Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 345/20 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Tachov
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.345.20.1
Datum podání31.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 345/20 ze dne 15. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Pojarové, právně zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 č. j. 32 Cdo 3354/2019-929, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2019 č. j. 61 Co 70/2018-879 a usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 12. 2017 č. j. 4 C 60/2012-752, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, když má za to, že jimi bylo porušeno zejména její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Klatovech rozhodl napadeným usnesením, že se zamítá žaloba pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9. 12. 2014 č. j. 4 C 60/2012-294 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2015 č. j. 61 Co 66/2015-358 a že stěžovatelka jako žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 73 443,40 Kč. Krajský soud v Plzni rozhodl o odvolání stěžovatelky i žalované tak, že se usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje a ve výroku II se mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 76 831 Kč. Současně soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí celou řadu námitek, které podle jejího názoru mají za následek porušení jejího základní práva na spravedlivý proces. Například namítá, že soud prvního stupně zcela záměrně neúplně zjistil skutkový stav věci, když opominul provést rozhodující důkazy k protiprávnímu jednání soudce a státní správy soudu v nalézacím řízení. Dále měl soud prvního stupně porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že hodnocení důkazů je zatíženo libovůlí, neboť základní zásady hodnocení důkazů byly potlačeny. Některé důkazy nebyly vůbec provedeny, a přesto byly předmětem úvah soudu při posouzení předmětné věci. Usnesení soudu prvního stupně je podle stěžovatelky nepřezkoumatelné pro chybějící důkazy, o něž soud opřel své úvahy při odůvodnění napadeného usnesení. Obdobné námitky vznáší i vůči usnesení soudu odvolacího a ve vztahu k rozhodnutí soudu dovolacího namítá, že tento soud založil své rozhodnutí na nepřezkoumatelnosti, neboť stěžovatelka dovolacímu soudu předložila otázku procesního práva, která nebyla dosud řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu.

4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

5. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).

6. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady spočívající v absenci uvedení předpokladů přípustnosti dovolání. K tomu Ústavní soud uvádí, že mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. cit. ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Pokud dovolatel svou argumentační povinnost nesplní, dovolací soud může odmítnout dovolání jako vadné.

7. Stěžovatelka podle Nejvyššího soudu však žádnou takovou otázku neoznačila a pouze polemizuje s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a vytýká odvolacímu (i prvostupňovému) soudu nesprávná skutková zjištění. Sama skutečnost, že dovolatelka má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu a rozporuje některá jeho skutková zjištění, však způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepředstavuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jasně plynou důvody, pro něž považoval vymezení předpokladů přípustnosti dovolání jako nedostatečné a Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo odmítl.

8. Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, podle výše citovaného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 platí, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů."

9. S ohledem na právní závěry stanoviska, jimiž je II. senát Ústavního soudu vázán, Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti rozsudku těmto rozhodnutím, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka v důsledku vadně podaného dovolání nesplnila podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Následkem toho se pak Ústavní soud námitkami vážícími se k těmto rozhodnutím nemohl věcně zabývat.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru