Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3475/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poplatek/soudní
pohledávka
vlastnické právo/omezení
nájemné
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3475.14.1
Datum podání03.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.m

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3475/14 ze dne 6. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Eduarda Sedlmajera, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Kazbundou, advokátem se sídlem Bohunická 67, Brno, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 5. 2013, č. j. 16 C 65/2012-39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 17 Co 333/2013-46, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, č. j. 26 Cdo 1269/2014-67, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením zastavil řízení o žalobě stěžovatele podané proti žalované České republice - Ministerstvo financí o zaplacení částky 5.373.220 Kč, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve výši 268.660 Kč, který nezaplatil ani k výzvě soudu. Toto usnesení k odvolání stěžovatele potvrdil Městský soud v Praze shora citovaným usnesením a následné dovolání zamítl Nejvyšší soud.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. Tvrdí, že se v řízení domáhal náhrady za omezení vlastnického práva, k němuž došlo v důsledku regulace nájemného, a v době, kdy bylo řízení zahájeno, bylo osvobozeno od hrazení soudního poplatku. V tomto směru odkazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2234/10 (veškerá judikatura tohoto soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), z něhož dovozuje, že mělo být chráněno očekávané soudní rozhodnutí, které by vycházelo z aktuální soudní praxe. Pokud pak následně došlo ke změně soudní praxe, nemohla tato změna dopadat na stěžovatele. Důvod, pro který jsou spory proti státu o zaplacení škody způsobené "špatným úředním rozhodnutím" osvobozeny od soudního poplatku, totiž spočívá v tom, že pokud stát zapříčiní vznik škody, bylo by absurdní, aby poškozená osoba platila státu za uplatnění svého nároku.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že v době, kdy podal žalobu, bylo toto řízení osvobozeno od povinnosti uhradit soudní poplatek. V tomto směru se stěžovatel v řízení před obecnými soudy odvolával na ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích v tehdy platném znění, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení ve věcech "náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem." Obecné soudy nicméně konstatovaly, že domáhal-li se stěžovatel náhrady škody v souvislosti s úpravou regulovaného nájemného, jde o nárok za náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

7. Ústavní soud konstatuje, že tento právní názor považuje z hlediska ústavněprávního za správný, a to i s ohledem na skutečnost, že koresponduje s jeho dřívější judikaturou. Ostatně i v nyní projednávané věci obecné soudy výslovně odkazovaly na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12, v němž je uvedeno, že "pokud jde o žaloby pronajímatelů vůči státu, tak Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09 toliko konstatoval, že žaloby opírající se o zákon o odpovědnosti státu, je třeba posuzovat nikoliv přímo podle tohoto zákona jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny (což je evidentně nárok odlišný) a že při posuzování tohoto nároku je třeba analogicky postupovat podle zákona o odpovědnosti státu). Není proto pravdivá představa rozšiřující se mezi pronajímateli, že tímto stanoviskem Ústavní soud založil nový nárok pronajímatele na náhradu škody. Ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích. Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy." Je vhodné dodat, že identický právní názor vyslovil Ústavní soud rovněž v usnesení sp. zn. III. ÚS 4646/12 ze dne 3. 7. 2014 a v usnesení sp. zn. I. ÚS 1327/14 ze dne 28. 7. 2014.

8. Výše uvedené závěry jsou plně použitelné i na nyní projednávanou věc. Názor stěžovatele, že v případě žaloby uplatňující nárok z (nuceného) omezení vlastnického práva je nutné analogicky aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona o soudních poplatcích, a soudní poplatek z takové žaloby nevyměřit, totiž ze shora předestřených důvodů není správný. Z uvedeného totiž plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není nárokem z nesprávného úředního postupu, nýbrž jedná se o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je podmíněno zaplacením soudního poplatku. Postup obecných soudů, které soudní poplatek vyměřily, proto není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně zaručenými právy.

9. Lze tak uzavřít, že obecné soudy v nyní projednávaném případě rozhodly zcela v souladu s citovaným právním názorem Ústavního soudu a proto jejich rozhodnutí nelze považovat za protiústavní. Pokud stěžovatel uvádí, že řízení zahájil "dle tehdy platného a účinného práva a judikatury", je třeba konstatovat, že citovaná zákonná úprava platila v identické podobě v okamžiku podání předmětné žaloby i v době rozhodování obecných soudů a je platná i v současnosti. Ohledně judikatury pak stěžovatel povýtce neoznačuje žádné rozhodnutí či řízení, z něhož by bylo možno dovodit, že v minulosti obecné soudy v těchto případech (a jak často) skutečně nepožadovaly zaplacení soudního poplatku. Jeho odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, který se v obecnější rovině vyjadřuje k otázce judikatorního obratu od dřívější ustálené judikatury, proto není případný a nemůže mít pro výsledek tohoto řízení žádnou relevanci.

10. Za této situace Ústavnímu soud nezbývá než odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru