Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3448/16 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní... více
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Náklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3448.16.1
Datum podání17.10.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3448/16 ze dne 10. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky QI investiční společnost, a. s., adresa Rybná 682/14, 110 05 Praha 1, zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem, se sídlem Dlouhá 733/29, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2016, č. j. 20 Co 241/2016-72, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2016, č. j. 20 Co 241/2016-72, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to v situaci, kdy řízení o samotné žalobě o soudní prodej zástavy zahájené na základě návrhu žalobkyně (stěžovatelky) bylo z důvodu jejího zpětvzetí zastaveno. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud obdobně tak, že žádnému z účastníků jejich náhradu nepřiznal. Odvolací soud na danou věc aplikoval § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž posuzoval, který z účastníků řízení procesně zavinil, že byla žaloba vzata zpět. V této souvislosti dospěl k závěru, že zavinění je třeba spatřovat na straně žalobkyně, neboť svoji žalobu na soudní prodej zástavy vzala zpět z důvodu, že na základě jí podaného návrhu na nedobrovolnou dražbu byla zástava zpeněžena v rámci nedobrovolné dražby a odpadl tak předmět soudního řízení. Za dané situace tedy nebylo možno vycházet z toho, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného (zástavního dlužníka), neboť ten prodej zástavy v nedobrovolné dražbě neinicioval, nýbrž k němu došlo na základě návrhu žalobkyně, jakožto zástavní věřitelky, která se souběžně domáhala nařízení soudního prodeje zástavy i nedobrovolné dražby. Odvolací soud rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, podle něhož se přiznané náhrady nákladů řízení může zástavní věřitel domáhat jen z výtěžku zpeněžení zástavy dosaženého jejím prodejem, přičemž platí, že nařízení a provedení výkonu rozhodnutí k uspokojení náhrady těchto nákladů řízení z jiného majetku zástavního dlužníka je nepřípustné. Vzhledem k tomu, že zástavní dlužník již není vlastníkem zástavy, která byla zpeněžena právě k úhradě dluhu zajištěného zástavním právem, bylo by nemožné uspokojit náklady tohoto řízení z výtěžku zpeněžení zástavy.

II.

3. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadá shora označené usnesení Krajského soudu v Praze, resp. jeho nákladový výrok. Nejprve rekapituluje průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí, s jehož závěry vyslovuje nesouhlas. Domnívá se, že žaloba na soudní prodej zástavy byla podána důvodně a byl to naopak žalovaný, kdo zavinil, že žalobu musela vzít stěžovatelka zpět. Zavinění za zastavení řízení pak spočívá v chování žalovaného, který nehradil své závazky, a proto se konala nedobrovolná dražba, ve které byla zástava prodána. Stěžovatelka poukazuje na to, že před samotným podáním žaloby nevěděla, že se bude konat nedobrovolná dražba a i kdyby jí tato skutečnost byla známa, nemohla odhadnout, zda se podaří zástavu prodat. Podle názoru stěžovatelky postupoval odvolací soud formalisticky a v rozporu se smyslem § 146 odst. 2 o. s. ř., čímž porušil právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010 sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, které se zabývalo otázkou, zda by bylo porušeno právo na spravedlivý proces, pokud by zástavnímu věřiteli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy. Jeho závěry byly aprobovány i Ústavním soudem (srov. usnesení ze dne 22. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 3641/15).

III.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Právě výše uvedené platí o to více ohledně rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. června 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. ledna 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].

6. V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Jak je z odůvodnění výše napadeného rozhodnutí patrné, odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení řádně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na příslušné právní předpisy a tyto aplikoval na konkrétní případ stěžovatelky. Závěry, ke kterým dospěl, přiměřeně podrobně odůvodnil ve shodě s § 169 o. s. ř. a srozumitelně také nastínil, jaké úvahy vedly k učiněným závěrům. Takovéto odůvodnění přitom Ústavní soud neshledává jako jakkoliv svévolné či vybočující z ústavněprávních limitů a nepřísluší mu tak ani tato rozhodnutí na základě polemiky vedené stěžovatelem přehodnocovat. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti preferuje výkladovou variantu jinou, která je pro ni příznivější, a sice že zavinění za zastavení řízení je třeba spatřovat na straně žalovaného, jde z její strany toliko o polemiku postrádající jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Odvolací soud rovněž poukázal na stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, a pokud se stěžovatelka domnívá, že by závěry z něho vyplývající měly aplikovány jinak, jedná se opět o pouhou polemiku s výkladem podústavního práva. Navíc nelze přehlédnout, že v citovaném usnesení se jednalo o zcela jiné okolnosti, když Nejvyšší soud shledal nesprávnost v rozhodnutí odvolacího soudu, který v situaci, kdy bylo vyhověno žalobě zástavního věřitele, a byl nařízen soudní prodej zástavy, vyslovil, že o nákladech řízení se u okresního soudu nerozhoduje. V nyní projednávané věci se žaloba podaná stěžovatelkou vůbec meritorně neprojednávala, a proto bylo zcela namístě aplikovat zásady uplatňující se v případě zastavení řízení, což odvolací soud bezezbytku učinil a o náhradě nákladů řízení rozhodl v intencích § 146 odst. 2 o. s. ř.

7. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru