Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 349/03Nález ÚS ze dne 01.08.2006Meze ochrany důvěry v zápis do katastru nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Vlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/42 SbNU 199
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.349.03
Datum vyhlášení17.08.2006
Datum podání27.06.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1992 Sb.

40/1964 Sb., § 133

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 349/03 ze dne 1. 8. 2006

N 148/42 SbNU 199

Meze ochrany důvěry v zápis do katastru nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 1. srpna 2006 sp. zn. II. ÚS 349/03 ve znění opravného usnesení ze dne 12. října 2006 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. D. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003 č. j. 30 Cdo 1119/2002-255, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2001 č. j. 10 Co 102/2001-200, výroku I. usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 31. 10. 2000 č. j. 12 C 258/96-164 a výroku II. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2000 č. j. 10 Co 172/2000, jimiž bylo vyhověno žalobě A. G. na určení vlastnického práva k nemovitostem, podané mj. proti stěžovatelce.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byla dne 27. 6. 2003 doručena ústavní stížnost, jíž se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka zastává stanovisko, podle něhož jsou uvedené akty v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s § 8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle ustanovení § 8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.

3. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat meritorně, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas, a to při zachování všech náležitostí tak, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

4. Podstatou předmětné ústavní stížnosti je stanovisko stěžovatelky, dle něhož nabyla-li nemovitost v dobré víře ve správnost zápisů obsažených v katastru nemovitostí, nemůže být její vlastnické právo zpochybněno prohlášením nabývacího titulu jejího předchůdce za neplatný.

5. Z vyžádaného soudního spisu a napadených rozsudků vyplývají následující právní a skutkové okolnosti případu. Dne 22. 9. 1995 byla mezi vedlejšími účastníky předmětné ústavní stížnosti, žalobkyní A. G. a 2. žalovaným P. A., uzavřena smlouva o půjčce na částku 200 000 Kč, ve které se jako dlužník zavázala půjčenou částku vrátit, a to včetně smluvního úroku ve výši 10 % měsíčně (120 % ročně). Ve stejný den byla též uzavřena kupní smlouva mezi A. G. a P. A., jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané na LV č. 882 pro obec a katastrální území Zašová u Katastrálního úřadu ve Vsetíně, kterými byly objekt bydlení - rekreační chata č. p. 8, stojící na pozemku p. č. 1097 o výměře 60 m2, a p. č. 1098 - ostatní plocha, staveniště o výměře 551 m2, náležející do výlučného vlastnictví A. G. Cena v kupní smlouvě za předmětnou nemovitost byla stanovena ve výši 200 000 Kč, přičemž cena podle znaleckého posudku ze dne 9. 8. 1995 zněla na částku 527 145 Kč. Jako jeden ze způsobů zániku závazku z kupní smlouvy bylo smluvně ujednáno vzájemné započtení kupní ceny nemovitosti a závazku ze smlouvy o půjčce, včetně úroků. V případě nesplnění povinností ze smlouvy o půjčce mohl kupující podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ve stejný den, t. j. 22. 9. 1995, uzavřela A. G. zástavní smlouvu k výše uvedeným nemovitostem se společností AKONTA, a. s., se sídlem v Moravské Ostravě (1. žalovaný), s níž byl 2. žalovaný smluvně propojen "smlouvou o půjčce a spolupráci". Poté, co nebyla do 22. 1. 1996 uhrazena dlužná částka ze smlouvy o půjčce ze dne 22. 9. 1995, došlo k započtení vzájemných pohledávek žalobkyně a 2. žalovaného, který dne 14. 5. 1996 doručil katastrálnímu úřadu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dle předložené kupní smlouvy ze dne 22. 9. 1995. Po nabytí vlastnického práva převedl druhý žalovaný kupní smlouvou ze dne 24. 10. 1996 nemovitosti na 3. žalovanou (stěžovatelku) s právními účinky ke dni 25. 10. 1996. V této souvislosti došlo k výmazu zástavního práva k pozemku a ke stavbě ve prospěch 1. žalovaného - společnosti AKONTA, a. s.

6. Za nastíněné skutkové situace se vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti domáhala žalobou ze dne 12. 11. 1996 vyslovení neplatnosti výše uvedených smluv ze dne 22. 9. 1995. Obecné soudy dospěly následně k závěru, že žalobkyně A. G. je vlastnicí sporných nemovitostí, neboť kupní smlouva uzavřená mezi ní a 2. žalovaným je neplatná, neboť skutečným smyslem kupní smlouvy bylo sjednání tzv. propadné zástavy, jež je v rozporu s účelem zástavního práva.

7. Výsledky řízení před obecnými soudy se 3. žalovaná (stěžovatelka) cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách, jež jsou jí garantována Listinou základních práv a svobod, a z toho důvodu podala ústavní stížnost, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 6. 2003. Ve svém podání se stěžovatelka domáhá toho, že dotčená kupní smlouva je platná, neboť splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a obecné soudy tedy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek, který v dobré víře řádně nabyla. Rozhodnutími soudních orgánů tak mělo dojít k extrémnímu prolomení principu rovnosti a principu dobré víry v údaje katastru nemovitostí, zpochybnění právní jistoty blíže neurčeného počtu osob a potenciálně i ke zpochybnění samotného smyslu a účelu existence katastru nemovitostí jako závazné evidence vlastnických vztahů k nemovitostem.

III.

8. Vedlejší účastnice řízení A. G. se vyjádřila k ústavní stížnosti v tom smyslu, že souhlasí se závěry obecných soudů - zejména pak Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu. Vedlejší účastnice poukazuje především na skutečnost, že zápisy do katastru nemovitostí se musí provádět na základě platné kupní smlouvy, jejíž platnost nepřísluší posuzovat katastrálnímu úřadu, nýbrž jen soudu. Dále se podle účastnice nelze ztotožnit s tvrzením, že došlo k "extrémnímu" prolomení principu dobré víry v údaje v katastru nemovitostí, neboť takový závěr by nepochybně vedl k situaci, kdy by byl zápis v katastru nemovitostí jednoznačně a neměnitelně určujícím pro osvědčení vlastnického práva, a i situace, kdy evidentně dojde k nesprávnému zápisu, by již nebylo lze dosáhnout nápravy takto vzniklého právního stavu.

9. Vedlejší účastník P. B. se přípisem ze dne 11. 8. 2003 vzdal svého postavení vedlejšího účastníka, neboť zastává pozici správce konkursní podstaty a dle jeho názoru nemůže dojít k ovlivnění průběhu konkursního řízení úpadce.

10. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí se k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 17. 7. 2003, v němž shrnuje postup soudu první instance s tím, že nelze nabýt vlastnictví od "nevlastníka".

11. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že kupní smlouva ze dne 22. 9. 1995 plnila fakticky funkci tzv. propadné zástavy, což má jednoznačnou oporu ve skutkových zjištěních okresního i odvolacího soudu. Stěžovatelka nemá podle krajského soudu pravdu, pokud se domnívá, že katastrální úřad ex lege zkoumá, zda obecně prodávající z kupní smlouvy nabyl předmět vlastnictví platně, rozumí se v souladu s občanským zákoníkem. Katastrální úřad je orgánem správním a předložené listiny, na jejichž základě je navrhován vklad do katastru nemovitostí, hodnotí z hlediska jejich způsobilosti ke vkladu pouze podle kritérií uvedených v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále též jen "zákon o zápisech věcných práv"). Dále se odvolací soud domnívá, že ustanovení § 5 odst. 1 a ustanovení § 11 zákona o zápisech věcných práv nelze vykládat tak, že vklad do katastru nemovitostí znamená nezvratitelný právní stav vlastnictví nabyvatele. Tímto výkladem by bylo znemožněno domáhat se určení vlastnického práva občanskoprávní žalobou u soudu, u níž je základním předpokladem úspěšnosti existence naléhavého právního zájmu na tomto určení.

12. Nejvyšší soud v Brně ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

13. Přípisem ze dne 13. 12. 2005 zaujala stěžovatelka stanovisko k předmětným vyjádřením účastníků řízení o ústavní stížnosti. V prvé řadě akcentuje tu část odůvodnění ústavní stížnosti, kterou jsou napadána předmětná rozhodnutí z hlediska zvážení, zda nebyla bezdůvodně dána přednost právům vedlejší účastnice č. 1 oproti právům stěžovatelky, ačkoli tato vůbec nebyla smluvní stranou ujednání, jimiž měla být vedlejší účastnice č. 1 poškozena ve svých právech. Ve vyjádřeních je přehlížena ta skutečnost, že zhojení práv vedlejší účastnice č. 1 se děje na úkor práv stěžovatelky jako třetí osoby.

IV. a

14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a po zohlednění všech souvislostí a dopadů konstatoval, že předmětná ústavní stížnost není důvodná.

15. V souvislosti s posuzováním otázky platnosti či neplatnosti smlouvy, na základě níž došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti v zásadě nepřísluší nastolenou otázku posuzovat, neboť toto spadá do kompetence obecných soudů. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy.

16. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, dle níž kupní smlouvu na předmětnou nemovitost uzavřela v dobré víře, spoléhajíc na správnost údajů obsažených v katastru nemovitostí. Stěžovatelka tak konfrontovala absolutní povahu vlastnického práva a právní zásadu "nemo plus iuris ad alium transfere potest, quam ipse habet" (nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má) s ústavním principem právní jistoty, obsaženým v čl. 1 Listiny. Ani tuto námitku však neshledal Ústavní soud důvodnou, neboť zásadně nelze trvat na zachování právní jistoty, jež byla, ač v dobré víře, nabyta v rozporu s právem. Vklad práva do katastru nemovitostí je nutno vnímat jen jako jednu z podmínek pro platný převod vlastnického práva k nemovitosti [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 1998 sp. zn. IV. ÚS 48/97 (nepublikováno), popř. Baudyš, P.: Katastr a nemovitosti, vydání první, C. H. Beck, Praha, 2003, s. 320].

17. V obecné rovině lze za vlastníka považovat osobu, jíž svědčí nabývací jednání ("modus"), a odpovídající právní titul ("titulus"), např. smlouva. Za situace, kdy "titulus" svědčí jiné osobě než modus, je třeba určit, koho lze považovat za vlastníka. Současná právní teorie i praxe vychází při řešení tohoto problému z ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož v případě, kdy odpadne právní titul plnění, dochází k tzv. bezdůvodnému obohacení. Každý z účastníků je pak povinen, při zohlednění ustanovení § 107 odst. 3 občanského zákoníku, vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal. Za vlastníka je tedy v takovém případě považován ten, komu svědčí nabývací titul. S ohledem na to, že kupní smlouva mezi žalobkyní a 2. žalovaným byla prohlášena za neplatnou, nemohl 2. žalovaný nabýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti a nemohl je ani následně převést na stěžovatelku. Stěžovatelka tedy, stejně jako 2. žalovaný, nedisponovala titulem pro nabytí sporných nemovitostí, ačkoli jí svědčil "modus", a nestala se proto nikdy jejich vlastníkem.

18. Dobrá víra stěžovatelky je rozhodná pouze potud, že jí lze přiznat veškerá práva a povinnosti oprávněného držitele tak, jak vyplývají z ustanovení § 129 a násl. občanského zákoníku. Pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem by měla dobrá víra stěžovatelky význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo by tak dojít k jejich vydržení. Ustanovení § 11 zákona o vkladech věcných práv k nemovitostem představuje vyvratitelnou právní domněnku, že ten, kdo jedná v důvěře ve správnost údajů v katastru nemovitostí, je v dobré víře (zásada veřejné víry, resp. zásada materiální publicity). S dobrou vírou však stávající právní úprava žádné jiné právní následky než výše uvedené nespojuje, a tudíž ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 91/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 101, v němž konstatoval, že "výpis z listu vlastnictví je doklad o stavu zápisu v katastru nemovitostí, který však nemusí odpovídat skutečně existujícím právním vztahům".

19. S problematikou nabytí vlastnictví od "nevlastníka" souvisí částečně též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 14). Z citovaného nálezu vyplývá, že "Z právního vztahu vznikají práva a povinnosti, které se týkají pouze stran tohoto vztahu. Vztah mezi smluvními stranami, včetně odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen mezi smluvními stranami, a nemůže mít vliv na postavení třetích osob, které v dobré víře nabyly vlastnické právo k věci, která byla předmětem takové smlouvy. Proto se strana takového vztahu nemůže úspěšně dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť ten chrání práva věcná, působící proti všem.". Na tomto místě je třeba vyzvednout tu skutečnost, že v dané věci nešlo o nabytí od "nevlastníka", ale o nabytí od vlastníka, přičemž právní důvod vlastnictví převodce odpadl teprve poté, co věc nabyla do vlastnictví třetí osoba. Ve srovnání s předmětnou ústavní stížností se tedy jedná o jinou skutkovou a právní situaci, neboť smlouva mezi žalobkyní a 2. žalovaným byla absolutně neplatná již v okamžiku, kdy došlo ke vkladu práva do katastru nemovitostí ve prospěch třetí osoby.

20. V souvislosti s uvedeným je třeba poukázat na stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006 k výkladu ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku. Nejvyšší soud se v něm odchýlil od svého dosavadního právního názoru, přičemž dospěl k závěru, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav i v případě, že nabyvatel, dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nemovitost převedl na další osobu. Odlišný právní názor k citovanému stanovisku zaujali JUDr. František Balák, JUDr. Ing. Jan Huška, Vít Jakšič, JUDr. Dagmar Novotná a JUDr. Jiří Spáčil, CSc., již v souvislosti s danou problematikou uvedli, že "Jiná situace nastává v případě, že vlastnické právo na nabyvatele nepřešlo, neboť smlouva o jeho převodu byla absolutně neplatná z důvodů uvedených v § 37 a násl. obč. zák. Na základě absolutně neplatného úkonu vlastnické právo nemůže přejít a nelze tak uvažovat o ochraně vlastnického práva třetí osoby.".

IV. b

21. Jak vyplývá z výše uvedeného, katastr nemovitostí České republiky není založen na takových zásadách, které by umožňovaly jednat s plnou důvěrou v jeho obsah, a není tak naplněna jedna z jeho základních funkcí, jež od něj občané právem očekávají. Informace ze zápisu v katastru nemovitostí může ve společenských a právních vztazích splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li nadána pravdivostí. Neobsahuje-li katastr nemovitostí údaje, jež by bylo lze takto označit, jsou právní subjekty při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku, což považuje Ústavní soud za závažný problém.

22. Pro ujasnění podstaty problému je vhodné zabývat se i historickými souvislostmi. Již v římském právu byl princip právní jistoty ctěn jako významná společenská hodnota. Těžiště právní úpravy spočívalo v samotném způsobu převodu práv k pozemkům. Prodej nemovitosti byl možný pouze prostřednictvím "mancipatio nebo in iure cessio", tj. vysoce formálních a solemních převodů práva. Formálnost převodu spočívala mimo jiné v publicitě takového převodu, čímž bylo dosaženo transparentnosti transakce a minimalizovalo se riziko následné neplatnosti převodu. V zemích Koruny české se od 13. století používaly tzv. zemské desky, jež sloužily k zápisům dispozic se svobodnými statky. Zápis v deskách byl nevyvratitelným důkazem vlastnictví - princip materiální publicity. V roce 1871 byl přijat zákon č. 95/1871 ř. z., jímž došlo ke vzniku tzv. nových pozemkových knih, jež však po roce 1950 pozbyly svého zásadního významu. V roce 1951 byl přijat nový občanský zákoník, jenž nevázal vznik vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem na provedení zápisu v pozemkové knize a ta přestala vypovídat o skutečných a aktuálních právních vztazích k nemovitostem. Účelem této právní úpravy bylo především oslabení vědomí občanů o soukromém vlastnictví. Zápisy do pozemkových knih přestaly být následně řádně prováděny, což vedlo k extrémnímu stavu, kdy se jen obtížně zjišťovaly údaje o vlastnících nemovitostí. Absence řádné evidence vlastnických vztahů k nemovitostem vedla v roce 1964 až k přijetí zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, jenž však neobnovil princip zápisů, jako tomu bylo u pozemkové knihy a pozemkového katastru. Úloha spolehlivého a úplného evidenčního systému tak byla naplněna jen ve velmi omezeném rozsahu.

23. Základem současné právní úpravy se pak stal zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, jímž došlo k 1. 1. 1993 ke zřízení katastru nemovitostí. Postup při provádění zápisů vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí byl následně upraven zákonem č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

24. Z historického pohledu byly výše nastíněné principy ochrany právní jistoty občanů při převodu nemovitosti nejlépe realizovány v období tzv. první republiky, kdy působil všeobecný zákon knihovní č. 95/1871 ř. z. a zákon č. 177/1927 Sb. z. a nař., o pozemkovém katastru a jeho vedení. Tento zákon byl důsledně postaven na zásadách a principech, jež nebyly v pozdější právní úpravě z roku 1992 zcela reflektovány, čímž došlo k oslabení důvěryhodnosti zápisů do katastru nemovitostí. Rozdílnost obou právních úprav lze spatřovat též v institucionálním rámci, neboť podle dříve platné právní úpravy byly zápisy do evidence nemovitostí (pozemkových knih) činěny orgány moci soudní. Celý proces zápisu byl přísně formální, což též svou měrou přispělo ke zvýšení důvěryhodnosti zápisů do pozemkových knih. Stejně tak se v dřívější právní úpravě lze setkat s principem tzv. intabulační doložky či se zásadou "superficies solo cedit", jež v konečném důsledku přispívají svým dílem k upevnění principu dobré víry, jež v obdobné skutkové situaci nabytí od "nevlastníka" umožňovala (k tomu srovnej téžJUDr. Emil Svoboda, Právo občanské, část zvláštní, právo knihovní, Praha, Všehrd 1931, str. 45 a násl.). Aby bylo možno plně realizovat zásadu materiální publicity, musí být do právního řádu zabudovány takové instituty, jež by umožňovaly její naplnění. Ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy mimo jiné stanoví, že Česká republika je demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Obsah pojmu právního státu je vystavěn na celé řadě zásad, přičemž jednou z nich je i princip právní jistoty. Posílení zásady materiální publicity katastru nemovitostí by výrazně přispělo k posílení právní jistoty osob vstupujících do právních vztahů týkajících se nemovitého majetku.

V.

25. S vědomím výše uvedených skutečností a s přihlédnutím k majetkoprávním dopadům v oblasti právních vztahů k nemovitostem nezbývá Ústavnímusoudu, než se přiklonit k již judikované koncepci, dle níž je výpis z listu vlastnictví dokladem o stavu zápisu v katastru nemovitostí, který však nemusí odpovídat skutečně existujícím právním vztahům (srov. nález sp. zn. II. ÚS 91/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 101), a návrh Ing. I. D. v souladu s ustanovením § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru