Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3448/14 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Karlovy Vary
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
Svědek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3448.14.1
Datum podání30.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3448/14 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Slabého, zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem AK se sídlem Polská 4, 360 20 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2014 č. j. 33 Cdo 1371/2014-231, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2014 č. j. 12 Co 551/2013-206 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. září 2013 č. j. 16 C 172/2011-169, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. října 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. března 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V podání Ústavnímu soudu doručeném dne 2. března 2015 stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby rozhodl, že vykonatelnost rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. září 2013 č. j. 16 C 172/2011-169 se odkládá.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. ledna 2014 č. j. 12 Co 551/2013-206 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. září 2013 č. j. 16 C 172/2011-169, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") povinnost zaplatit žalobkyni 580.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7 % od 20. ledna 2010 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Současná žalobkyně vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně GSUS s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 12, identifikační číslo osoby 252 15 213, na základě usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. dubna 2012, č. j. 16 C 172/2011-60.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. července 2014 č. j. 33 Cdo 1371/2014-231 jako nepřípustné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadá postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, hodnocení provedených důkazů, zvláště pak správnost způsobu hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Za porušení práva na spravedlivý proces ze strany soudu považuje stěžovatel dále opomíjení protokolace otázek na svědka a připuštění dalších důkazů po koncentraci řízení za účelem znevěrohodnění svědka Arcary (ve prospěch žalobce) a zároveň nepřipuštění důkazů navrhovaných stěžovatelem za účelem znevěrohodnění výpovědí pana Cabalky, paní Prokešové či pana Paura, kteří nevypovídali pravdu o postavení stěžovatele ve společnosti GSUS s. r. o. a záměrně zkreslovali skutečnosti. V tomto ohledu soud prvního stupně podle stěžovatele porušil princip rovnosti "zbraní" dle čl. 37 odst. 3 Listiny a nestrannosti soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel dále zdůrazňuje, že právní předchůdce žalobce nikdy nevyfakturoval předmětné vozidlo a přitom žalobce požadoval po stěžovateli plnění. V účetnictví právního předchůdce žalobce se pak nemohl prodej auta objevit a stěžovatel má za to, že ani žalobce nemohl po právu po stěžovateli tuto pohledávku vymáhat, neboť v účetnictví tuto položku neměl zanesenou. Na tento nedostatek stěžovatel upozorňoval, avšak obecné soudy se s touto námitkou nevypořádaly, a proto je nutné považovat napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Pokud jde o pojištění vozidla, stěžovatel poukazuje na to, že pan Paur ve své výpovědi tvrdil, že automobil byl pojištěn společností, což se nezakládá na pravdě, neboť automobil byl od počátku pojištěn na osobu stěžovatele. Bylo tomu z toho důvodu, že od počátku byl dán záměr, že vlastníkem automobilu se stane stěžovatel. S tímto vědomím mu pak byla advokátem právního předchůdce žalobce zaslána k podpisu kupní smlouva. Při hodnocení důkazů pak obecné soudy k této skutečnosti nepřihlédly a opět zkrátily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že obecné soudy byly ovlivněny nepravomocným rozsudkem ve věci sp. zn. 10 C 160/2011, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech, v němž se soud necitlivě zmiňuje o tom, že kupní smlouva na prodej automobilu byla fingovaným právním úkonem. Tento rozsudek byl a zřejmě je součástí spisu sp. zn. 16 C 172/2011 Okresního soudu v Karlových Varech a ovlivnil rozhodování soudů v této věci. Stěžovatel považuje takový postup soudů za nepřípustné ovlivňování mající za následek nespravedlivé rozhodování a nespravedlivý proces.

Stěžovatel dále uvádí, že v rámci odvolacího řízení upozornil soud na to, že se cítí být poškozen jednáním zástupců žalobce a že podal trestní oznámení mj. pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi s tím, že osoby podávající vysvětlení, pan Paur, pan Cabalka a paní Schülein odmítli ve věci vypovídat. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že v rámci spravedlivého procesu by měl příslušný soud vyčkat výsledků šetření Policie České republiky (dále jen "policie") zvláště za situace, když osoby svědků odmítnou u policie ve věci podat vysvětlení a vypovídat a předtím jejich výpovědi posloužily jako klíčový podklad pro rozhodnutí ve prospěch žalobce.

Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se jeho námitkami nezabýval, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Litiny a že dovolací soud opominul konstantní judikaturu tohoto soudu.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

Odvolací soud se v souzené věci ztotožnil se soudem prvního stupně, že s ohledem na tvrzení žalovaného a postoj žalobce k uzavření smlouvy datované dne 19. ledna 2010 o prodeji vozidla zn. Jaguar SPZ 2K7 4569 za kupní cenu 580.000,- Kč, byla tato smlouva uzavřena platně, dosud však žalovaným nebyla zaplacena kupní cena. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně hodnotil jednotlivé důkazy i ve vzájemných souvislostech, když přihlédl i k výpovědím Marka Cabalky a Stanlyho Paura o skutečnostech podstatných pro toto řízení i v jiných řízeních vedených u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 166/2010 a sp. zn. 10 C 160/2011 zjistil náležitě skutkový stav věci a ze svých zjištění vyvodil správný právní závěr. Odvolací soud proto uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný a zákonu odpovídající, a to včetně výroku o nákladech řízení.

Uvedeným závěrům odvolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Pro úplnost je třeba uvést, že odvolací soud se dostatečným způsobem vypořádal i se všemi námitkami stěžovatele, včetně námitky týkající se nedostatků v protokolaci soudu prvního stupně. Porušení ústavnosti nelze vytknout ani Nejvyššímu soudu, který v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, posoudil přípustnost dovolání v předmětné věci.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. září 2013 č. j. 16 C 172/2011-169 Ústavní soud nerozhodoval samostatným usnesením, neboť o podané ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po té, co uvedený návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti obdržel.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru