Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3491/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.03.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3491.15.1
Datum podání27.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 106


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3491/15 ze dne 15. 3. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Novotného, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou, se sídlem Šumavská 31, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2015, č. j. 19 Co 187/2015-356, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, která splňuje náležitosti vyplývající ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. září 2015, č. j. 19 Co 187/2015-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných zaplacení částky ve výši 30.210 Kč s příslušenstvím s titulu náhrady škody způsobené tím, že mu žalovaní úmyslně protiprávně bránili užívat nemovitost (dům) ve sjednaném rozsahu práva věcného břemene bydlení. Uvedená škoda spočívala v nákladech, které žalobce musel vynaložit za hotelové ubytování, jež si zajistil v průběhu roku 2008 v době, kdy nemohl využívat své oprávnění z věcného břemene bydlení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčený. Dále dodal, že existence pravomocného rozhodnutí o tom, že žalobci nesvědčí právo z věcného břemene, z jehož porušování dovozoval nárok na náhradu škody, netvořila překážku uplatnění tohoto nároku u soudu, tj. nezpůsobila stavění běhu promlčecí doby. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že v souladu s ustáleným výkladem § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), je pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodující okamžik, kdy poškozený prokazatelně získal informace o okolnostech vzniku škody, které mu napomohou učinit si dostatečně pravděpodobný úsudek o tom, která osoba za škodu odpovídá, tzn. rozhodující je okamžik, kdy se tyto skutečnosti poškozený prokazatelně dozvěděl, a nikoliv, zda a kdy si na jejich základě utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby. Žalobce věděl, kdo mu způsobil škodu, i to, že mu škoda vznikla vždy nejpozději v okamžiku zaplacení ubytování. Pokud žalobce namítal, že vědomost o tom, že mu byla způsobena škoda a kdo za ni odpovídá, získal až po pravomocném skončení řízení o určení existence práva z věcného břemene (pozn. řízení vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 134/2006), k tomu odvolací soud podoktnul, že vědomost o konkrétní události je objektivní kategorie, takže je vyloučeno, aby na její existenci mělo vliv soudní řízení, v němž je závazně vysloven jiný právní názor, než jaký zastává poškozený.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na soudní ochranu, jehož se měly dopustit obecné soudy tím, že nesprávně posoudily otázku promlčení práva na náhradu škody. Stěžovatel nejprve popisuje a rozebírá závěry vyplývající z rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i celkové okolnosti sporu včetně předtím vedeného sporu o určení existence práva z věcného břemene bydlení. Stěžovatel dovozuje, že právní mocí rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 25 Co 103/2008-234, jímž bylo potvrzeno, že právo z věcného břemene bydlení žalobci nesvědčí, vznikla objektivní překážka vylučující stěžovatelovu možnost své právo na náhradu škody uplatnit a po tuto dobu nemohla běžet promlčecí doba pro jeho uplatnění. Promlčecí doba podle názoru stěžovatele běžela až od okamžiku, kdy Krajský soud v Hradci Králové, jsa vázán závazným názorem Nejvyššího soudu, který předchozí výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. listopadu 2008 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, svým konečným rozhodnutím ze dne 30. května 2013, č. j. 25 Co 103/2008-608, ve věci určení existence práva z věcného břemene bydlení řízení zastavil. Odvolací soud vadně směšuje a zaměňuje pojmy vědomí a přesvědčení stěžovatele. Klíčová pro posouzení věci byla absence jeho vědomosti ohledně existence škody v období od 6. března 2009 (nabytí právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo určeno, že stěžovateli právo z věcného břemene bydlení nesvědčí) do 30. května 2013 (vydání konečného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo řízení o určení existence práva z věcného břemene zastaveno).

III.

4. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

5. V dané věci stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku vědomosti stěžovatele ohledně existence škody, která měla následně zásadní vliv na závěr o promlčení jeho nároku na náhradu škody. Argumentace stěžovatele je však vystavena toliko na polemice s právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by byla vybavena relevantní argumentací ústavněprávní. Pokud jsou v ústavní stížnosti zpochybňovány zejména právní závěry obecných soudů, staví takto pojatá ústavní stížnost Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, resp. skutkové závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

6. Pro stávající věc je podstatné, že se odvolací soud poměrně podrobně vypořádal s námitkami stěžovatele, které se vztahují k otázce existence vědomosti ohledně vzniklé škody. Odvolací soud totiž rozvedl, že vědomost o konkrétní události je objektivní kategorie, což vylučuje, aby na její existenci mělo vliv soudní řízení, v němž byl vysloven právní názor odlišný od názoru stěžovatele. Jinými slovy řečeno, na vědomost o vzniku případné škody, tedy v daném případě, že stěžovatel vynaložil náklady za ubytování v důsledku neumožnění užívání domu, k němuž mu svědčilo právo z věcného břemene bydlení (alespoň dle přesvědčení stěžovatele), nemá vliv výsledek sporu o určení existence tohoto věcného břemene. Z této úvahy pak vyplývá i závěr o okamžiku počátku běhu promlčecí doby, resp. závěr o tom, že se běh promlčecí doby během řízení o určení existence věcného břemene nestavěl. Podle názoru Ústavního soudu se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami, jež stěžovatel vznášel v průběhu řízení a nyní je opakuje i v ústavní stížnosti a své rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnil. Závěry odvolacího soudu nelze považovat za svévolné či excesivní a nelze v nich spatřovat porušení práva na spravedlivý proces či porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

7. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru