Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 349/08 #1Usnesení ÚS ze dne 28.02.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkTrestný čin
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.349.08.1
Datum podání06.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 80 odst.1, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a, § 2, § 8, § 1 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 349/08 ze dne 28. 2. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Obvodní státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 3 ZN 2187/2006, a usnesení Policie České republiky ze dne 28. října 2007, č. j. ORII 1410/MO4-TČ-2006, za účasti 1) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, a 2) Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. února 2008 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení z nichž usnesením policejního orgánu bylo odloženo jím podané trestní oznámení, a usnesením státní zástupkyně byla zamítnuta jako nedůvodná. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti jsou obsáhle popsána podání a vyjádření stěžovatele a postup a odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné žaloby. Stěžovatel měl jako podnikatel obchodní závazkový vztah s Českými drahami, od nichž se následně oddělila Správa železniční dopravní cesty. Na popud pracovníků posledně jmenované měl být vydán platební rozkaz, na jehož základě byla posléze proti stěžovateli nařízena exekuce, ačkoliv podle tvrzení stěžovatele mu nebyl uvedený platební rozkaz nikdy doručen a již před jeho vydáním pohledávka zanikla splněním. V řízení poukazoval na osobní propojení, časové souvislosti, nestandardní jednání některých osob, ztrátu a následnou rekonstrukci soudního spisu, aj. Z toho všeho dovozoval podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle stěžovatele se orgány veřejné žaloby nezabývaly všemi okolnostmi, na které poukazoval a neprovedly všechna šetření, které navrhoval. Nesouhlasí se závěrem o aplikovatelnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004, protože v případě posuzovaném soudem se jednalo o nalézací řízení, zatímco v jeho případě se jedná o řízení exekuční. Má tedy zato, že orgány veřejné žaloby, u nichž se domáhal ochrany svých práv, se nezabývaly otázkou, zda bylo v jeho případě postupováno protiprávně či nikoliv.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti (sp. zn. I. ÚS 84/99 in U 29/14 SbNU 291, nebo sp. zn. II. ÚS 361/96 in U 5/7 SbNU 343) vyvodil z čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i z § 2 odst. 8 trestního řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. § 1 odst. 2 trestního řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému.

Ústavní soud se také již v minulosti přihlásil k principu, že trestní právo, má z podstaty práva ultima ratio místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (sp. zn. II. ÚS 413/04 N 40/36 SbNU 433, aj.).

Ústavní soud se nemá důvod odchýlit od shora uvedených zásadních právních východisek ani v nyní posuzovaném případě.

Stěžovatel nemá subjektivní právo na to, aby byl někdo trestně stíhán. Jeho věcí není trestní odsouzení pachatele za jednání, které považuje za protiprávní. V rámci trestního stíhání může toliko uplatnit nárok jako poškozený v adhezním řízení, tedy až po zahájení trestního stíhání a nikoliv již na základě podaného trestního oznámení. Z odůvodnění usnesení orgánů veřejné žaloby, která jsou napadána, vyplývá, že se tyto orgány až nadbytečně zabývaly šetřením, aby učinily závěr, že věc není způsobilá pro zahájení trestního stíhání. Pro posouzení věci podstatná problematika doručování soudních rozhodnutí, resp. jakýchkoliv procesních vad, je právním řádem dostatečně ošetřena v občanskoprávní oblasti a stěžovatel tedy má k dispozici efektivní procesní prostředky k ochraně svého práva, jichž v určité míře podle zjištění orgánů veřejné žaloby také využil. Sám stěžovatel přitom ani netvrdí, že by ony jiné procesní prostředky k ochraně práva nebyly v jeho případě efektivní. V žádném případě se Ústavní soud nepřiklání k implicitnímu stanovisku stěžovatele, že jakékoliv procesní pochybení orgánů veřejné moci a na ně navazující procesní úkony jiných osob je třeba bez dalšího považovat za trestné. Proto je skutečně nadbytečné, aby do věci zasahovaly orgány trestní justice a závěry usnesení napadených ústavní stížností, které z tohoto stanoviska co do podstaty vycházejí, jsou tedy ústavně souladné.

Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v tom, že orgány veřejné žaloby v posuzovaném případě po snad až nadbytečném šetření neshledaly, že byl spáchán trestný čin. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru