Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3483/10 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkPromlčení
trest/výkon
Trest odnětí svobody
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3483.10.1
Datum podání08.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 327 odst.4, § 68 odst.1 písm.d, § 68 odst.3 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3483/10 ze dne 14. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 10. 2010 č. j. 6 To 79/2010-633 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2010 č. j. 39 T 6/2000-612, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud") ze dne 23. 9. 2003 č. j. 39 T 6/2000-411 mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") ze dne 15. 1. 2004 sp. zn. 6 To 129/2003. Dne 12. 3. 2004 krajský soud vydal výzvu k nastoupení trestu, která mu nebyla doručena. Dne 2. 4. 2004 byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu, který byl následně zrušen, a dne 8. 9. 2004 byl opětovně vydán příkaz nový. Stěžovatel do výkonu trestu nenastoupil. Prostřednictvím svého právního zástupce podal dne 30. 4. 2004 dovolání a dne 17. 12. 2004 návrh na povolení obnovy řízení. Dovolání bylo krajským soudem Nejvyššímu soudu zasláno dne 27. 1. 2005. Nejvyšší soud je však vrátil bez věcného vyřízení soudu prvého stupně, kdy důvodem byly nedostatky v doručení stěžovateli. Krajský soud se pak marně pokusil dne 18. 2. 2005 doručit rozhodnutí odvolacího soudu stěžovateli na adresu v ulici O. a dalšími pokusy až ze dne 6. 1. 2009 a ze dne 14. 1. 2009 na adresy v ulicích H., B. a opět O. Po marných pokusech o doručení soud prvého stupně předložil v dubnu 2009 znovu Nejvyššímu soudu, který dovolání stěžovatele pod sp. zn. 8 Tdo 452/2009 projednal a zamítl.

Dne 21. 1. 2010 byl stěžovatelem podán návrh na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu, který byl shora napadeným rozhodnutím krajského soudu zamítnut a stejně tak jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí vrchním soudem. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž uvedl, že je od 21. 10. 2010 ve výkonu trestu.

K tvrzenému zásahu do svých ústavních práv stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že soud prvého stupně jednak nečinil úkony, které by směřovaly k výkonu trestu, čímž došlo k jeho promlčení, a jednak namítal, že po tak dlouhé době od spáchání činu již není výkon trestu účelný, to vše nejen s přihlédnutím k zásadám trestního a ústavního práva, ale i k nedůvodným průtahům soudu prvého stupně s řešením věci. Podle tvrzení stěžovatele, poslední opatření směřující k výkonu trestu soud učinil dne 8. 9. 2004, kdy byl opětovně vydán příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu, a od tohoto data se tak podle názoru stěžovatele počítala pětiletá promlčecí lhůta tak, že promlčení výkonu trestu nastalo dne 8. 9. 2009. Soud prvého stupně sice několikrát urgoval příkaz k dodání do výkonu trestu, tyto úkony byly učiněny vůči orgánům Policie ČR, nikoli vůči samotnému odsouzenému. Protože v souladu s judikaturou Ústavního soudu musí být úkony, jež způsobují přerušení promlčení výkonu trestu, učiněny především ve vztahu k samotnému odsouzenému (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 38, nález č. 166, str. 327), nebyl podle stěžovatele žádný z úkonů soudu učiněných po datu 8. 9. 2004 způsobilý promlčecí lhůtu přerušit, neboť žádný z nich nebyl opatřením, které směřovalo k výkonu trestu. S opětovným poukazem na shora citovaný nález Ústavního soudu stěžovatel vyjádřil pochybnost o účelnosti trestu, který by měl podle obecných soudů vykonat. Uvedl, že měl trestný čin spáchat v roce 1997, tedy před třinácti lety, a tak by trest plnil pouze funkci represivní, bez přínosu pro stěžovatele jako odsouzeného, ale také bez přínosu pro společnost. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů, že by průtahy s doručováním byly způsobeny jeho osobou, když spis ležel na krajském soudu zbytečně několik let a bylo pouze procesním problémem soudu, že doručení nedokázal uskutečnit.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že dne 22. 1. 2010 právní zástupce stěžovatele JUDr. Ing. Pavel Schreiber, který, jak krajskému soudu uváděl, stěžovatele zastupoval, navrhl vydat rozhodnutí, že trest uložený stěžovateli byl promlčen a nebude vykonán. V přípise ze dne 17. 5. 2010 právní zástupce krajskému soudu sdělil, že trvá na tom, aby ve věci návrhu bylo vydáno rozhodnutí. V podáních jako důvody návrhu v podstatě uplatnil argumentaci, jež byla posléze přejata v obsahu ústavní stížnosti.

Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání rozhodl napadeným usnesením ze dne 9. 6. 2010 č. j. 39 T 6/2000-612 tak, že podle § 327 odst. 4 trestního řádu per analogiam se neupouští od výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen odsouzenému O. P. rozsudkem Krajského soudu v Brně 39 T 6/2000 ze dne 23. 9. 2003 v právní moci, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci 6 To 129/2003 ze dne 15. 1. 2004, v trvání čtyř let se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel zastoupený právním zástupcem stížnost, která byla Vrchním soudem v Olomouci jeho usnesením ze dne 5. 10. 2010 č. j. 6 To 79/2010-633 zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť nebyla shledána důvodnou. Stížností soud, stejně jako soud prvého stupně, se podrobně zabýval obsahem trestního spisu, i v kontextu námitek stěžovatele, a dospěl k závěru, že v činnosti krajského soudu nebylo možné shledat žádných průtahů či nečinnosti. Podle stížnostního soudu tedy úkony, které krajský soud činil po 8. 9. 2004, byly úkony, kterými došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty, a soud učinil vše, co bylo v jeho silách, k tomu, aby přiměl Policii ČR, aby řádně konala, vypátrala pobyt stěžovatele a dodala jej do výkonu trestu.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví a není ani součástí soustavy obecných soudů.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).

Jádrem projednávané ústavní stížnosti stěžovatele byl toliko nesouhlas s výsledkem soudního řízení v jeho věci, konkrétně s posouzením okolností, zda v jeho věci došlo k promlčení výkonu trestu, který nelze podle ustanovení § 68 odst. l písm. d) trestního zákona vykonat po uplynutí promlčecí doby pěti let, přičemž opatření směřující podle § 68 odst. 3 písm. a) trestního zákona k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, a která soud v jeho věci učinil, nebyla podle názoru stěžovatele způsobilá přerušit běh promlčecí doby, neboť nebyla činěna přímo vůči jeho osobě a byla také zbytečná v důsledku průtahů, které způsobil soud prvého stupně sám. Stěžovatel před Ústavním soudem přednesl argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy, přičemž nijak nepřesáhly rovinu jednoduchého práva. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekával, že přehodnotí zjištění, k nimž soudy dospěly, čímž by však postavil tento soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je toho názoru, že posouzení, zda jsou splněny podmínky pro vyslovení, zda v konkrétní věci došlo k promlčení výkonu trestu či nikoli, je především věcí obecných soudů. Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení, resp. postup obecných soudů, byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Tak tomu však v projednávané věci není, neboť ve svém posuzování obecné soudy dbaly zásad, které již Ústavní soud ve své judikatuře k dané problematice vytyčil a jejichž respektování by mělo k ochraně ústavních práv a svobod stěžovatele plně dostačovat.

Ústavní soud po prostudování věci dospěl k závěru, že obecné soudy se zodpovědně zabývaly předpoklady pro své rozhodnutí. Ze zjištění, která byla ve věci provedena jednoznačně vyplynulo, že průtahy, které stěžovatel vytýkal soudu prvého stupně, nebylo možné z jeho procesního postupu dovodit. Ústavní soud z obsáhlého výčtu opatření soudu směřujícím k výkonu trestu, jakož i samotnému rozhodnutí o dovolání stěžovatele, nabyl přesvědčení, že tato ve svém souhrnu vyčerpala veškeré možné procesní postupy, které měl soud objektivně k dispozici, a že tedy v jejich důsledku došlo k přerušení promlčení výkonu trestu. Úkony soudu nebylo možné označit za formální, když obecný soud také důsledně trval na sdělení jednotlivých kroků, které Policie ČR činí k zadržení stěžovatele, a to v relativně krátkých časových úsecích tak, aby mohl mít přehled o tom, zda je činnost Policie ČR dostatečně intenzivní (vyhlášení celostátního pátraní, vytěžení rodičů, spolubydlících, dotaz na úřad práce a správu sociálního zabezpečení, opakované výpisy z centrální evidence obyvatel). Soud se konečně pro účely zjištění kontaktní adresy stěžovatele sám opakovaně obrátil s dotazem k právním zástupcům stěžovatele, avšak marně. Ústavní soud akceptuje závěry stížnostního soudu, který se zabýval otázkou plynutí času ve vztahu k účelu uloženého trestu, jehož promlčení bylo namítáno, a srozumitelně a jasně vyložil, proč nemohl dospět k závěru, že uloženy trest již bude neefektivní a bude obsahovat toliko prvky trestní represe. Konstatoval při tom, že podle jeho názoru je v trestní věci odsouzeného stěžovatele situace poněkud jiná než v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 144/05, kdy v dané věci byl uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, nicméně k výkonu trestu, resp. k jeho nastoupení nedošlo po dobu více než jedenácti let. V projednávané věci nabylo právní moci a tedy i vykonatelnosti odsuzující rozhodnutí dne 15. 1. 2004 a stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, přičemž od právní moci rozhodnutí do dne rozhodování stížnostního soudu uplynula doba šesti roků. Podle stížnostního soudu tedy nebyla disproporce mezi délkou uloženého trestu a dobou, po kterou tento trest nebyl odsouzeným nastoupen, zdaleka tak výrazná, a tedy již nepřípustná.

Ústavní soud uzavírá, že pokud tedy stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, nemohl Ústavní soud s názorem stěžovatele souhlasit vzhledem k tomu, že promlčení výkonu trestu neshledal.

Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Jelikož se stěžovateli nezdařilo doložit zásah do jemu ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru