Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3478/18 #1Usnesení ÚS ze dne 27.11.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
Nájem
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3478.18.1
Datum podání22.10.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 719


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3478/18 ze dne 27. 11. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Františka Makovského, zastoupeného Lukášem Trefilem, advokátem, se sídlem nám. Míru 142/88, Svitavy, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2017 č. j. 20 Co 150/2017-197, 20 Co 151/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018 č. j. 26 Cdo 1716/2018-229, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil následující. Žalobou projednávanou u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13C 160/2015 se žalobkyně po stěžovateli domáhala zaplacení částky 78.980 Kč s úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že jako nájemkyně bytu uzavřela se stěžovatelem jako podnájemcem podnájemní smlouvu na družstevní byt 1+1 v H. s tím, že podnájemné včetně služeb bylo sjednáno v částce 7.500 Kč měsíčně. Podnájem byl uzavřen na dobu určitou od 1. 7. 2013 do 30. 6. 2014. I po uplynutí podnájemního vztahu stěžovatel byt dále užíval, aniž by došlo k uzavření podnájemní smlouvy. V žalobě žalobkyně připustila prolongaci podnájmu o jeden rok, tj. do 30. 6. 2015, neboť nepodala včas žalobu o vyklizení bytu s tím, že stěžovatel byl povinen nadále platit měsíčně žalobkyni sjednaných 7.500 Kč od 1. 7. 2014, což však nečinil. Podanou žalobou se tedy žalobkyně domáhala zaplacení dlužného podnájemného a služeb za období od 1. 7. 2014 do 30. 9. 2015.

3. Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 6. 2017 č. j. 20 Co 150/2017-197, 20 Co 151/2017, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soud prvního stupně) ze dne 15. 11. 2016 č. j. 13 C 160/2015-146, ve znění usnesení ze dne 9. 12. 2016 č. j. 13 C 160/2015-148, jímž uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni 78.980 Kč s tam blíže specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku, rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel ve svém dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím skutkových námitek, nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování (zejména ohledně placení nájemného, vyúčtování záloh na plnění spojená s užíváním bytu, vrácení investic do bytu).

4. Stěžovatel je přesvědčen, že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces tím, že v rámci rozhodování o odvolání krajský soud učinil souhrnná skutková zjištění, neboť se obecně odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, aniž by se řádně a dostatečně zabýval a hodnotil konkrétní důkazy v řízení provedené. Tento postup stěžovatel považuje za nepřípustný. Odvolací soud učinil obecný závěr o správnosti skutkových zjištění okresního soudu a následně i o správnosti právního posouzení věci okresním soudem. V této souvislosti se odvolací soud dle stěžovatele dostatečně nezabýval jeho odvolacími argumenty, že do bytu investoval ze svého cca 100.000 Kč s tím, že minimálně částku 50.000 Kč požadoval vrátit. Dle stěžovatele tak byly oproti žalobním nárokům vzneseny jeho protinároky, které nebyly v řízení zohledněny.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyhodnotily předložené důkazy a interpretovaly podústavní právo.

9. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění provedená obecnými soudy, pokud tato nevykazují ústavněprávní deficity, což v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal.

10. Stěžovatelem předložené argumenty směřují pouze do výkladu podústavního práva a konkrétní skutkové situace. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru