Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3435/20 #1Usnesení ÚS ze dne 21.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokátka
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
daň/daňová povinnost
Správní řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.3435.20.1
Datum podání09.12.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 106 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3435/20 ze dne 21. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, se sídlem Biskoupky 33, Ivančice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 108/2019-86 ze dne ze dne 30. 11. 2020 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Af 41/2017-57 ze dne 28. 2. 2019, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí správce daně, jímž zastavil řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání k dani z přidané hodnoty (dále "DPH") za zdaňovací období srpen 2008 pro jeho zjevnou nepřípustnost podle § 106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále "daňový řád").

3. Krajský soud v Brně svým napadeným rozhodnutím č. j. 30 Af 41/2017-57 ze dne 28. 2. 2019 posuzoval dvě otázky. Za prvé, zda v důsledku podání dodatečného daňového přiznání a nezahájení postupu k odstranění pochybností došlo v případě stěžovatelky ke konkludentnímu doměření DPH, a v případě negativní odpovědi, zda byly naplněny důvody pro zastavení řízení zahájeného podáním dodatečného daňového přiznání.

4. Nejvyšší správní soud pak ve svém napadeném rozhodnutí č. j. 2 Afs 108/2019-86 ze dne ze dne 30. 11. 2020 stejně jako krajský soud shledal, že zjevnost nezpůsobilosti dodatečného daňového přiznání vést k nižší daňové povinnosti stěžovatelky lze v této věci spatřovat v důvodech, o něž stěžovatelka své podání opřela, v kontextu skutečnosti, že i Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ohledně téhož zdanitelného plnění závazně konstatoval, že změna náhledu na platnost smlouvy o převodu know-how je zcela bez vlivu na daňovou povinnost stěžovatelky za uvedené období. Z toho je nade všechny pochybnosti zřejmé, že ani zrušení napadeného rozhodnutí o zastavení řízení správním soudem (a vydání dodatečného platebního výměru) by nemohlo stěžovatelce přinést příznivější rozhodnutí v její věci.

5. Stěžovatelka ve své stížnosti proti napadeným rozhodnutím uvedla, že upozornila kasační soud i správní soud prvního stupně na to, že správce daně prvního stupně se pokusil před vydáním napadeného rozhodnutí již dvakrát zastavit nalézací řízení zahájené podáním dodatečného daňového přiznání dne 25. 4. 2016, a to vždy postupem dle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, a že k odvolání však byla obě rozhodnutí o zastavení řízení pravomocně zrušena. Z toho stěžovatelka dovodila, že dne 31. 8. 2018 i přesto, že ve věci probíhá soudní řízení správní, marně uplynula objektivní prekluzivní lhůta pro stanovení daně dle § 134 odst. 5 daňového řádu. K jakémukoliv posuzování skutkového stavu v daňovém řízení podle stěžovatelky slouží toliko řízení nalézací, jehož zákonný postup je upraven v části třetí, hlavě IV. daňového řádu. Dále stěžovatelka poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že správní právo procesní a daňové právo procesní je součástí veřejného práva, na něž dopadá přísná právní úprava obsažená v ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 2 odst. 3 Ústavy, tj. uplatňuje se zde přísná zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, nikoli zásada legální licence ve vztahu k soukromým subjektům. Orgán veřejné moci si proto "nemůže vybírat" právní úpravu a procesní postupy tak, jak se mu to v dané situaci hodí. Nelze proto rozšiřovat právní úpravu určitého procesu o instituty z jiného procesu, pokud k tomu chybí zákonný podklad. Správce daně je především vázán ustanovením čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva, a to procesních ustanovení daňového řádu. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na soudní ochranu či na čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, vyjadřuje nesouhlas jen se závěry obecných soudů při aplikaci podústavní právní úpravy. Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy dopustily takového vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelčiných základních práv.

10. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru