Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3468/15 #1Usnesení ÚS ze dne 26.01.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
kupní smlouva
Náklady řízení
Bezdůvodné obohacení
Cena
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3468.15.1
Datum podání24.11.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

151/1997 Sb., § 2 odst.1

40/1964 Sb., § 451, § 458

526/1190 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 142 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3468/15 ze dne 26. 1. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Votavové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Lazarská 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 32 Cdo 2794/2013-500, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 11 Cmo 41/2012-446, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2011, č. j. 31 Cm 143/2006-394, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 11. 2015, která byla doplněna podáním ze dne 17. 12. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované Evě Širlové (zde vedlejší účastnice) povinnost zaplatit jí částku ve výši 464.059,50 Kč s příslušenstvím, představující nezaplacenou část kupní ceny za skladové zásoby spodního prádla dle kupní smlouvy ze dne 15. 6. 2003 ve spojení s inventarizačním seznamem ze dne 31. 7. 2003.

4. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 22. 12. 2011, č. j. 31 Cm 143/2006-394, tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 47.674,61 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do částky 416.384,89 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a vedlejší účastnici uložil povinnost k náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). K tomu uvedl, že shledal předmětnou kupní smlouvu ze dne 15. 6. 2003 pro neurčitost absolutně neplatnou. Z tohoto důvodu posuzoval stěžovatelkou uplatněný nárok jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž jeho výši stanovil dle znaleckého posudku jako obvyklou velkoobchodní cenu předmětného zboží, a to v částce 1.047.674,61 Kč. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice za předmětné zboží stěžovatelce před podáním žaloby uhradila částku ve výši 1.000.000,- Kč, rozhodl soud prvního stupně tak, jak uvedeno shora. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že byť byla stěžovatelka v řízení úspěšná pouze se svým nárokem ve výši 47.674,61 Kč s příslušenstvím, jednalo se v daném případě o spor o vydání bezdůvodného obohacení, kdy rozhodnutí soudu o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Soud prvního stupně proto stěžovatelce s odkazem na § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přiznal právo na plnou náhradu nákladů řízení.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, č. j. 11 Cmo 41/2012-446, jako věcně správné potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladové výroky soudu prvního stupně tak, že stanovil, že povinnou k náhradě nákladů řízení je stěžovatelka, která je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 177.226,- Kč. Ke změně nákladových výroků přistoupil odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vycházel z ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, které však na danou věc zcela nedopadá. Dle názoru odvolacího soudu takový postup soudu prvního stupně neodpovídá ani spravedlivému rozhodnutí ve věci, když stěžovatelce bylo soudem prvního stupně přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, a to ve výši, která výrazně převyšuje přísudek a stěžovatelčin relativně velmi malý úspěch ve věci.

6. Dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, č. j. 32 Cdo 2794/2013-500, zamítnuto a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení ve výši 10.280,- Kč.

III.

7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že soudy stanovená výše bezdůvodného obohacení, které mělo na straně vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky vzniknout, neodpovídá ceně obvyklé ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v posledně účinném znění, a není v souladu ani se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015. Stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas i s rozhodnutím odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení. V této souvislosti poukázala na to, že to byla vedlejší účastnice, kdo porušil (byť neplatnou) dohodu, když stěžovatelce v plné výši neuhradila sjednanou kupní cenu. S přihlédnutím k této skutečnosti stěžovatelka označila za nespravedlivé, že je nyní nucena platit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku představující přibližně dvouapůlnásobek částky, která jí byla přiznána.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona a Ústavním soudu.

9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, čímž vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.

10. Žádné z výše naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky se stanovením výše bezdůvodného obohacení, které mělo vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky vzniknout. Stěžovatelka se pak svým návrhem fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud tuto otázku podrobil věcnému přezkumu s tím, že doufá, že tuto otázku Ústavní soud posoudí způsobem pro ni příznivějším. Jak však již bylo výše uvedeno, tato pravomoc Ústavnímu soudu nepřísluší.

11. Ústavní soud má za to, že soudy všech stupňů svá rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnily, přičemž srozumitelně vysvětlily též to, z jakého důvodu vycházely při stanovení obvyklé ceny předmětného zboží z cen velkoobchodních, nikoli maloobchodních, jak se domáhala stěžovatelka. Soudy v této souvislosti poukázaly především na to, že v daném případě se jednalo o vztah mezi podnikateli, a tudíž bylo třeba vycházet z cen zboží, za něž podnikatelé obdobné zboží obvykle za účelem jeho dalšího prodeje nabývali, nikoli z cen, za které je podnikatelé prodávali konečným (přímým spotřebitelům). Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, který se touto otázkou ve svém rozhodnutí velmi podrobně zabýval, neboť tuto považoval za otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

12. Na právě uvedeném není způsobilý nic změnit ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. II. ÚS 3588/14 ze dne 16. 6. 2015, neboť Ústavní soud neshledal, že by nyní napadená rozhodnutí byla se závěry v předmětném nálezu vyslovenými v rozporu, tj. že by soudy při stanovení obvyklé ceny předmětného zboží nezvážily všechny okolnosti, které mají na cenu vliv (včetně vlivů tržních). Ústavní soud má naopak za to, že soudy veškeré relevantní okolnosti pro stanovení obvyklé ceny předmětného zboží důsledně zvážily, když uvažovány byly i tržní vlivy, s nimiž pracoval i soudem ustanovený znalec (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně).

13. Důvodnou Ústavní soud neshledal ani námitku týkající se otázky náhrady nákladů řízení, jejímž prostřednictvím stěžovatelka brojila proti nákladovým výrokům odvolacího soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhodoval dle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu), neboť na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že by byly naplněny předpoklady pro aplikaci § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, přičemž zároveň uvedl, že aplikaci posledně uvedeného ustanovení ani nemá za souladnou se spravedlivým rozhodnutím ve věci. To proto, že odvolací soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž své úvahy též řádným způsobem odůvodnil. Ústavní soud proto neshledal, že by v rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, o čemž by bylo možno uvažovat tehdy, pokud by odvolací soud nerespektoval jednoznačnou kogentní normu, postupoval by přepjatě formalisticky nebo by své závěry vůbec či zcela nedostatečně odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Žádnou takovou skutečnost však Ústavní soud v nyní souzené věci nezjistil.

V.

14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. ledna 2016

Jiří Zemánek v. r.

předseda II. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru