Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3501/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3501.14.1
Datum podání06.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3501/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Březiny, t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 72/2014-6492 ze dne 15. 10. 2014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci č. j. 28 T 16/2013-6475 ze dne 3. 10. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.

Z obsahu příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je na základě obžaloby státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně, ze dne 17. 10. 2013 sp. zn. 3 VZV 5/2012 stíhán u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pro skutky, které jsou právně kvalifikovány jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Uvedená trestní věc se nachází ve stádiu řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel je stíhán vazebně na základě usnesení Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 0 Nt 153/2012 ze dne 27. 10. 2012. Do vazby byl vzat z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Dalším trváním vazby stěžovatele se orgány činné v trestním řízení zabývaly opakovaně, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, mimo jiné v usnesení č. j. 28 T 16/2013-6143 ze dne 11. 7. 2014 rozhodl tak, že podle § 73b odst. 4 tr. řádu u stěžovatele pominul důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. řádu s tím, že důvod vazby podle § 67 písm. a) tr. řádu nadále trvá. Uvedené rozhodnutí bylo na podkladě stížnosti státního zástupce částečně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 63/2014-6400 ze dne 9. 9. 2014, a to v části, v níž bylo rozhodnuto o pominutí důvodu vazby dle § 67 písm. b) tr. řádu, neboť tento vazební důvod byl shledán nadále důvodným.

V rámci cyklických rozhodování o vazbě bylo o dalším setrvání stěžovatele ve vazbě rozhodnuto napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci tak, že se stěžovatel podle § 72 odst. 3 tr. řádu za podmínek uvedených v § 72 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě z důvodů dle ustanovení § 67 písm. a), b) tr. řádu. Stížnost stěžovatele směřující proti té části usnesení soudu prvního stupně, v níž bylo rozhodnuto o trvání koluzního vazebního důvodu, Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s argumentací stížnostního soudu o trvání koluzního vazebního důvodu, kterou označuje za vnitřně rozpornou - soud na jedné straně zásadně nerozporuje, že důvodnost trvání vazebního důvodu je třeba vždy posuzovat ve vztahu k trestní věci, která je projednávána, současně však posuzuje trvání vazebního důvodu s ohledem na jinou trestní věc stěžovatele. Za věcně správný a souladný se základními právy a svobodami považuje stěžovatel pouze ten právní názor, že existenci vazebního důvodu je nutno vždy posuzovat ve vztahu k trestní věci, v níž je konkrétní osoba ve vazbě, nikoliv s ohledem na nové (později zahájené) trestní stíhání. Vrchním soudem zvolený výklad příslušných ustanovení tr. řádu označuje za naprosto nepřípustný. V další části ústavní stížnosti se stěžovatel vyjadřuje k otázce naplnění koluzního vazebního důvodu. Má za to, že jakékoliv úvahy o další existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) tr. řádu je třeba odmítnout s poukazem na svou obsáhlou výpověď u hlavního líčení, v níž se označil za hlavní osobu páchané trestné činnosti. Stejně se doznal i k další daňové trestné činnosti, kde již také bylo ukončeno vyšetřování, a byla podána obžaloba. V trestní věci ohledně údajného ovlivňování svědků sice odmítl vypovídat, ale byly již vyslechnuty všechny osoby, které se měl pokusit nějak ovlivňovat. Z okolnosti, že využil práva nevypovídat, přitom existenci koluzního vazebního důvodu vyvozovat nelze.

Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy v ní namítané stejné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je-li napadené rozhodnutí obecného soudu konformní s dříve vyslovenými závěry Ústavního soudu, není důvod pro zásah do jeho rozhodovací činnosti.

Skutkově i právně shodnou problematiku Ústavní soud již řešil, a to na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti téhož stěžovatele podané proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2014, kterým stížnostní soud vyhověl stížnosti státního zástupce a rozhodl o ponechání koluzního vazebního důvodu u stěžovatele. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením sp. zn. IV. ÚS 3406/14 ze dne 19. 11. 2014 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal, že by uvedeným rozhodnutím stížnostního soudu byla porušena stěžovatelem tvrzená ústavní práva. Nepřisvědčil námitce stěžovatele o údajně vnitřně rozporné argumentaci stížnostního soudu. Uvedl, že soud se sice při svém rozhodování opíral o poznatky z jiného trestního řízení, než pro které je stěžovatel držen ve vazbě, nicméně tak činil s odůvodněním, že vznesená obvinění mají úzkou spojitost s aktuálně probíhajícím řízením, kdy se jednalo o ovlivňování svědků a orgánů činných v trestním řízení s cílem zmařit objasňování daňové trestné činnosti projednávané pod sp. zn. 28 T 16/2013.

Od závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod se jakkoliv odklánět a v podrobnostech na ně odkazuje.

Stejný stížnostní soud se totiž ve velmi krátkém časovém horizontu v usnesení, které je napadeno nyní projednávanou ústavní stížností, opětovně zabýval důvodností uvedeného vazebního důvodu, přičemž konstatoval, že od posledního rozhodnutí (přezkoumávaného Ústavním soudem) se důkazní situace stran odůvodněnosti setrvání koluzního vazebního důvodu u stěžovatele zásadním způsobem nezměnila. Podanou stížnost stěžovatele proto neshledal důvodnou. Obavu z maření skutečností závažných pro trestní řízení stížnostní soud nevyvodil toliko ze skutečností rozvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání vydaném v souběžně probíhajícím trestním řízení, v němž je stěžovatel společně s dalšími obviněnými stíhán pro další daňovou trestnou činnost a pro účast na organizované zločinecké skupině (kdy měl z vazby řídit celou skupinu osob za účelem ovlivňování svědků i orgánů činných v trestním řízení působících v projednávané trestní věci a jiného maření objasňování skutečností významných pro dané trestní řízení). Zohlednil celkový přístup stěžovatele k trestnímu řízení, podrobně rozebraný v napadeném usnesení, a zejména tu skutečnost, že další obvinění stěžovatele mají velmi úzkou souvislost s projednávanou trestnou věcí, přičemž dále přihlédl k tomu, že stěžovatel měl ovlivňovat i svědky z řad svých dlužníků za účelem zakrytí majetkových poměrů a zmaření provedeného zajištění výkonu trestu propadnutí majetku. Popsaný přístup stěžovatele k řízení i skutečnost, že se měl dopouštět dalšího trestného jednání v době, kdy byl omezen na svobodě vazbou, a ani tato okolnost mu nezabránila v dalším porušování zákona, svědčí o jeho zřejmých sklonech mařit prokazování skutečností důležitých pro trestní řízení jako celek. V tomto ohledu nelze přeceňovat ani doznání stěžovatele a pouze z něj tak přijmout závěr o pominutí koluzního vazebního důvodu.

Obdobně jako v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3406/14 lze tedy uzavřít, že existenci koluzního vazebního důvodu stížnostní soud nespojoval s možností ovlivňování svědků stěžovatelem v případech, které jsou stíhány na podkladě později vydaného usnesení o zahájení dalšího trestního stíhání stěžovatele, ani se skutečností, že v související kauze využil práva nevypovídat.

Ústavní soud tak neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru