Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3452/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkpozemek
Stavba
Dobrá víra
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3452.10.1
Datum podání06.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 135c odst.2, § 135c odst.3

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3452/10 ze dne 24. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů V. V., J. P., Ing. V. G., I. G., J. V. a J. P., všech zastoupených Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, se sídlem Smilova 500, 530 02 Pardubice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, č. j. 22 Cdo 2748/2010-1415, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 Listiny.

2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2. března 2010, č. j. 20 Co 108/2006-1376, poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, potvrdil, jsa vázán vysloveným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí, v řízení o odstranění stavby ve výroku ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. prosince 2005, č. j. 8 C 203/2001-1228, jímž byla uložena žalovaným (stěžovatelům) povinnost k odstranění části stavby (malé vodní elektrárny s dalšími objekty - vše specifikováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) nacházející se na pozemcích žalobce. Oproti rozsudku soudu prvního stupně změnil odvolací soud pouze lhůtu k odstranění stavby tak, že ji stanovil na dobu 2 let po právní moci rozsudku. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na stanovisko vyplývající ze shora citovaného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohl vypořádat neoprávněnou stavbu malé vodní elektrárny jinak než jejím odstraněním. V dané věci byla stavba malé vodní elektrárny zřízena na pozemku na základě smlouvy o jeho dočasném užívání, ve které jako vlastník pozemku vystupoval městský národní výbor, jenž však pozemek nebyl oprávněn přenechat jinému. Stavebník tak nebyl subjektem práva dočasného užívání, nicméně vykonával jeho obsah. Bez ohledu na to, zda by tento obsah vykonával v dobré či zlé víře, musel si být vědom dočasnosti práva, které navíc po přijetí novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., podléhalo výpovědi bez udání důvodů (§ 677 obč. zák.). Je tedy zřejmé, že bez ohledu na případné vady smlouvy o dočasném užívání a její neplatnost a bez ohledu na případnou dobrou víru žalovaných si stavebníci museli při zachování obvyklé opatrnosti být vědomi dočasnosti možnosti mít na cizím pozemku stavbu, a tedy i dočasnosti stavby. Ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu tedy vyplynulo, že ochrana dobré víry stavebníků by nemohla jít za rámec toho, k čemu se dobrá víra mohla vztahovat; nebylo by tedy možno v řízení o odstranění neoprávněné stavby v jejich prospěch zřídit časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni, neboť jejich dobrá víra se mohla týkat jen práva dočasného užívání. Odvolací soud se s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu nezabýval dalšími námitkami žalovaných (zejména, že se jedná o stavbu ve veřejném zájmu, jejíž odstranění není účelné apod.) a pouze prodloužil lhůtu k odstranění stavby z důvodu zajištění vyřešení regulace vodního toku po odstranění stavby.

3. Následné dovolání žalovaných bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2010, č. j. 22 Cdo 2748/2010-1415, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu žádnou otázku zásadního právního významu. Nejvyšší soud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jakož i právního názoru Nejvyššího soudu vysloveném v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 162/2007 a není v rozporu s hmotným právem ani stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Správnost posouzení důvodů, na nichž odvolací soud postavil své rozhodnutí o neoprávněné stavbě (§ 135c obč. zák.), by dovolací soud blíže přezkoumal jen v případě, že by úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě není. Právní otázky nastolené dovolateli v dovolání jsou natolik obecné, že jejich řešení by nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu učinit rozhodnutím po právní stránce zásadního významu a tím založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

II.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyššímu soudu, na základě jehož závazného právního názoru došlo ke změně posouzení ze strany odvolacího soudu, vytýkají, že neposuzoval věc z hledisek, která sám stanovil pro rozhodování o neoprávněné stavbě. V této souvislosti poukazují stěžovatelé na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 5500/2007 nebo sp. zn. 22 Cdo 432/2002, v nichž Nejvyšší soud zdůrazňoval objektivní hodnocení účelnosti odstranění neoprávněně zřízené stavby, s tím, že je třeba přihlížet zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, jakož i dalším okolnostem (např. dobrá víra stavebníka). Stěžovatelé dále zmiňují rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 198/95. Zdůrazňují přínosy malé vodní elektrárny jak pro energetickou soustavu, tak i její protipovodňový význam. Rovněž by se mělo dle názoru stěžovatelů zkoumat, zda žaloba není projevem šikany (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/01). Vyslovují přitom přesvědčení, že v dané věci se o takový výkon práva ze strany žalobce jednalo. Stěžovatelé se snažili žalobci nabídnout různé formy vypořádání (od odkoupení pozemku, přes pronájem až po získání podílu na podnikání), avšak žalobce všechny nabídky odmítl s tím, že na pozemku postaví novou malou vodní elektrárnu. Stěžovatelé shrnují, že velká většina okolností svědčí ve prospěch zachování stavby (ať již se jedná o veřejný zájem nebo chování žalobce) a soudy rozhodly o odstranění stavby nesprávně.

III.

5. Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

6. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

7. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž toto právo má v případě všech vlastníků stejný obsah a ochranu. Odst. 4 téhož článku pak připouští omezení vlastnického práva jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu.

8. V dané věci stěžovatelé zpochybňují rozhodnutí, jimiž bylo nařízeno odstranění stavby postavené neoprávněně na pozemku žalobce. Český právní řád nevychází de lege lata z principu superficies solo cedit (stavba ustupuje pozemku). Za této situace je tedy umístění stavby na cizím pozemku nepochybně omezením vlastnického práva vlastníka pozemku, a proto je třeba důsledně dbát na existenci adekvátního práva vlastníka stavby umístit ji na cizím pozemku, čili na oprávněnosti stavby. V dané věci obecné soudy dospěly k závěru o neoprávněnosti stavby (což stěžovatelé ani nerozporují) a stěžovateli nastolenou otázkou zůstal pouze způsob vypořádání mezi vlastníkem pozemku a vlastníky stavby.

9. Specifickým znakem daného případu, resp. dané kategorie případů je, že k prvotnímu omezení vlastnického práva majitele pozemku dochází nikoliv na základě nějakého aktu (zásahu) státu, nýbrž jednáním další osoby, a to (neoprávněným) zastavěním části pozemku dotčeného vlastníka. Výsledkem uvedeného jednání je pak střet dvou práv, kde vlastnické právo ke stavbě omezuje právo majitelů pozemku v jejich vlastnických oprávněních, zejména pokud jde o jejich právo věc užívat. Pravidla pro řešení konfliktů, jež z tohoto střetu mohou vyvstat, zakotvuje již zmíněné ustanovení § 135c obč. zák.

10. Ústavní soud se v minulosti ve svém rozhodování již několikrát zabýval obdobnými případy tzv. neoprávněných staveb (srov. k tomu např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 198/95, II. ÚS 568/01, IV. ÚS 1447/09, či nález sp. zn. III. ÚS 455/03, vše dostupné v el. databázi na http://nalus.usoud.cz). Právě v posledně citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 455/03 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "(p)ři posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným protiprávním jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o "výhodnosti" nedodržování práv ostatních se všemi nežádoucími důsledky. Vzhledem k tomu nelze mít za to, že by v zájmu společnosti byla ochrana takového "neoprávněného"stavebníka. Na straně druhé je v zájmu společnosti, aby i v těchto případech nedocházelo ve vztahu ke stavebníkovi k nadměrně tvrdým, a tedy obecně neakceptovatelným řešením. O postupu podle § 135c odst. 1 obč. zák. proto třeba uvažovat vždy tehdy, neexistují-li na straně tohoto stavebníka důvody zvláštního zřetele hodné. (...) Vzhledem ke značné různorodosti případů tzv. neoprávněných staveb, jež mohou v praxi nastat, nutně musí právní úprava poskytovat více možností řešení, aby nedocházelo ke zjevně nespravedlivým výsledkům. Jinými slovy řečeno, nelze vycházet z toho, že by jediným ústavně konformním řešením bylo odstranění "neoprávněné" stavby, nýbrž musí být otevřen prostor i pro jiné uspořádání vzájemných vztahů."

11. Pro danou věc jsou z hlediska právního posouzení důležitá dvě předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v tomto řízení (tj. rozsudek z 31. července 2001, č. j. 22 Cdo 1875/98-567, a rozsudek z 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007), které mimochodem započalo již v roce 1991. Ze skutkových zjištění i právních závěrů vyplynulo, že v dané věci není možný postup podle § 135c odst. 2 obč. zák. (přikázání věci do vlastnictví vlastníka pozemku), neboť stavba se nachází na více pozemcích (m. j. i pozemcích stěžovatelů). Současně, jak se podává z rozsudku sp. zn. 22 Cdo 162/2007, není možný ani postup podle § 135c odst. 3 obč. zák. (zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby za náhradu) vzhledem k tomu, že ochrana dobré víry stěžovatelů, jako jednoho z hledisek při posuzování způsobu vypořádání neoprávněné stavby, nemůže jít za rámec toho, k čemu se dobrá víra mohla vztahovat. Jak totiž vyplynulo ze skutkových zjištění, stěžovatelé si museli být v době stavby, při zachování obvyklé opatrnosti, vědomi dočasnosti možnosti mít na cizím pozemku stavbu a tedy i dočasnosti stavby. V řízení o odstranění neoprávněné stavby v jejich prospěch tak nebylo možné zřídit časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni, neboť jejich dobrá víra se mohla týkat toliko práva dočasného užívání. Ostatně nebylo by na místě neplatnost smlouvy vykládat v jejich prospěch tak, že by v důsledku této neplatnosti bylo jejich postavení lepší, než kdyby smlouva byla uzavřena platně a teprve později by právní vztah jí založený zanikl (např. výpovědí).

12. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je věcí obecných soudů, jakým způsobem zhodnotí a jakou váhu přiznají jednotlivým důvodům svědčícím pro konkrétní způsob vypořádání. Jestliže subjektivní hledisko (neexistence resp. existence pouze časově omezenému užívání pozemku) dobré víry na straně stavebníků (stěžovatelů) převážilo při rozhodování nad hlediskem veřejného zájmu, není možné v rozhodnutích obecných soudů spatřovat projev libovůle. Jak již bylo řečeno výše, vlastník pozemku si v případě střetu práva s vlastníkem stavby zasluhuje zvýšenou ochranu. Pouhá ekonomická nevhodnost odstranění stavby je z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující.

13. Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Uvedená rozhodnutí tedy nejsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a nelze shledat ani porušení práva na ochranu vlastnictví.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru