Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3449/17 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Semily
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkZástavní právo
dovolání/přípustnost
pohledávka
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3449.17.1
Datum podání06.11.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 170 odst.1 písm.a

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3449/17 ze dne 5. 6. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Nadační fond EVA se sídlem Riegrovo nám. 15, Semily, právně zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, AK se sídlem Jaselská 940/23, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 1826/2017-55, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2016 č. j. 21 Co 318/2016-38 a usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 4. 2016 č. j. 7 E 1/2016-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdila, že jimi byla porušena její základní práva, zejména pak právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se v řízení vedeném ve věci výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, jíž jsou nemovité věci v jejím vlastnictví, a to k vymožení peněžité pohledávky oprávněného vůči obligačnímu dlužníkovi, kterým byla osoba odlišná od povinného, a sice obchodní společnost vystupující naposledy pod firmou Bavlnářské závody Benešov u Semil, a. s. "v likvidaci", a které bylo nařízeno usnesením Okresního soudu v Semilech č. j. 7 E 1/2016-13 ze dne 11. 4. 2016, domáhala zastavení řízení. Svůj návrh na zastavení výkonu rozhodnutí odůvodňovala tak, že obligační dlužník po nařízení výkonu rozhodnutí ukončil svoji likvidaci a byl ke dni 23. 5. 2016 vymazán z obchodního rejstříku.

3. Stěžovatelka proto navrhla, aby bylo vykonávací řízení zastaveno pro zánik předmětného zástavního práva v důsledku zániku zajištěné pohledávky způsobeného zánikem dlužníka bez právních nástupců. Návrh byl soudem prvního stupně zamítnut a toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno i rozhodnutím odvolacího soudu. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že zánik dlužníka - právnické osoby bez právních nástupců - nevede sám o sobě k zániku nároku věřitele vůči jiným osobám na uspokojení ze zajištění včetně zástavního práva. V obou případech se přitom opřel o úvahu, že akcesorita (spjatost) zajišťovacích institutů se vztahuje k pohledávce, nikoli k dlužníkovi.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž uváděla, že nesouhlasí s právním posouzením otázky osudu zástavního práva k majetku třetích osob v případě zániku obligačního dlužníka - právnické osoby bez právních nástupců. Dovolací soud usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, když uzavřel, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (v otázce, zda zanikne zástavní právo v případě, že dojde k zániku právnické osoby, která je dlužníkem ze zajištěné pohledávky a nemá postavení zástavního dlužníka), a není proto důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. V této souvislosti pak odkazuje na své dřívější rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1198/2005 ze dne 9. 2. 2006 a v něm přijatý právní názor, že zástavní právo nezaniká, jestliže dluh odpovídající zajištěné pohledávce nemůže být uspokojen právnickou osobou jako dlužníkem proto, že zanikla bez právního nástupce. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že akcesoritu zástavního práva je třeba chápat ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoli také k osobě dlužníka.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že je nesprávné vztahovat princip akcesority výlučně k zajištěné pohledávce a nikoli k osobě dlužníka, neboť osoba dlužníka je nedílnou součástí závazkového vztahu jako jeho subjekt a závazkový vztah proto nemůže existovat odděleně od svého subjektu. Stěžovatelka vytýká dovolacímu soudu, že se zcela nevypořádal s dovolacími námitkami a v odůvodnění svého rozhodnutí víceméně pouze zopakoval závěry již dříve vyslovené v rozhodnutí 21 Cdo 1198/2005, aniž by se přesvědčivě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky.

6. Po přezkoumání usnesení Nejvyššího soudu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, ani postupem soudů v předchozím řízení, nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět.

7. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle § 237 o. s. ř. je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou [nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].

8. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům v zásadě vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelkou dostatečně vypořádal a vyložil, proč považuje dovolání, jak bylo formulováno, za nepřípustné. K dovolacím námitkám zejména uvedl, že zanikla-li právnická osoba bez právního nástupce - jako tomu bylo v posuzovaném případě - je zřejmé, že tu není nikdo, na koho by přešla její povinnost plnit (kdo by jako dlužník byl povinen splnit dluh). V zákoně se výslovně - na rozdíl od fyzických osob - neuvádí, jaké má tato skutečnost právní následky ve vztahu ke dluhům, které zůstaly po zániku právnické osoby neuhrazeny; část právní teorie a praxe za této situace dovozuje, že dluh zanikl, neboť nemůže "existovat bez nositele povinnosti", a že tedy musela zaniknout rovněž jemu odpovídající pohledávka. Ze závěru, že pohledávka zanikla z důvodu zániku dlužnické právnické osoby bez právního nástupce, však nelze (i kdyby byl opravdu správný) úspěšně dovozovat (na základě principu akcesority), že by bez dalšího zaniklo její zajištění poskytnuté třetími osobami. Princip akcesority je totiž třeba - jak uvedeno výše - vztáhnout jen k zajištěné pohledávce a nikoliv k osobě dlužníka. Nejvyšší soud uzavřel, že z uvedených důvodů v posuzované věci nelze aplikovat ustanovení § 170 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, podle něhož zástavní právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky, kterého se povinný ve prospěch svého názoru dovolává.

9. Z citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu pak dle Ústavního soudu nelze dovozovat, že by jím byla porušena základní práva stěžovatelky. Usnesení je dostatečným způsobem odůvodněno, jeho argumentace je logická a vycházející z předchozích rozhodnutí dovolacího soudu o nastolené právní otázce a již z tohoto důvodu zde není dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru