Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3508/16 #1Usnesení ÚS ze dne 11.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkDražba
příslušnost/místní
soud/odnětí/přikázání věci
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3508.16.1
Datum podání24.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 84


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3508/16 ze dne 11. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vladimíra Bartoše, zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Míru 33/9, Duchcov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2016, č. j. 14 Co 648/2016-1098, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného usnesení se podává, že usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2016, č. j. 49 E 59/2001-773, bylo nařízeno dražební jednání, byly označeny nemovitosti, které jsou předmětem dražby, a bylo rozhodnuto o dalších otázkách týkajících se dražby tam specifikovaného majetku. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž mimo jiné navrhl, aby odvolání bylo projednáno jiným než místně příslušným odvolacím soudem (například Krajským soudem v Hradci Králové), a to z důvodu delegace vhodné ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem však ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl ve věci samé, aniž by věc postoupil příslušnému společně nadřízenému soudu k rozhodnutí o delegaci, a aniž by prý tento svůj postup jakkoliv odůvodnil. Stěžovatel namítá, že nepostoupením věci k rozhodnutí o delegaci (a řádným nevypořádám se s tímto návrhem) krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, jak uvedeno shora.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s okolnostmi projednávané věci. V nyní projednávaném případě nicméně Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu neshledal pochybení takové intenzity, že by odporovalo výše popsaným východiskům, limitujícím možnosti jeho zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

5. Jak je uvedeno shora, podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že se krajský soud vůbec nevypořádal s návrhem stěžovatele na delegaci vhodnou ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. Citované zákonné ustanovení upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní k ní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci jiným než podle zákona místně příslušným soudem. Na druhou stranu je ovšem místní příslušnost soudů k řízení určena kogentními kritérii vymezenými v ustanovení § 84 a násl. o. s. ř. Tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou pro jeho aplikaci dány mimořádné důvody [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159), ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].

6. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že krajský soud jeho návrh na delegaci vhodnou zcela opomněl. Stěžovatel sám pak v ústavní stížnosti uvádí, že jej odůvodnil takto: "Návrh na delegaci jinému odvolacímu soudu z důvodu vhodnosti odůvodňuje [stěžovatel] tím, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem je proti povinnému [stěžovateli] vedeno konkurzní řízení pod sp. zn. 43 K 1001/2016 a pro zajištění objektivity je taková delegace na místě, neboť je potřeba důkladnějšího projednání věci, kdy takovým návrhem nebude zasahováno do práva na zákonného soudce, ale pouze realizováno právo účastníka řízení." Takové důvody však podle Ústavního soudu nemohou být pro delegaci vhodnou v žádném případě považovány za dostačující. Objektivita vzpomínaná stěžovatelem totiž musí být vlastní každému soudnímu rozhodování. Pokud by tomu tak s ohledem na konkrétní okolnosti případu nebylo (například pro poměr soudců a přísedících k projednávané věci), musel by věc projednat jiný soudce, jinak složený senát, nebo dokonce jiný soud [srov. k tomu například § 14 o. s. ř. ve spojení s § 12 odst. 1 o. s. ř. a tam upravené podmínky pro delegaci nutnou]. Stěžovatel nicméně nedostatek objektivity ve smyslu § 14 o. s. ř. netvrdí, když ani jinak blíže jím zmíněné "zajištění objektivity" dostatečně nevysvětluje. Není tak jasné, proč by ze zákona příslušný Krajský soud v Ústí nad Labem vlastně neměl být schopen "důkladnějšího projednání věci". Přistoupil-li by proto za dané situace Ústavní soud ke kasaci ústavní stížností napadeného usnesení, bylo by takové jeho rozhodnutí značně formalistické, neboť došlo-li by nadřízeným soudem k delegaci vhodné ze stěžovatelem v ústavní stížnosti uváděných důvodů, znamenalo by to porušení nálezové judikatury Ústavního soudu, jak byla citována shora.

7. Vzhledem ke stěžovatelově stížnostní argumentaci - a spíše jen pro doplnění - pak Ústavní soud pouze pro úplnost odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/), které zcela nevylučuje, aby za situace, kdy nebylo o návrhu na delegaci vhodnou rozhodnuto soudem ve smyslu ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. a naopak o odvolání rozhodl meritorně soud, jenž svou příslušnost odvodil od podmínek daných v době zahájení řízení podle ustanovení § 11 o. s. ř. (jako se to stalo v právě projednávaném případě), pak takováto vada může nalézt odraz při eventuálním přezkumu Nejvyšším soudem v řízení o dovolání ve věci samé; v takovém případě by však Nejvyšší soud při přezkumu této dovolací námitky zřejmě především zvažoval, zda návrh na delegaci vhodnou, podaný až v souvislosti s odvoláním, je souladný se zásadou perpetuatio fori ve smyslu § 11 o. s. ř.

8. Lze tak uzavřít, že v nyní projednávané věci je podstatné, že dílčím nesprávným postupem krajského soudu byl toliko petrifikován zákonný stav (to znamená, že o věci rozhodoval soud na základě místní, věcné a funkční příslušnosti), takže důvody pro založení výjimky ve smyslu delegace vhodné by musely být - jak uveden shora - mimořádně silné, aby se nejednalo o pouhé procesní pochybení a aby proto celá tato otázka dostala potřebný ústavněprávní rozměr (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 2028/14).

9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru