Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3454/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Dražba
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.3454.10.1
Datum podání07.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

26/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 93 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3454/10 ze dne 20. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) CVF INVESTMENTS LIMITED, se sídlem Dimostheni Severi 22, 4th floor, Flat/Office 402, Nicosia, Cyprus, P.C. 1080, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem, se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha 1, 2) WOODLAND Limited, reg. č. 49082, se sídlem 1 Mapp Street, Belize city, Belize, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem, se sídlem Minská 38, 616 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. 5 Cmo 260/2010 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2010 sp. zn. 50 Cm 233/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 6. 12. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 12. 2010 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením vrchního soudu bylo potvrzeno usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soud nepřipouští, aby se řízení (žaloba o neplatnost veřejné dražby) na straně žalobce (stěžovatel 2) zúčastnil stěžovatel 1). Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel 1) nemá, resp. neosvědčil právní zájem (viz ust. § 93 odst. 1 o. s. ř.), když ten jej odůvodňuje tím, že by v případné nové dražbě se této mohl zúčastnit.

Argumentace stěžovatelů vychází z toho, že právní zájem stěžovatele 1) jako vedlejšího účastníka ve smyslu ust. § 93 odst. 1 o. s. ř. nemusí nutně spočívat v případné změně hmotněprávních práv a povinností vedlejšího účastníka, nýbrž zahrnuje i dosažení takového výsledku, který je pro vedlejšího účastníka výhodný, je-li v souladu s objektivním právem. Stěžovatel 2) pak uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho "vnitřně rozporné" podání.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375).

Ve vztahu ke stěžovateli 2) uvádí Ústavní soud, že jeho námitka stran posouzení obsahu podání je ve věci irelevantní, neboť důvody rozhodnutí obecných soudů vychází z nedoložení právního zájmu stěžovatele 1), nikoli z eventuálního udělení či neudělení souhlasu se vstupem stěžovatele 1) jako vedlejšího účastníka do řízení na straně žalobce. Ostatně, důsledky z podávání zmatených (opakované sdělování nesouhlasu se vstupem vedlejšího účastníka ze strany žalobce) a neúplných podání by nutně musely jít k tíži stěžovatelů. Ve vztahu ke stěžovateli 1) jsou předložené námitky v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a pohybují se v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak zejména vrchní soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatel dezinterpretací nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03 ze dne 8. 12. 2004 (N 187/35 SbNU 455) nepřípadně směšuje právní zájem ve smyslu ust. § 93 o. s. ř., nadto v podstatně formalizovaném řízení dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, se svými podnikatelskými zájmy, to s pouze obecným odůvodněním možnosti účastnit se případné nové dražby. Okolnost, že obecné soudy nepřisvědčily námitkám stěžovatele, stejně jako skutečnost, že se stěžovatel dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jeho základních práv (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 358/10 ze dne 2. 3. 2010).

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelů a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru