Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 350/04Usnesení ÚS ze dne 23.09.2004K petičnímu právu a jeho mezím

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
základní práva a svobody/petiční právo
Věcný rejstříkPracovní poměr
petice
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 47/34 SbNU 445
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.350.04
Datum podání10.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 3 odst.3, čl. 17 odst.2, čl. 18 odst.1, čl. 41 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 46 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 350/04 ze dne 23. 9. 2004

U 47/34 SbNU 445

K petičnímu právu a jeho mezím

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma - ze dne 23. září 2004 sp. zn. II. ÚS 350/04 ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 4. 2004 sp. zn. 23 Co 95/2004, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 23. 9. 2003 sp. zn. 10 C 356/2002, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. 23 Co 95/2004 a tvrdí, že jím byl porušen čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z připojeného spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 10 C 356/2002 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

Vedlejší účastník řízení dal stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel se měl podle této výpovědi i přes předchozí napomenutí dopustit dalšího porušení pracovní kázně tím, že "za zády svého zaměstnavatele" rozvážel stížnost na nedostatky při dodržování jízdního řádu, spojenou s žádostí o obnovení některých spojů, kterou podepsaly třetí osoby, aniž měly jakoukoliv vědomost o skutečném účelu podepisované listiny. Žalobou z 9. 3. 2002 se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi řízení domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 9. 2003 č. j. 10 C 356/2002-113 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud shledal, že výpověď z pracovního poměru byla stěžovateli dána po právu. Proti rozsudku se stěžovatel odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2004 sp. zn. 23 Co 95/2004 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud dovodil správnost závěrů soudu prvního stupně. Neshledal rozpor mezi účastníky řízení v otázce, zda se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil, ale zda toto jednání lze považovat za porušení pracovní kázně či nikoliv.

Stěžovatel rozsudku odvolacího soudu vytýká, že jím bylo schváleno jednání zaměstnavatele, který uložil sankci za výkon petičního práva podle čl. 18 Listiny, a to ve formě výpovědi z pracovního poměru.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení i vedlejší účastník řízení.

Krajský soud v Praze setrval na svých právních názorech. Podle něj ze skutkového stavu nevyplývalo, že měl stěžovatel v úmyslu obrátit se se stížností z 25. 1. 2002 na státní orgány či orgány územní samosprávy, jak předpokládá čl. 18 odst. 1 Listiny. Naopak byla stížnost určena pouze vedlejšímu účastníkovi řízení.

Vedlejší účastník, obchodní společnost K., s. r. o., uvedl, že stěžovatel nebyl aktivním iniciátorem předmětné "petice", ale pouze ji předkládal k podpisu jiným osobám a pohnutky stěžovatele byly v nalézacím řízení objasněny. Předmětná "petice" přitom nevykazovala zákonné znaky petice - chybělo označení petičního výboru, osoby oprávněné za něj jednat, adresování státnímu nebo samosprávnému orgánu apod. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení je ústavně zaručená práva možné vykonávat jen v intencích a způsobem upraveným příslušným zákonem. Proto nešlo v daném případě o výkon petičního práva stěžovatele a nemohlo do něj být ze strany soudů zasaženo.

Ústavní soud v minulosti dovodil (sp. zn. II. ÚS 20/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 33, str. 463), že podle čl. 1 Listiny jsou lidé svobodní, což znamená nejen, že mohou činit vše, co jim není zákonem zakázáno, nýbrž i to, že nesou odpovědnost za své jednání. Podle čl. 18 odst. 1 Listiny má každý právo obracet se na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu. Petice je tedy zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu, který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat. Petiční právo (stejně jako každé jiné právo) není právem neomezeným. Je omezeno jednak kautelami obsaženými v samotném čl. 18 Listiny, dále pak inherentními hranicemi základních práv a svobod. Je nepochybné, že petiční právo je ústavně zaručeno v rozsahu, kterým nezasahuje do jiných základních práv. V případě, že je zneužito (čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v rozporu s Listinou nebo zákonem, nejde v tomto rozsahu o ústavně zaručené základní právo, a z tohoto důvodu se na ně nevztahuje ani ustanovení čl. 3 odst. 3 Listiny.

V posuzovaném případě měl být stěžovatel postižen výpovědí z pracovního poměru mimo jiné za rozšiřování listiny datované 25. 1. 2002, nadepsané jako stížnost a žádost o vysvětlení a adresované vedlejšímu účastníkovi řízení, jakož i za sbírání podpisů třetích osob na tuto listinu, přičemž měl o obsahu této listiny ony třetí osoby nesprávně informovat. Obsahem listiny, která je koncipována jménem cestujících, je stížnost na nedodržování jízdního řádu vedlejšího účastníka řízení a žádost o obnovení některých spojů s tím, že pokud nebude ve stanovené lhůtě obdrženo vysvětlení, stěžovatelé "budou nuceni obrátit se na vyšší orgány".

Nelze souhlasit s názorem vedlejšího účastníka řízení, že všechna základní práva je možné vykonávat jen v intencích a způsobem upraveným příslušným zákonem. V takovém případě by nebylo možné pro absenci zákonné úpravy vykonávat celou řadu základních práv (např. právo na život podle čl. 6 Listiny). Je však skutečností, že sama Listina ve svém čl. 41 odst. 1 výslovně stanoví, kterých práv je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení Listiny provádějí. Práva politická, mezi něž petiční právo náleží, tomuto omezení nepodléhají.

Přesto však předmětnou listinu nelze považovat za petici, a činnost stěžovatele tak nelze považovat za výkon petičního práva. Jak správně namítá účastník řízení, nebylo v průběhu řízení stěžovatelem tvrzeno a prokazováno, že by předmětná listina měla být někdy adresována státním nebo samosprávným orgánům, tedy že by jejím prostřednictvím mělo být uplatňováno některé z politických práv stěžovatele či kohokoliv jiného. Jen státní a samosprávné orgány jsou totiž těmi orgány politické správy, vůči nimž bylo vždy vymezováno petiční právo. Z listiny samé vyplývá, že byla adresována pouze vedlejšímu účastníkovi řízení, který není ani státním ani samosprávným orgánem, nýbrž obchodní společností, tedy podnikatelem provozujícím samostatnou výdělečnou činnost za účelem dosažení zisku. Ať už byl tedy vedlejší účastník řízení zřízen kýmkoliv a za jakýmkoliv dalším jiným účelem, není ze své podstaty oprávněn či povinen jednat a rozhodovat ve věcech veřejného či jiného společného zájmu. Vedlejší účastník řízení tedy nemůže být nikdy povinným při uplatňování petičního práva.

Na činnost stěžovatele by však mohlo být nahlíženo jako na výkon práva podle čl. 17 odst. 2 Listiny, podle nějž má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. I ohledně tohoto práva na svobodu projevu však Ústavnísoud již v minulosti dovodil náhled podobný, jako shora uvedený náhled na petiční právo. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory bez ohledu na případně možné omezení zákonem je obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou z ústavního pořádku či z jiných zábran daných zákonem a chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Stejně tak i forma, jíž se názory navenek vyjadřují a která je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná, může právo vyjadřovat své názory zbavit jeho ústavní ochrany (sp. zn. III. ÚS 359/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 95, str. 367).

V posuzovaném případě lze považovat za ústavně souladnou argumentacisoudů obou stupňů, že stěžovatel své osobní zájmy a spory s nadřízenými zcela nepřípustně řešil mimo rámec zaměstnavatele a zneužil k tomu i jiné jeho zákazníky, když se podílel na šíření nespokojenosti s činností zaměstnavatele. Stěžovatel tedy zneužíval jiné osoby k řešení svých vlastních zájmů, a to jak na jejich úkor, tak na úkor svého zaměstnavatele. Tím zcela popřel podstatu a smysl politických práv, kterých se následně dovolává. Protože se však dostal svým jednáním mimo rámec svých základních práv, nelze v postupu vedlejšího účastníka řízení a soudů obou stupňů spatřovat zásah do stěžovatelova práva podle čl. 3 odst. 3 Listiny.

Ústavní stížnost proto byla shledána zjevně neopodstatněnou, a jako taková byla Ústavnímsoudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru