Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3492/13 #1Usnesení ÚS ze dne 26.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDovolání
žaloba/na určení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3492.13.1
Datum podání18.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 243c


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3492/13 ze dne 26. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Charváta, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem Husovo nám. 65/2, 268 01 Hořovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1853/2013-140 ze dne 30. 8. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel se domáhal určení, že "nespolupracoval s bývalou státní bezpečností jako organizační složkou tehdejšího SNB podčleněného pod Ministerstvo vnitra ČSSR a nespolupracoval ani s vojenskou kontrarozvědkou, která byla rozkazem tehdejšího ministra vnitra ČSSR ... ze dne 15. 1. 1975 podčleněna pod složku bývalé státní bezpečnosti jako složky SNB". Obvodní soudu pro Prahu 7 žalobu zamítl, jelikož stěžovatel údajně neprokázal, že přes dobrovolně přijatý závazek ke spolupráci nebyl aktivním spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky.

Prvostupňové rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze. Na rozdíl od soudu nalézacího však odvolací soud došel k závěru, že stěžovatelova žaloba nemůže být úspěšná z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013.

Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, jelikož v něm podle názoru Nejvyššího soudu nebyla vznesena žádná právní otázka, která by byla podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní petitem i argumentačně míří pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterému vyčítá, že stěžovatelovo dovolání odmítl, ačkoli rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo ve zjevném rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel přitom na tuto praxi v dovolání výslovně a opakovaně odkazoval.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Samotný postup v řízení, výklad podústavního práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům a Ústavní soud může zasáhnout pouze tehdy, pokud by v řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové porušení však Ústavní soud v posuzované věci nespatřil.

Ústavnímu soudu nezbývá než souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatelovo dovolání se argumentačně zcela míjí s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Městský soud v Praze totiž konstatoval, že stěžovateli nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení. V dovolání však stěžovatel poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se především významu evidence fyzické osoby v materiálech bývalé státní bezpečnosti a tvrdil, že se soudy prvního a druhého stupně touto judikaturou neřídily. Při absenci naléhavého právního zájmu se ovšem odvolací soud problematikou probíranou v citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu vůbec nezabýval, a stěžovatelem vznášená právní otázka tak nebyla pro posouzení jeho věci podstatná. Podle Ústavního soudu za této situace nelze Nejvyššímu soudu vyčítat, že dovolání s odkazem na § 243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 1. 2013 odmítl.

Pokud jde o samotná rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, stěžovatel proti nim v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky nevznáší.

Ústavní soud tak pouze nad rámec podotýká, že obecné soudy už o podobné stěžovatelově věci v minulosti rozhodovaly. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 32 C 135/2006-66 ze dne 27. 6. 2007 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 4/2008-90 ze dne 15. 4. 2008 a usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 5005/2008-103 ze dne 24. 3. 2010) byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, kterou se domáhal určení, že byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky. V těchto rozhodnutích přitom obecné soudy postupovaly v souladu se stěžovatelem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je pro posouzení oprávněnosti evidence podstatné, zda k ní došlo v souladu s tehdy platnými interními předpisy. Obecné soudy se zabývaly okolnostmi, za kterých stěžovatel podepsal slib spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou, a došly k závěru, že jeho evidence ve svazcích Státní bezpečnosti je oprávněná. Pokud se nyní stěžovatel domáhal určení nikoli právního vztahu či práva, nýbrž faktické skutečnosti, že s bývalou státní bezpečností přes svůj dobrovolný závazek reálně nespolupracoval (jak dovodil Městský soud v Praze při zdůvodnění, proč nynějšímu řízení nebránila překážka věci rozsouzené), lze uvést, že stěžovatel patrně nemohl s takovýmto požadavkem vůbec uspět, neboť hodnocení míry a způsobu spolupráce se Státní bezpečností není pod žalobu ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 podřaditelné (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 445/06 ze dne 28. 2. 2007).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru