Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3450/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3450.11.1
Datum podání16.11.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3450/11 ze dne 29. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem se sídlem Vysoká 267/1, 269 01 Rakovník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2011 č.j. 19 Co 200/2011-133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť měl za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 1. 2011 č. j. 9 C 126/2009-102 byla žaloba o určení, že žalobkyně, bývalá manželka stěžovatele, je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, zamítnuta. Žalobkyně darovala stěžovateli ideální spoluvlastnický podíl (1/2) na předmětných nemovitostech, přičemž ho následně písemně vyzvala k vrácení daru, avšak neunesla důkazní břemeno ohledně existence zákonných podmínek pro vrácení daru (podle tvrzení žalobkyně měl stěžovatel hrubě porušovat dobré mravy ve vztahu k ní i k jejich společným dětem a též i k její matce a bratrovi). Krajský soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně nepřiznal; jinak ovšem rozsudek okresního soudu potvrdil. Stejně tak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení. Tvrzení žalobkyně byly podle názoru krajského soudu podporovány důkazy pouze zprostředkovaně, když veškeré důkazy o násilí stěžovatele svědci získali jen z informací od žalobkyně a viditelných známek na těle si svědci všimli jen ve 3 případech. Odvolací soud nepominul ani závěry ze znaleckého posudku zaměřeného na posouzení osobnosti žalobkyně, který došel k závěru, že se u ní vyskytují velmi silné sklony k nezáměrnému i záměrnému účelovému zkreslování prezentovaných informací. Byť se žalobkyni nepodařilo zpochybnit věcnou správnost napadeného rozsudku, výjimečnost tohoto případu, jakož i okolnosti, jež vedly k neúspěchu žalobkyně a které spočívají především ve struktuře osobnosti žalobkyně, jež jí nedovolují zcela vnímat realitu tak, jak se ve skutečnosti udála, vzal odvolací soud v potaz při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Stejně tak (jak i znalecký posudek konstatoval) vzal soud do úvahy i to, že "mezi účastníky panovala naprostá odlišnost jejich představ o správnosti výchovného působení vůči dětem, což vůbec neumožňovalo žalobkyni (vzhledem k jejímu osobnostnímu vybavení a tzv. nulové toleranci) posoudit správnost žádného výchovného působení žalovaného (tj. stěžovatele), což bylo mezi nimi nepochybně významným bodem střetů." Odvolací soud proto všechny tyto okolnosti zohlednil ve prospěch žalobkyně do té míry, že by uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovaného bylo vůči ní tvrdým opatřením, a to i za situace, kdy žije nyní s dětmi po rozvodu sama. Proto výjimečně použil ust. § 150 o. s. ř.

Stěžovatel protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval v tom, že odvolací soud aplikoval ust. § 150 o. s. ř., aniž by dal stěžovateli jakýkoli prostor vyjádřit se k tomuto postupu a důkazům, jimiž důvodnost tohoto postupu měla být podložena. Žalobkyně v průběhu řízení před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím nikdy nepodala eventuální návrh, aby soud postupoval podle ust. § 150 o. s ř. a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Přesto se soud zcela nepředvídatelně a překvapivě rozhodl tohoto ustanovení užít, přičemž nedal stěžovateli možnost doplnit v tomto směru svá tvrzení a důkazy, se kterými by se musel vypořádat. Podle stěžovatele bylo zřejmé, že žalobkyně své kroky vůči stěžovateli v rámci jednotlivých soudních řízení promýšlela a její motivací bylo dosáhnout cílů, které si v jednotlivých věcech určila. Její chování přitom nelze omlouvat, protože mělo negativní osobní a finanční konsekvence na straně stěžovatele. Za účelové považoval stěžovatel též navrženou svědkyni R. Ani stěžovatelův správný postoj k výchově dětí by neměl jít k jeho tíži. Důvodem nepřiznání nákladů řízení nemůže být ani ta skutečnost, že žalobkyně žije po rozvodu s dětmi sama, neboť tato nikdy netvrdila, že by její finanční situace byla špatná.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že použití moderačního oprávnění dle § 150 o. s. ř. bylo ze strany krajského soudu zdůvodněno dostatečným a jasným způsobem, neboť tento řádně, byť ve stručnosti popsal zvláštní okolnosti, které ve výjimečných případech opravňují obecné soudy takový postup při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení aplikovat. Výsledek, ke kterému stran náhrady nákladů řízení odvolací soud došel, se navíc Ústavnímu soudu jeví s ohledem na komplikovanost osobních i majetkových vztahů stěžovatele a žalobkyně, jeho bývalé manželky (viz zejména str. 2nn. rozhodnutí okresního soudu), i vzhledem ke zjištěním ohledně osobnostní struktury žalobkyně, jak byly uvedeny ve znaleckém posudku (viz str. 5n. rozhodnutí odvolacího soudu), jako spravedlivý. Přestože stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud porušil jeden z aspektů práva na spravedlivý proces (ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, N 26/44 SbNU 309, sp. zn. III. ÚS 3299/09 a sp. zn. IV. ÚS 2738/10, dostupných na http://nalus.usoud.cz/), když dle tvrzení stěžovatele jej odvolací soud neinformoval, že hodlá užít ust. § 150 o. s. ř., dospěl Ústavní soud k závěru, že za situace, kdy v nyní posuzovaném případě (na rozdíl od věci sp. zn. II. ÚS 828/06) neshledal porušení základního práva v samotné aplikaci ust. § 150 o. s. ř., a navíc se s důvody vedoucími k aplikaci moderačního oprávnění zcela ztotožnil, by bylo extrémně formalistickým požadavkem, pokud by ex post trval na povinnosti obecného soudu dát účastníkům řízení procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu (srov. obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08, U 10/50 SbNU 451). Jak již Ústavní soud rovněž judikoval, v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, U 19/31 SbNU 327). Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09, N 43/52 SbNU 431). Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci, bylo by nepřípustným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výlučně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Vyhověním ústavní stížnosti by pak paradoxně sám Ústavní soud přispěl k porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty", která nenalézá reflexi v hmotných právech stěžovatele, prodlužoval řízení.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2011

Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru