčeného jednotlivce domáhat se včasné a účinné ochrany proti škodlivému jednání odpůrce.

16. V této souvislosti lze do jisté míry přisvědčit argumentaci stěžovatelky v ústavní stížnosti, že v takovém případě není zřejmé, "jakým způsobem by se měla usoudu domáhat své ochrany před protiprávním jednáním svého rodiče, které má podle ní povahu psychického a fyzického násilí ve společném obydlí". Pokud by totiž návrh na nařízení předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí ve smyslu ustanovení § 400 a násl. z. z. ř. s. podávala sama nezletilá stěžovatelka či obecně jiný navrhovatel odlišný od státního zastupitelství, stal by se krajským soudem zastávaný restriktivní výklad z ústavněprávního hlediska stěží aprobovatelný, neboť by dotčenému jednotlivci (navrhovateli) buď nepřípustně zcela vyloučil možnost domáhat se včasné ochrany svých (či blízkých osob) základních práv a svobod ohrožených inkriminovaným škodlivým jednáním odpůrce, anebo by tuto možnost přinejmenším výrazně oslabil, jelikož by se stala podmíněnou v důsledku nezbytné aktivní činnosti státního zastupitelství postupem podle ustanovení § 88b a násl. trestního řádu. Tím by však poskytnutí požadované ochrany fakticky oddálil, a to obzvláště u případů sexuálního obtěžování, domácího násilí či jiných obdobných případů škodlivého jednání, což nelze považovat za akceptovatelné.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavnísoud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru