Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3438/14 #1Usnesení ÚS ze dne 13.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
osoba/povinná
dlužník
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3438.14.1
Datum podání29.10.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 565, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3438/14 ze dne 13. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Starého, zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou, se sídlem Orlí 36, 602 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, č. j. 21 Cdo 2600/2014-70, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2013, č. j. 26 Co 283/2013-37, a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 17. května 2012, č. j. 19 EXE 2749/2011-21, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 29. října 2014 a doplněnou dne 22. prosince 2014 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 17. května 2012, č. j. 19 EXE 2749/2011-21, nařídil exekuci na majetek povinného (stěžovatele) k uspokojení pohledávky oprávněného na základě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného notářem ve výši 1,618.738 Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny.

3. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. října 2013, č. j. 26 Co 283/2013 - 37, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že povinný měl povinnost hradit svůj dluh oprávněnému ve splátkách pod sankcí ztráty této výhody, pokud se opozdí s jednotlivými splátkami [srov. § 565 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Tato situace nastala v okamžiku, kdy se povinný opozdil s jednou ze svých měsíčních splátek, a proto oprávněný v souladu s notářským zápisem požádal o nařízení exekuce na majetek povinného. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo-li v daném případě mezi účastníky dohodnuto plnění ve splátkách pod ztrátou výhody splátek a splátka splatná k datu 15. října 2011 byla povinným uhrazena až po datu její splatnosti, příslušelo oprávněnému až do splatnosti nejblíže příští splátky, tedy do 15. listopadu 2011, právo domáhat se úhrady celého nesplaceného dluhu, přičemž toto své právo v souladu s ujednáním účastníků a zákonnou úpravou uplatnil dne 3. listopadu 2011. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci povinného, že nařízení exekuce na jeho majetek je v rozporu s dobrými mravy, a v tomto směru odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž mj. vyplývá, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, č. j. 21 Cdo 2600/2014-70, zamítnuto jako sice přípustné, ale nedůvodné. Dovolací soud připustil dovolání k otázce, zda věřitel může ve smyslu § 565 obč. zák. žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky pouze v době, kdy je dlužník v prodlení se splacením splátky, či zda v případě prodlení dlužníka se splacením některé splátky může věřitel toto právo uplatnit (podáním návrhu na nařízení exekuce) až do splatnosti nejblíže příští splátky, aniž by bylo rozhodné, zda dlužník splátku, se kterou byl v prodlení, uhradil. Dovolací soud uvedl, že nesplnění některé splátky znamená, že splátka nebyla uhrazena v době splatnosti, tedy, že se dlužník dostal s úhradou této splátky do prodlení. Účelem institutu ztráty výhody splátek zakotveného v § 565 obč. zák. tedy není ochrana věřitele pouze pro případ, že dlužník dohodnutou splátku neuhradí vůbec, ale i pro případ, že dohodnutou splátku neuhradí řádně a včas, tj. v době její splatnosti. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že je-li dlužník v prodlení s úhradou dohodnuté splátky v den její splatnosti, může věřitel v souladu s § 565 věty druhé obč. zák. žádat o zaplacení celé pohledávky (až) do splatnosti nejblíže příští splátky, aniž by bylo rozhodné, zda dlužník splátku, se kterou byl v prodlení, po její splatnosti uhradil.

5. V otázce, zda nelze považovat podání návrhu oprávněným za rozporné s dobrými mravy, vyhodnotil dovolací soud dovolání jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu bylo v tomto směru zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž podání návrhu na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 1131/2009). Proto nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

II.

6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, k němuž mělo dojít postupem obecných soudů, které přijaly jako legitimní šikanózní postup oprávněného vůči stěžovateli. Stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podrobně odůvodní ve lhůtě tří týdnů. Doplnění ústavní stížnosti však bylo Ústavnímu soudu doručeno až téměř po dvou měsících od data doručení samotné ústavní stížnosti. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel podrobněji rozebírá, proč nesouhlasí s právním názorem vysloveným v rozhodnutí obecných soudů. Vyslovuje přesvědčení, že právo věřitele požadovat zaplacení celé pohledávky trvá vždy pouze po dobu, po kterou je dlužník v prodlení s úhradou příslušné splátky. Podstatou institutu ztráty výhody splátek je ochrana věřitele v případě, že dlužník přestane hradit dlužnou částku a dostane se do prodlení s placením svých závazků. Podle názoru stěžovatele je možnost zesplatnění celého dluhu striktně vázána na dobu, v níž je dlužník v prodlení s úhradou svého dluhu. V dané věci však oprávněný podal návrh na zahájení řízení až po úhradě předmětné splátky stěžovatelem (tedy v okamžiku, kdy již stěžovatel nebyl objektivně v prodlení), z čehož stěžovatel dovozuje šikanózní jednání oprávněného, a to i vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v prodlení toliko 1 den. Navýšení dluhu stěžovatele o náklady soudního řízení a náklady exekuce (i s ohledem na pouze jednodenní prodlení) považuje stěžovatel za jednání, které je v rozporu s dobrými mravy (šikanózní zneužití práva). Postup soudů pak vnímá jako nepřiměřený zásah do majetkové sféry dlužníka.

III.

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, jakožto účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

8. Ústavní soud shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna a nelze v nich spatřovat extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud meritorně (v rámci přezkumu přípustnosti dovolání) řešil otázku, kterou mu stěžovatel předestřel a své závěry jasně a srozumitelně vyjádřil. Ústavní soud jen ve stručnosti podotýká, že je pouze věcí Nejvyššího soudu, jakým způsobem v rámci podústavního práva vyřeší dovolatelem nastolenou otázku (zda jí přizná zásadní právní význam a pakliže ano, zda ji považuje za důvodnou či nikoliv). Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence jakkoliv zasahovat, nejsou-li dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že opoždění se se splátkou dluhu znamená pro dlužníka v souladu s § 565 obč. zák. ztrátu výhody těchto splátek provázenou možností podání návrhu na exekuci, a to i v situaci, kdy již k úhradě této splátky došlo, nelze tomuto právnímu názoru nic vytýkat. Byť se stěžovateli může jevit postup oprávněného jako přehnaně tvrdý, nejedná se o šikanózní postup, neboť oprávněný pouze uplatnil a využil možnost, která vyplývá z právních předpisů. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním posouzením věci, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Povinný (stěžovatel) si v situaci, kdy bylo sjednáno plnění dluhu ve splátkách a on se se svojí splátkou opozdil (a to nikoliv jednorázově), musel být vědom možnosti ztráty této výhody s eventuálními z tohoto plynoucími negativními následky.

9. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. ledna 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru