Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 347/16 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.347.16.1
Datum podání01.02.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3, § 102


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 347/16 ze dne 8. 4. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky ENVA, s. r. o., se sídlem Školní 535, Křenovice, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12 2015 č. j. 62 A 109/2013-550, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2016 napadla stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12 2015 č. j. 62 A 109/2013-550. Stěžovatelka byla osobou zúčastněnou na řízení o správní žalobě, kterou podal nejvyšší státní zástupce proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu podle § 66 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Daným rozhodnutím Energetický regulační úřad udělil stěžovatelce licenci k výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů ve fotovoltaické elektrárně "FVE Křenovice". Krajský soud napadeným rozsudkem (po předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu) licenci stěžovatelky zrušil. Nejvyšší státní zástupce ale podle stěžovatelky vůbec neměl aktivní legitimaci k podání žaloby. Došlo proto k zásahu do jejího práva na legitimní očekávání a její právní jistoty, do jejího vlastnického práva a svobody podnikání a do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka má za to, že byl porušen článek 2 odst. 3 Ústavy ČR, článek 2 odst. 2, článek 11, článek 26, článek 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového Protokolu k Úmluvě.

2. Stěžovatelka namítá, že nejvyšší státní zástupce podal správní žalobu ve veřejném zájmu při absenci zákonné podmínky existence závažného veřejného zájmu, byť je v žalobě existence nezákonnosti a veřejného zájmu na zrušení napadených rozhodnutí obecně tvrzena. Správní orgán, který své rozhodnutí údajně vydal v rozporu se svou zákonnou povinností, nezahájil sám příslušné správní řízení, ale dokonce podal nejvyššímu státnímu zástupci podnět k podání předmětné žaloby. Úvaha nejvyššího státního zástupce o existenci veřejného zájmu ve smyslu § 66 odst. 2 s. ř. s. přitom podle judikatury Nejvyššího správního soudu nepodléhá přezkumu ve správním soudnictví, přestože jde o závěr stěží akceptovatelný v právním státě. Navíc jde o závěr rozporný s čl. 6 Úmluvy.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti výslovně přiznala, že podala proti napadenému rozsudku krajského soudu i kasační stížnost. Její přípustnost je ale podle ní s ohledem na § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. sporná. O této kasační stížnosti bude rozhodovat stejný senát, který předtím zrušil rozsudek krajského soudu o žalobě nejvyššího státního zástupce. Nelze proto očekávat, že by nyní změnil názor.

4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 citovaného zákona. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu. Je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

6. Před Nejvyšším správním soudem stále probíhá řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti touto ústavní stížností napadenému rozsudku (sp. zn. 7 As 331/2015). Nejvyšší správní soud dokonce usnesením ze dne 28. 1. 2016 č. j. 7 As 331/2015-50 přiznal kasační stížnosti stěžovatelky odkladný účinek. Stěžovatelka má tedy ještě možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto řízení. Rozsudek krajského soudu navíc přiznáním odkladného účinku pozbyl až do rozhodnutí o kasační stížnosti právních účinků. Jako takový nemůže být nyní považován za konečné rozhodnutí, které lze napadnout ústavní stížností. Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že v probíhajícím řízení není podle judikatury Nejvyššího správního soudu možné přezkoumávat absenci veřejného zájmu, na jehož základě je předmětná žaloba postavena. Za této procesní situace, obzvláště pokud byl kasační stížnosti stěžovatelky přiznán odkladný účinek, nelze předvídat výsledek řízení před Nejvyšším správním soudem, tj. konečné rozhodnutí, kterým mohou, ale také nemusí, být ústavně zaručená práva stěžovatelky dotčena.

7. Stěžovatelka namítala, že o kasační stížnosti rozhoduje stejný senát, který předtím zrušil rozsudek krajského soudu, a proto nelze čekat, že by změnil názor. Přesto podle Ústavního soudu stále není vyloučeno, že může dojít ke změně názoru sedmého senátu Nejvyššího správního soudu, nebo dokonce k aktivaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který by mohl změnit rozhodovací praxi správních soudů. Nejvyšší správní soud totiž kvůli důvodům zrušení rozsudku krajského soudu (nezákonné odmítnutí stěžovatelkou navrhovaných důkazů) nevyčerpal celý předmět řízení. Výslovně uvedl, že se některými námitkami za dané situace nemohl zabývat. Není proto zatím vyloučeno, že se jimi tentokrát už zabývat bude a znovu přistoupí ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. O možném novém pohledu na věc může svědčit i personální obměna sedmého senátu Nejvyššího správního soudu, ke které v mezičase došlo. Předmětná věc byla dokonce kvůli zániku funkce soudkyně zpravodajky JUDr. Cihlářové přidělena novému soudci zpravodaji a novému členu tohoto senátu Mgr. Hipšrovi (viz opatření předsedy Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2016 podle § 44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a rozvrh práce Nejvyššího správního soudu; obojí dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud zkrátka ještě ve věci neřekl poslední slovo. Aby se Ústavní soud mohl věcí zabývat, říci ho musí. Věcné argumenty předestřené stěžovatelkou v její ústavní stížnosti by proto Ústavní soud mohl posoudit až poté, co bude řízení o správní žalobě nejvyššího státního zástupce a kasační stížnosti stěžovatelky pravomocně ukončeno.

8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], protože neshledal důvod k postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2016

Ludvík David, v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru