Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3461/14 #1Usnesení ÚS ze dne 03.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
Exekuce
řízení/zastavení
půjčka
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3461.14.1
Datum podání31.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 558, § 110 odst.1

513/1991 Sb., § 196a

99/1963 Sb., § 241a odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3461/14 ze dne 3. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Tučka, zastoupeného Mgr. Jindřichem Šimberským, advokátem se sídlem Hořejší nábřeží 786/21, Praha 5, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2013, č. j. 35 EXE 3805/2012-96, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2013, č. j. 15 Co 255/2013-135, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, č. j. 30 Cdo 2092/2014-216, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením jako věcně správné (§ 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, rovněž napadené nyní projednávanou ústavní stížností, jímž obvodní soud zamítl návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 24. 9. 2012, č. j. 35 EXE 3805/2012-28, na majetek stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněné, obchodní společnosti Bioetanol, a.s., ve výši 1.200.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu navrácení bezdůvodného obohacení (plnění z neplatného ujednání o smluvní pokutě), dále k uhrazení nákladů oprávněné a nákladů exekuce, které budou určeny. Stěžovatel svůj návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a následně i své odvolání odůvodňoval tím, že po vydání návrhu na nařízení exekuce zaniklo právo jím přiznané, a to na základě úkonu započtení učiněného dne 12. 9. 2012, kdy došlo k započtení pohledávky stěžovatele za oprávněnou ve výši 2.063.409,04 Kč s příslušenstvím ve výši 82.251,97 Kč právě vůči nároku oprávněné na zaplacení částky 1.200.000 Kč.

3. Jak obvodní soud, tak i městský soud vzaly za prokázané, že dne 21. 4. 2004 byla mezi stěžovatelem (jedním z věřitelů, společně s ing. O. Majerem) a oprávněnou (dlužníkem) uzavřena smlouva o půjčce na částku 36.000.000 Kč se splatností do 30. 6. 2004 a téhož dne byla notářským zápisem sepsána dohoda o prohlášení o uznání dluhu se splatností do 30. 6. 2004 (k reálnému předání peněz došlo připsáním této částky na účet oprávněné dne 23. 4. 2004). Dále, že dne 2. 8. 2004 byla mezi stěžovatelem a oprávněnou uzavřena smlouva o půjčce na částku 2.000.000 Kč se splatností do 15. 10. 2004 (k předání peněz došlo až dne 10. 8. 2004), ve které bylo v článku III. ujednáno uznání dluhu co do důvodu a výše. K uvedené smlouvě o půjčce ze dne 21. 4. 2004 byl následně dne 12. 6. 2008 notářským zápisem uzavřen Dodatek č. 1 o prodloužení splatnosti do 31. 7. 2008 a v němž se oprávněná zavázala věřitelům uhradit smluvní pokutu ve výši 12.000.000 Kč v pěti splátkách. Oprávněná pak následně stěžovateli jednu z uvedených splátek smluvní pokuty uhradila, což představuje právě exekuovanou pohledávku oprávněné vůči stěžovateli, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 12. 2011, č. j. 19 C 348/2010-43, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 21 Co 118/2012-181, bylo rozhodnuto, že předmětný Dodatek č. 1 smlouvy o půjčce byl uzavřen neplatně pro rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku z roku 1964), když k platnosti tohoto právního úkonu byl dle ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku nutný souhlas valné hromady oprávněné, který nebyl dán.

4. Na základě uvedených zjištění se obvodní soud zabýval započitatelností pohledávek stěžovatele, když k námitce oprávněné řešil zejména otázku jejich promlčení a musel se tedy vypořádat s tím, zda mezi stěžovatelem a oprávněnou došlo k platnému uznání dluhu co do důvodu a výše (ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku z roku 1964), které by bylo způsobilé zajistit, aby promlčecí lhůta uplynula až za deset let po splatnosti závazku oprávněné (§ 110 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964) a nikoli v obecné tříleté promlčecí lhůtě podle ustanovení § 101 občanského zákoníku z roku 1964, jak namítala oprávněná. Obvodní soud na základě uvedených skutkových zjištění dospěl k závěru, že uznání závazků (dluhů) jak v notářském zápisu ze dne 21. 4. 2004, tak i ve smlouvě o půjčce ze dne 2. 8. 2004 jsou neplatná s tím, že v době uznání žádný závazek oprávněné netrval, neboť smlouva o půjčce je "reálným kontraktem, který je uzavřen až předáním finančních prostředků, a k této skutečnosti došlo vždy až poté, co bylo sepsáno prohlášení o uznání závazku", a ve vztahu k notářskému zápisu ze dne 12. 6. 2004, který rovněž obsahoval uznávací prohlášení ze strany oprávněné, obvodní soud vycházel ze závěrů, obsažených ve výše citovaných rozsudcích obvodního soudu a městského soudu, tedy, že se jedná o neplatný úkon pro jeho rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku z roku 1964) z důvodu absence nezbytného předchozího souhlasu s ním ze strany valné hromady oprávněné (§ 196a odst. 1 obchodního zákoníku). Obvodní soud tak uzavřel, že k promlčení závazků došlo v obecné tříleté promlčecí lhůtě, tj. dlouho před tím, než došlo ke vzniku pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení, a tedy vzájemné pohledávky stěžovatele a oprávněné se nemohly setkat, tzn. započtení stěžovatele nebylo schopné vyvolat právní následky v podobě zániku pohledávky oprávněné, jak předvídá ustanovení § 580 občanského zákoníku z roku 1964.

5. S uvedenými právními závěry obvodního soudu se městský soud v ústavní stížností napadeném usnesení zcela ztotožnil, když konstatoval, že obvodním soudem provedená "skutková zjištění jsou jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením, které je doplněno i přiléhavými odkazy na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, a v plném rozsahu na něj odkazuje." (str. 4 usnesení).

6. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost (s poukazem na ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013) dovozoval z toho, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), spočívajícího v nesprávné aplikaci ustanovení § 39, § 41 a § 110 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 a ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Nejvyšší soud se nicméně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl zabývat, když (s odkazem na usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné rovněž na www.nssoud.cz) konstatoval, že "má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje." Těmto požadavkům ovšem dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál, když "nespecifikoval, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud měl při aplikaci těchto ustanovení odchýlit, a to ani uvedením spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu, případně uvedením čísla (tzv. R), pod nímž tato rozhodnutí měla být publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ani jakýmkoli způsobem jiným." Ve vztahu k dovolací námitce stěžovatele ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 196a obchodního zákoníku pak Nejvyšší soud uvedl, že ji stěžovatel "namítá poprvé teprve v dovolání (odvolání žádnou námitku týkající se použití tohoto ustanovení neobsahuje), jde tedy o nepřípustné novum ve smyslu ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř."

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání. Stěžovatel tak setrvává na stanovisku, že ze strany obvodního soudu i městského soudu při posouzení sporné otázky kompenzability, resp. promlčení pohledávek stěžovatele vůči oprávněné došlo k nesprávné aplikaci ustanovení § 39, § 41 a § 110 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 a ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Nadto ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že jím dle jeho názoru nesprávně a v rozporu s právem na spravedlivý proces odmítl podané dovolání. Ve své argumentaci tak stěžovatel především polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že nedostál požadavku konkretizace dovolacích námitek (identifikace sporné otázky hmotného práva a uvedení konkrétní judikatury, s níž má být právní posouzení dané otázky ze strany odvolacího soudu v rozporu), resp. že jím namítaná nepřípustná aplikace ustanovení § 196a obchodního zákoníku představuje nepřípustné novum.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovateli, konkrétně pak o jeho návrhu na zastavení exekuce, resp. v řízení o stěžovatelem podaném odvolání či dovolání. Stěžovatel nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť jeho námitky, postrádající ústavněprávní dimenzi, jsou ve svém obsahu toliko polemikou s právním názorem obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení sporné otázky započitatelnosti a promlčení pohledávek stěžovatele vůči oprávněné na základě aplikace ustanovení § 39, § 41 a § 110 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 a ustanovení § 196a obchodního zákoníku, resp. při posouzení přípustnosti jím podaného dovolání.

11. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že jak obvodní soud, tak i městský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svůj právní názor, v němž jako nedůvodný zamítly návrh stěžovatele na zastavení exekuce, když se neztotožnily s jeho názorem, že po vydání návrhu na nařízení exekuce zaniklo právo jím přiznané na základě započtení pohledávky mezi ním a oprávněnou, řádně zdůvodnily, a to i s četnými odkazy na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2217/2003 ze dne 14. 5. 2004; rozsudek sp. zn. 33 Cdo 3606/2007 ze dne 25. 3. 2010; rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2547/2011 ze dne 21. 6. 2012; či rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1323/2010 ze dne 12. 10. 2011, jenž byl nadto ústavně aprobován usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 68/12 ze dne 3. 4. 2012, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jejich rozhodování proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

12. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, jíž zpochybňuje postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jím podaného dovolání a v podstatě se domáhá "revize" jeho právního závěru ohledně nenaplnění zákonem stanovených předpokladů přípustnosti dovolání, konkrétně v ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Z ústavněprávního pohledu totiž Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí bylo nesplnění zákonem stanovených předpokladů jeho přípustnosti, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatele, který ve svém dovolání předestřel téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tedy svou argumentaci nepřizpůsobil specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku a na jeho podání občanským soudním řádem kladeným specifickým požadavkům.

13. Ústavní soud tak ani zde neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak namítal v ústavní stížnosti, a ze samotné skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, porušení jeho základního práva na spravedlivý proces bez dalšího dovozovat nelze. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek, zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu v napadeném usnesení.

14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru