Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3451/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříkOdvolání
rozhodnutí procesní/opravné, doplňující
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3451.14.1
Datum podání30.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82

6/2002 Sb., § 174a

99/1963 Sb., § 164, § 222 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3451/14 ze dne 16. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem, se sídlem Praha 9, Na rozcestí 1434/6, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 62 Co 138/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. Ul 27/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1) Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2014 doplněnou podáním zástupce stěžovatele ze dne 9. 12. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 10 odst. 1, v článku 36 odst. 1, a v článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2) Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v také v tom, že Městský soud v Praze nepostoupil jeho návrh ze dne 5. 5. 2014 na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2012, č. j. 14 C 24/2008-242, Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k projednání a rozhodnutí, a v řízení vedeném pod sp. zn. 62 Co 138/2014 rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, jehož písemné znění dosud nebylo vyhotoveno, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O návrhu stěžovatele na opravu výroku rozsudku soudu prvního stupně tak vůbec nebylo věcně příslušným soudem rozhodnuto. Stěžovatel uvádí, že rovněž podal v tomto smyslu dne 16. 5. 2014 stížnost k předsedovi Městského soudu v Praze. Místopředseda Městského soudu v Praze přípisem ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. St 83/2014, stěžovatele informoval, že jako orgán státní správy Městského soudu v Praze nemá možnost zajistit, aby návrh stěžovatele na opravu výroku rozsudku byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 předložen, jestliže příslušný předseda senátu Městského soudu v Praze podmínky pro předložení věci k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 neshledal. Stěžovatel proto v souladu s § 174a odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podal k Vrchnímu soudu v Praze dne 30. 5. 2014 návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, č. j. Ul 27/2014, byl návrh stěžovatele zamítnut. Citovaným usnesením bylo dle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce, neboť nelze souhlasit se závěrem Vrchního soudu v Praze, že je v pravomoci Městského soudu v Praze posoudit důvodnost návrhu stěžovatele na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatel je přesvědčen, že takové posouzení může učinit pouze soud prvního stupně, tedy Obvodní soud pro Prahu 2. Stěžovatel je taktéž přesvědčen o podjatosti předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze. Tuto skutečnost dovozuje stěžovatel z formulace odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém se uvádí, že stěžovatel manipuluje soud k postupům v rozporu s občanským soudním řádem. Takovou formulaci považuje stěžovatel za neslušnou, neetickou a nepřiměřenou, a to zvlášť za situace, kdy předmětem žaloby je návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalované České republice - Nejvyššímu státnímu zastupitelství podat návrh na jmenování stěžovatele státním zástupcem do rukou ministra spravedlnosti, a návrh na určení, že žalovaná úmyslně neoprávněně zasáhla do práva stěžovatele na rovnost a rovné zacházení v řízení o přijetí do zaměstnání na volné funkční místo státního zástupce. Stěžovatel upozorňuje, že se neúspěšně domáhal předložení návrhu na jmenování své osoby státním zástupcem ze strany Nejvyššího státního zástupce do rukou ministryně spravedlnosti poté, co úspěšně absolvoval čekatelskou praxi na státního zástupce, složil profesní zkoušku a úspěšně absolvoval povinné psychologicko-diagnostické vyšetření soudním znalcem z oboru forenzní psychologie. Žalovaná Česká republika - Nejvyšší státní zastupitelství může tedy negativní a nepravdivé hodnocení stěžovatele ze strany Vrchního soudu v Praze jako osoby, která údajně manipuluje soud k postupům v rozporu s občanským soudním řádem, zneužít proti stěžovateli v další fázi řízení o jeho jmenování státním zástupcem. Uvedeným postupem předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze tak bylo porušeno i ústavně zaručené právo stěžovatele na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti ve smyslu článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

3) Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je z části nepřípustný, a z části zjevně neopodstatněný.

4) Pokud se jedná o ústavní stížnost v části směřující proti postupu Městského soudu v Praze, který nepředložil návrh stěžovatele na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 tomuto soudu k rozhodnutí, upozorňuje Ústavní soud, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

5) Dle § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

6) Zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručeného práva nebo svobody může mít nejrůznější formu či podobu. Zpravidla se jedná o pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. akt individuální aplikace práva, který již nelze napadnout žádnými řádnými opravnými prostředky a který v právní sféře jeho adresáta již vyvolává zamýšlené účinky. Střet s ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou může být způsoben také jakýmkoliv "jiným zásahem orgánu veřejné moci" než pravomocným rozhodnutím. Pojem "jiný zásah orgánu veřejné moci" interpretuje Ústavní soud tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči ústavně zaručeným základním právům nebo svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. Přitom takový útok sám nesmí být výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se musí vymykat obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Podstatné je, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu obsahujícím zákaz takového zásahu [viz nález III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (sv. 4, s. 243)]. Tato podmínka tedy není splněna tam, kde se poškozenému nabízí možnost obrany jinými procesními prostředky, po 1. lednu 2003 zejména žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle § 82 a násl. soudního řádu správního.

7) V předmětné věci spatřuje stěžovatel jiný zásah orgánu veřejné moci v postupu odvolacího soudu, který nepředložil soudu prvního stupně návrh stěžovatele na opravu výroku rozsudku.

8) Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dle § 75 odst. 1 věty před středníkem zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

9) Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel měl možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu odvolacího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se v zákonné lhůtě, která počne běžet doručením rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě rozhodnutí o dalším opravném prostředku) stěžovateli či jeho zástupci, domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

10) Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost v části směřující proti "nepostoupení návrhu navrhovatele ze dne 5. května 2014 na opravu výroku rozsudku" odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], když neshledal důvod k postupu dle ustanovení § 75 odst. 2 téhož zákona.

11) Pokud se jedná o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. Ul 27/2014, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu, Ústavní soud shledal návrh zjevně neopodstatněným, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

12) Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty Městskému soudu v Praze k provedení procesního úkonu - postoupení návrhu stěžovatele ze dne 5. 5. 2014 na opravu výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2014, č. j. 14 C 24/2008-242, s odůvodněním, že v době, kdy stěžovatel podal předmětný návrh, byl spis s odvoláním předložen Městskému soudu v Praze, který v rozhodnutí soudu prvního stupně chyby v psaní a počtech neshledal, a důvody k vrácení spisu Městskému soudu v Praze tedy nejsou dány.

13) Ústavní soud neshledal důvodu, aby uvedený závěr Vrchního soudu v Praze z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jej považuje za řádně odůvodněný a přesvědčivý. K námitce stěžovatele, že o jeho návrhu na opravu výroku měl rozhodnout výlučně soud prvního stupně, Ústavní soud připomíná ustanovení § 222 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého platí, že za podmínek § 164 tohoto zákona může odvolací soud také nařídit opravu napadeného rozhodnutí. Z citovaného je zřejmé, že pokud naopak odvolací soud k závěru o nutnosti provedení opravy výroku soudu prvního stupně nedospěje, opravu výroku mu nenařídí (a věc mu tudíž nebude předkládat), jak tomu bylo v projednávané věci. Takový postup je i v souladu s rychlostí a hospodárností řízení, kterou by měl mít ve svém zájmu na mysli i stěžovatel. Ústavní soud taktéž nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že by se v odůvodnění napadeného rozsudku vyskytovaly výroky, které by stěžovatele dehonestovaly a zavdávaly by důvod k tvrzené podjatosti rozhodující předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze. Pokud by tomu ale byla jinak, pak stěžovatel měl podat námitku podjatosti, která by byla předmětem samostatného řízení, stejně jako případná žaloba na nactiutrhání.

14) Závěrem lze jen konstatovat, že stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by porušení jeho ústavně zakotvených práv dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatele na výklad procesních ustanovení občanského řádu, je pouhou polemikou s výkladem učiněným obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.

15) Na základě uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti postupu Městského soudu v Praze mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. Ul 27/2014, Ústavní soud

odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru